Novomanželé se mi snažili udělat z letu peklo jako pomstu – vrátil jsem je zpět na zem.

Měli jste někdy pekelné spolujezdce? Seznamte se s novomanželi, kteří z mého 14hodinového letu udělali noční můru. Mysleli si, že letadlo je jejich svatební apartmá. Když to přehnali, rozhodl jsem se, že je čas na turbulence, aby dostali nezapomenutelnou lekci z etikety v letadle.

Říká se, že láska je ve vzduchu, ale při mém nedávném letu to byl čirý chaos. Ahoj, jmenuji se Toby, je mi 35 let a mám pro vás divokou historku, která vás donutí dvakrát si rozmyslet svůj příští let. Představte si to: sedím v letadle a odpočítávám minuty do chvíle, kdy budu moci obejmout svou ženu a dítě poté, co jsem byl dlouho pryč v zámoří. A pak se objeví dva nadržení novomanželé a změní můj let v naprostou noční můru.

Na tuto čtrnáctihodinovou cestu jsem si koupil místo v ekonomické třídě. Upřímně řečeno, když musíte strávit tolik hodin v kovové trubce, každý centimetr místa na nohy navíc se počítá.
Když jsem se usadil na sedadlo a cítil se docela spokojený se svým rozhodnutím, chlápek vedle mě si odkašlal.

„Ahoj,“ řekl s úsměvem. „Já jsem Dave. Poslyš, nerad se ptám, ale mohl by sis vyměnit místo s mojí ženou? Právě jsme se vzali a… no, však víš.“
Nasadil jsem svůj nejlepší blahopřejný úsměv. „To je skvělé, kámo. Gratuluju! Kde sedí tvoje žena?“

Dave ukázal na zadní část letadla a jeho úsměv trochu ochabl. „Tamhle je moje Leah. V ekonomické třídě.“
Nejsem žádná zrůda. Chápu, že novomanželé si chtějí být nablízku. Ale za to sedadlo jsem zaplatil slušné peníze a nehodlal jsem ho dát zadarmo.

„Podívej, Dave,“ řekl jsem a snažil se být přátelský. „Zaplatila jsem za tohle místo víc, protože to pohodlí opravdu potřebuju. Ale jestli chceš doplatit rozdíl, asi tisíc australských dolarů, rád si to s tebou vyměním.“
Daveův obličej potemněl. „Tisíc liber? To si ze mě děláš srandu?“

Pokrčil jsem rameny. „Promiň, kámo. Taková je dohoda. Jinak zůstávám na místě.“
Když jsem si nasadil sluchátka, zahlédl jsem Daveův obličej. Řekněme, že kdyby pohled mohl zabíjet, už bych byl připravený zemřít.

„Budeš toho litovat,“ zamumlal dost nahlas, abych ho slyšela.
To jsem ještě netušil, že tato tři slova změní můj poklidný let ve válečnou zónu ve výšce 30 000 stop.

Nejdřív se ozval kašel. Ne to obvyklé odkašlávání, to si pište. Mluvíme o skutečných explozích v mých plicích, které mě přiměly přemýšlet, jestli není čas, abych si pořídil ochranný oblek.

„Jsi v pořádku, Dave?“ zeptal jsem se a snažil se zůstat klidný.

Vrhl na mě pohled, ze kterého by se srazilo mléko. „Nikdy mi nebylo líp,“ sípal, než propukl v další záchvat.

Zrovna když jsem uvažoval, že mu nabídnu kapky proti kašli (nebo možná celou lékárnu), Dave se rozhodl, že bude mazaný. Vytáhl tablet a pustil si akční film bez sluchátek.

Pár, který seděl naproti nám, si nás měřil hodnotícím pohledem. „Hele, kámo,“ obrátil se chlapík na Davea. „Dáš si taky?“

Dave se mile usmál. „Promiň, zapomněl jsem si sluchátka. Asi si to budeme muset užít všichni společně.“

Zatnul jsem zuby a klouby mi zbělely, jak jsem sevřel opěrku. „Dave, no tak. To není v pohodě.“

Otočil se ke mně a oči se mu leskly. „Promiň. Je ti to nepříjemné? To musí být hrozné.“

Než jsem stačila odpovědět, na klín se mi sesypaly drobky. Daveovi se nějak podařilo udělat z pojídání preclíků olympijskou soutěž a rozsypal jich víc na mě než do mých úst.

„Jejda,“ řekl a ani se nesnažil skrýt úsměv. „Máslové prsty.“

Už jsem se chystala ztratit nervy, když jsem z uličky zaslechla chichotání. Stála tam Lea, Daveova rudá nevěsta, a vypadala jako kočka, která slízla smetanu.

„Je tohle místo obsazené?“ – zamručela a uvelebila se Daveovi na klíně.

Nejsem prudérní, ale podle toho, jak si začali povídat, by si člověk myslel, že zapomněli, že jsou v letadle plném lidí. Chichotání, šeptání, … další zvuky. Bylo to jako být uvězněný ve špatném romantickém seriálu, jen bez možnosti přepnout kanál.

Snažil jsem se soustředit na svou knihu, film, dokonce i na bezpečnostní mapu – na cokoli, co by zahnalo tu přehlídku hrdliček. Ale po hodině jejich dovádění jsem toho měl dost.

„Tak dost, to stačí,“ zamumlala jsem a mávla rukou na procházející letušku. „Je čas bojovat proti ohni ohněm.“

Když se letuška přiblížila, Dave a Leah zapnuli smyslný režim, dělali velké oči a sladce si notovali.

„Nějaký problém, pane?“ – Letuška se zeptala a rozhlédla se po naší řadě se směsicí obav a podezření.

Zhluboka jsem se nadechl, připravený všechno vyklopit. Všechno mělo být v pořádku.

„Problém? Ach, kde mám začít?“ řekl jsem dostatečně nahlas, aby to slyšeli i cestující vedle mě. „Tihle dva si z tohoto letu udělali své soukromé apartmá pro líbánky.“ ‚Cože?‘ zeptala jsem se.

Letuška zvedla obočí a pohledem těkala mezi mnou a objímajícím se párem.

Pokračoval jsem a na prstech si odškrtával body. „Máme za sebou nepřetržité kašlání, film puštěný bez sluchátek, déšť drobků z občerstvení a teď…“ Gestem jsem ukázal na Leu sedící Daveovi na klíně, „tuhle situaci s tancem na klíně.“

Dave zrudl v obličeji. „Jsme novomanželé!“ – protestoval. „Chceme jen sedět spolu.“

Profesionální maska letušky na okamžik sklouzla a odhalila záblesk podráždění. „Pane, madam, chápu, že slavíte, ale existují pravidla, která musíme dodržovat.“

Lea zamrkala řasami. „Nemůžete udělat výjimku? Je to náš výjimečný den.“

Nemohla jsem si pomoct a vmísila jsem se do hovoru. „Poslední hodinu je to jejich ‚výjimečný den‘.“

Letuška si upravila uniformu a otočila se k oběma milencům. „Obávám se, že nemůžu. Podle předpisů letecké společnosti by dospělý cestující neměl sedět na klíně jiného cestujícího. Je to otázka bezpečnosti.“

Daveův samolibý úsměv se vytratil. „Ale…“

„Žádné ale,“ přerušila ho letuška. „A protože jste si toto vylepšené sedadlo nezaplatil, ale byl jste sem přesazen, musíte přísně dodržovat všechna pravidla.“

Musel jsem se kousnout do rtu, abych se neusmál. Stoly se obrátily a bylo to opravdu příjemné.

Letuška se otočila k Lee. „Madam, budu vás muset požádat, abyste se vrátila na své původní místo.“

Leah se rozšířily oči. „To snad nemyslíte vážně! Jsme přece manželé!“

„Gratuluji,“ odpověděla letuška a z jejího tónu bylo jasné, že už má řečí dost. „Ale manželství vás nezbavuje povinnosti dodržovat letecké bezpečnostní předpisy. Vraťte se prosím na své místo.“

Dave se jí pokusil skočit do řeči. „Podívejte, omlouváme se, jestli jsme někoho vyrušili. Teď už budeme potichu, slibujeme.“

Letuška zavrtěla hlavou. „Obávám se, že to nestačí. Kvůli vašemu rušivému chování se oba budete muset přesunout do zadní části letadla v ekonomické třídě.“

Z Daveovy tváře se vytratila barva. „My oba? Ale já jsem zaplatil…“

„Ze zdvořilosti jste byli přeřazeni do vyšší třídy,“ přerušila ho letuška. „Ze zdvořilosti, kterou jste zneužil. Teď si prosím sbalte své věci.“

Když si Dave a Leah neochotně sbírali věci, zachytil jsem útržky jejich hádky, kterou vedli šeptem.

„Tohle všechno je tvoje vina,“ zasyčela Leah.

„Moje vina? To ty jsi ten, kdo…“

„Tak dost,“ zasáhla letuška. „Přesuňte se, prosím, do zadní části letadla.“

Když procházely kolem, červenaly se a vyhýbaly se pohledu do očí, neodolal jsem poznámce na rozloučenou.

„Užijte si líbánky,“ řekla jsem a žertovně zahýbala prsty.

Daveův pohled by dokázal roztavit ocel, ale já jsem se jen usmála a usadila se zpátky na své teď už klidné místo.

Letuška se ke mně otočila. „Potřebujete ještě něco, pane?“

Usmál jsem se a měl jsem pocit, že jsem právě vyhrál v loterii. „Jen trochu klidu. A možná oslavný drink?“

Když letuška ustoupila stranou, aby mi přinesla pití, nemohl jsem se zbavit pocitu viny. Možná jsem byla příliš přísná? Ne, smetla jsem to ze stolu. Byla to jejich vlastní chyba.

Postarší pán na druhé straně uličky si mě všiml a ukázal mi palec nahoru. „Dobrá hra, synku,“ usmál se. „Připomíná mi to moje první manželství. Taky jsme byli mladí a hloupí, ale aspoň jsme věděli, jak se chovat na veřejnosti.“

Opětoval jsem úsměv. „Díky. Jinak jsem si začínal připadat jako v nějakém pořadu skryté kamery.“

Dáma vedle něj se naklonila. „Zlato, udělala jsi nám všem laskavost. Už jsem se chystala nacpat tomu klukovi ty preclíky do krku sama.“

Všichni jsme se zasmáli a napětí z dřívějška se vytratilo. Bylo příjemné cítit, že máme spojence.

Letuška se vrátila s mým pitím, mini lahví whisky a plechovkou coly. „Na účet podniku,“ řekla s mrknutím. „Berte to jako poděkování za vaši trpělivost.“

Pozvedl jsem láhev k posměšnému přípitku. „Na klidné létání a karmu,“ řekla jsem dostatečně nahlas, aby mě okolí slyšelo. Ze sousedních sedadel se ozvalo sborové „slyším, slyším!“.

Zatímco jsem míchal drink, nemohl jsem si pomoct a myslel jsem na Davea a Leu. Choulili se snad v zadní místnosti a spřádali plány na pomstu? Nebo si konečně uvědomili, jak směšně se chovají?

Mé úvahy přerušilo pípání interkomu.

Kabinu naplnil kapitánův hlas. „Dámy a pánové, před námi se očekávají turbulence. Vraťte se prosím na svá místa a připoutejte se.“

Ušklíbl jsem se sám pro sebe. Turbulence? Po tom, co jsme právě prožili?

Letadlo se začalo otřásat a já za sebou uslyšel výkřik. Otočil jsem se na sedadle, abych se podíval. Byl tam Dave a zoufale se snažil držet si tác, aby si nevylil pití do klína.

Otočil jsem se a usrkával whisky s kolou. „Karma je čarodějnice!“ zamumlala jsem.

Turbulence ustoupily a let se uklidnil. Zrovna jsem začínal přemýšlet, co bude dál, když se za mnou ozval rozruch.

„Musím na záchod!“ Byl to Lein hlas, pronikavý a naléhavý.

Otočila jsem se a uviděla ji stát v uličce s Davem hned za ní. Letuška, ne nepodobná té, která mi předtím pomáhala, se ji snažila uklidnit.

„Madam, vraťte se prosím na své místo. Značka bezpečnostního pásu je stále zapnutá,“ vysvětlovala letuška.

„Ale to je nouzové!“ kvílela Lea a pro větší efekt předvedla malý taneček.

Zachytila jsem staříkův pohled. Mrkl na mě, očividně si tu show užíval.

Vstoupil Dave, v jeho hlase zazněla vykonstruovaná starost. „Podívejte, moje žena má zdravotní problémy. Opravdu potřebuje na záchod vepředu. Ten vzadu je… obsazený.“

Letuška vypadala zmateně. „Chápu, ale pravidla jsou pravidla. Budete muset počkat, dokud kapitán nevypne nápis „Připoutejte se“.“

Leah se zkřivil obličej. „Ale já nemůžu čekat! Prosím vás, prosím vás!“

Musel jsem jí dát za pravdu… nebyla špatná herečka. Kdybych to nevěděl, možná by mi jí bylo líto.

Obsluha si povzdechla, zjevně váhala. „Dobře, ale jen rychle. A hned potom se vraťte na svá místa, rozumíte?“

Dave a Leah energicky přikývli a už se kolem ní tlačili do přední části letadla. Když se blížili k mé řadě, nemohla jsem si pomoct. Postavila jsem se a zablokovala jim cestu.

„Hej, kluci. Nebyli jsme už náhodou domluveni? Vzadu v letadle, pamatujete?“ řekla jsem dost nahlas, aby to cestující slyšeli.

Daveův obličej potemněl. „Hleď si svýho, kámo. Tobě do toho nic není.“

Zvedl jsem obočí. „Aha, myslím, že to platí. Koneckonců, nechceme už žádné další… poruchy, že ne?“

Lea promluvila, její hlas byl až nechutně sladký. „Prosím, pane. Je to jen krátká přestávka na záchod. Slibujeme, že se hned vrátíme.“

Podíval jsem se na ni, pak na Davea a pak na blížící se letušku, která je nechala projít. Bylo načase tuhle frašku ukončit.

„Víte co? Máš pravdu. Je to jen přestávka na záchod,“ řekla jsem a ustoupila stranou. „Pojďte dál.“

Dave a Leah si vyměnili vítězoslavné pohledy, když procházeli kolem mě. Ale já jsem ještě neskončila. S úsměvem jsem se otočila na letušku.

„Omlouvám se, nemohl jsem to nezaslechnout. Říkala jste, že tihle dva mají povolení tady být?“

Letuška svraštila obočí. „No, já… říkali, že je to naléhavé.“

Soucitně jsem přikývl. „Aha. A víte, že těm dvěma bylo jasně řečeno, aby zůstali v zadní části letadla kvůli rušivému chování předtím?“

Letušce se rozšířily oči. „Ne, o tom jsem nebyla informována.“

V tu chvíli se objevila letuška, která si předtím povídala s Davem a Leou. „Nějaký problém?“ – Zeptala se a rozhlédla se po dvojici.

Dave zbledl ve tváři. Leahin narychlo připravený tanec se náhle zastavil.

Ustoupil jsem stranou a nechal to na profesionálech, aby se s tím vypořádali. „Myslím, že ti dva prostě uletěli,“ řekla jsem a nedokázala potlačit samolibost v hlase.

Původní letuška se otočila kDavovi aLeah a její výraz byl přísný. „Myslela jsem, že jsem se vyjádřila jasně. Vraťte se na svá místa. Hned.“

„Ale…“ začala Leah a její prohlášení ztroskotalo.

„Žádné ale,“ přerušila ji letuška. „Nebo byste byla raději, kdybychom to probrali s maršálem?“

Bylo hotovo. Dave a Leah beze slova klesli poraženě na svá místa v ekonomické třídě.

Když letadlo začalo klesat do Kalifornie, nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem uspokojení. Zbytek letu proběhl požehnaně hladce a já jsem byl víc než připravený vidět svou rodinu.

Z interkomu se ozval kapitánův hlas: „Dámy a pánové, začínáme konečné přiblížení k mezinárodnímu letišti v Los Angeles. Ujistěte se prosím, že jsou vaše sedadla ve vzpřímené poloze a že máte zapnuté bezpečnostní pásy.“

Když jsme se blížili k bráně, sbíral jsem si věci a toužil jsem co nejdříve vystoupit z letadla. Přistoupila ke mně letuška, která byla naší záchranou.

„Děkuji vám za trpělivost,“ řekla s upřímným úsměvem. „Doufáme, že se vám let líbil i přes… předchozí nepříjemnosti.“

Opětovala jsem úsměv. „Díky vám ano. Zvládli jste tu situaci skvěle.“

Při tom komplimentu se rozzářila. „Hezký den, pane!“

Vstal jsem a protáhl se po dlouhém letu. Když jsem procházel uličkou, všiml jsem si Davea a Leah, kteří se stále vyhýbali setkání s pohledy všech.

Na okamžik jsem pocítil soucit. Byli mladí, možná až příliš nadšení z líbánek. Ale pak jsem si vzpomněla na jejich hrubé chování a soucit se vypařil.

Když jsem procházel kolem jejich řady, neodolal jsem poslednímu slovu na rozloučenou. „Doufám, že jste se dnes něco naučili. Užijte si líbánky!“

Daveova tvář získala působivý odstín červené, ale mlčel. Chytrý tah.

A s těmito slovy jsem opustila letadlo s pocitem vítězství a připravená užít si zbytek cesty. Když jsem vcházela do terminálu, nemohla jsem si pomoct a usmála jsem se. Byl to zatraceně náročný let, ale nakonec zvítězila slušnost a trocha karmy.

Uviděl jsem svou ženu a dítě, jak na mě čekají, a jejich tváře se rozzářily, když mě uviděli. Všechny myšlenky na Davea a Leah se rozplynuly. Byl jsem doma a na tom jediném záleželo.