„Něco je uvnitř!“ – chlapec v slzách poté, co si sedl na starou pohovku po zesnulé babičce.

Desetiletý Kirill byl ohromen, když našel krabici ukrytou ve staré pohovce, kterou zdědil po babičce. Dopis a právní dokumenty uvnitř krabice však obsahovaly ještě větší překvapení a pomohly chlapci uvědomit si hořkou pravdu o jeho rodině. Kirill měl učinit rozhodnutí, které mělo rozhodnout o jeho budoucím životě.

Kirill se podíval na mírně opotřebovanou a potřísněnou pohovku, kterou mu babička odkázala jako dědictví. Ucukl, když ji stěhováci s hlukem položili na podlahu.

Chlapec odhrnul oblak prachu a přistoupil blíž, aby se ujistil, že je pohovka nepoškozená.

– Babička mi bude chybět,“ řekl Kirill tiše a přejel prsty po tmavé skvrně, která na něm zůstala, když se jednou polil džusem. Babička se tehdy vůbec nezlobila, spíš než o poničený nábytek se starala o to, aby mu nalila další džus.

– Proč se ti stýská po té staré babě, která ti tu nechala tenhle bordel? – Táta zavrtěl hlavou a kopl do rohu pohovky.

– To není harampádí, tati. Je to vzpomínka na babičku. Až vyrostu, můžu vydělávat peníze, ale nemůžu si s ní vytvářet nové vzpomínky.

Tátovy rty se zkroutily v úsměvu, oči se mu zúžily.

– ‚Od té doby, co tvoje máma umřela, nedělá nic jiného, než že dělá problémy. Copak jsi zapomněl, jak si na mě babička stěžovala na sociálce? A jak tě předala té rodině?

Kirill sklonil hlavu.

– Ti lidé nejsou tak špatní. Pustili mě sem na pár dní kvůli babiččinu pohřbu. Nechci se vrátit… Chci žít s tebou.

– Na to přijdeme, synku,“ prohrábl mu otec vlasy. – Udělám všechno pro to, abych tě dostal zpátky nadobro, když už je tvoje otravná babička z cesty. Budeme s tebou zase rodina.

Kirill se usmál. Chtěl otce obejmout, ale ten se už odvrátil. Otec si vzal z ledničky pití, posadil se do křesla a zapnul televizi.

Kirill si povzdechl. Táta mu moc chyběl, ale nikdy nebyl tak vřelý jako jeho máma.

Najednou Kirill ucítil pod sedákem pohovky něco tvrdého. Vyskočil a zvedl polštář. Pod látkou bylo něco zašitého.

– Něco tam je! – vykřikl, ale otec se ani neotočil.

Kirill přinesl nůžky a opatrně přestřihl stehy. Pod látkou byla krabička s nápisem:

**“Pro Kirilla.“

–

Kirill se smutně usmál, když poznal babiččino písmo. Opatrně nůžkami přestřihl lepicí pásku a posadil se na pohovku, aby si prohlédl obsah krabičky. Uvnitř našel zalepenou obálku, kterou odložil stranou, a několik složených listů právních dokumentů. Pak mu pohled padl na dopis od babičky.

**“Milý Cyrile, je mi líto, že tě nutím k vážnému rozhodnutí v tak mladém věku, ale tvé blaho a budoucnost závisí na tvé moudrosti. Musíš vědět, že tvůj otec se vrátil jen kvůli dědictví. Všechno ti vysvětlím a ty se pak sám rozhodneš, zda je hoden tvé lásky.“ ‚To je pravda,‘ řekl jsem.

Cyril se zamračil. Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že je otec stále zabraný do televize, a pokračoval ve čtení.

Babička Lydie stoupala po schodech do bytu svého zetě jen s obtížemi. Každý krok pro ni byl námahou, ale musela navštívit svého vnuka. Zpráva od kamarádky její zesnulé dcery, která bydlela v domě, v ní vyvolala úzkost o Kirilla.

Po několika minutách naléhavého klepání se dveře prudce otevřely. Na prahu stál muž s tmavými kruhy pod očima, potácející se únavou.

– Lydie… co tady děláš? – Jurij chraplavým hlasem zamumlal.

Babička se málem udusila pachem alkoholu, který z něj vycházel.

– Přišla jsem za Kirillem. Kde je?

– Ehm…“ Jurij si třel bradu, zjevně zmatený. – Co je dnes za den?

– Úterý. – Lydie vešla do bytu a ztuhla hrůzou, když uviděla hory špinavého oblečení, prázdných lahví a plastových nádob se zbytky jídla. – Jak to zvládneš bez Oliho?

Jurij něco neslyšně zamumlal a natáhl se k ledničce. Vytáhl balíček salámu, a když nechal dveře lednice otevřené, začal si dělat sendvič.

– Opravdu tím krmíš Kirilla? – Lydia ukázala na police plné ultra zpracovaných potravin.

– Co je na tom špatného? – Jurij vytáhl krabici s připraveným obědem. – Tady jsou makaróny se sýrem. Jsou v tom mléčné výrobky a sacharidy. Je to dobré pro rostoucí dítě.

Lydia zavrtěla hlavou. Nikdy nepochopila, co na tom muži její dcera vidí, ale teď nebyl čas na výčitky.

– Jurij, chlapec potřebuje čerstvé ovoce, zeleninu, pořádné maso a obiloviny. Každý měsíc ti posílám peníze, aby měl všechno, co potřebuje! A tady slyším, že chodí v roztrhaných šatech a špinavý. Co se to v tomhle domě děje?

Jurij zívl.

– Roztrhané oblečení je známkou zdravého životního stylu. Ta žvanilka Taťána odvedle si to určitě vymyslela. Neposlouchej ji, Lydie. Vím přesně, jak vychovávat svého syna.

– Jo, to poznáš podle prázdných lahví kolem tvé židle a chaosu. Kdy jsi naposledy prala? A -“ rozhlédla se kolem sebe a všimla si nedostatku věcí – “kde jsou Cyrilovy hračky a sportovní vybavení?

– On je na elektroniku. Moderní děti jsou takové.

– Ale já mu platím fotbalový klub.

– Nechtěl tam chodit,“ řekl Jurij.

Lýdie si povzdechla.

– „Poslouchej mě, Juriji. Možná si myslíš, že jsem stará baba, ale já to tak nenechám. Buď změníš své chování, nebo se postarám, aby Kirill žil v normálních podmínkách.

–

Cyril se vrátil do přítomnosti a dočetl babiččin dopis:

**“Prosím, zůstaň s Denisou a Michailem, Kirille. Mají tě rádi a budou ti schopni dát to, co tvůj otec nemůže. Věz, že jsem tě vždycky milovala, stejně jako tvoje maminka. Rozhodni se správně. S láskou, tvoje babička.“

Cyril dopis úhledně složil a zastrčil do kapsy. Zvedl právní dokumenty a začal je číst.

Chlapec věděl, že ho čeká těžké rozhodnutí.