Nechala jsem svého bývalého zůstat u mě po jeho rozchodu – a pak si začal vodit jiné ženy a předstírat, že jsem jen jeho „spolubydlící“.

Nikdy bych nečekala, že se ocitnu v takové situaci.

Všechno to začalo s Ethanem.

Byli jsme spolu dva roky, než se všechno rozpadlo.

Nebyl to žádný dramatický ani náhlý konec – náš vztah prostě vyprchal.

Ta chemie, která nám kdysi nedala spát, postupně zmizela a my se od sebe odcizili.

Ale i po rozchodu mi na něm stále záleželo.

Chtěla jsem pro něj jen to nejlepší, a když mi jednoho deštivého večera zavolal, zoufale hledajíc místo, kde by mohl přespat po rozchodu s Carlou, bez váhání jsem mu nabídla svůj pokoj pro hosty.

Myslela jsem, že dělám správnou věc – neměl nikoho, kdo by mu pomohl, a já věděla, jaké to je být po těžkém rozchodu úplně sama.

Netušila jsem, v co se to nakonec promění.

Nejdřív bylo všechno v pořádku.

Ethan se držel stranou, pracoval dlouho do noci a vyhýbal se trapným situacím mezi námi.

Chodil domů, něco snědl a pak se zavřel ve svém pokoji.

Já si zase užívala ticho a klid po našem rozchodu.

Bylo zvláštní žít zase pod jednou střechou, ale přesvědčovala jsem se, že je to jen dočasné.

Potřeboval čas, aby se dal dohromady, a já mu byla ochotná pomoci.

Jenže pak se věci začaly měnit.

Jednoho víkendu si Ethan pozval kamaráda.

Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost – měl právo na svůj soukromý život.

Ale brzy se to stalo pravidlem.

V domě se začaly objevovat ženy – někdy jen na pár hodin, jindy zůstávaly přes noc.

Slyšela jsem jejich smích a tlumené rozhovory z jeho pokoje, a pak, brzy ráno, zvuk zavírajících se dveří ve mně vyvolával nepříjemný pocit.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že na to nemám právo být naštvaná.

Koneckonců, už jsme nebyli spolu.

Byl volný a mohl si dělat, co chtěl.

Jenže situace začala být stále nepříjemnější.

Pokaždé, když jsem prošla kolem jeho pokoje, slyšela jsem tiché hlasy a smích.

Připadala jsem si neviditelná ve vlastním domě.

Nechtěla jsem dělat scény, ale pocit neklidu mě neopouštěl.

Jednoho večera jsem se vrátila domů později než obvykle a když jsem vešla do kuchyně, doslova jsem zůstala stát na místě.

Ethan seděl u stolu s nějakou neznámou ženou – smáli se a popíjeli víno.

Sotva jsem stihla dojít k lednici, když se na mě Ethan otočil s úsměvem.

„Oh, ahoj, Saro!“ řekl bezstarostně. „Tohle je Jess. Jen kamarádka.“

Přikývla jsem a snažila se jí nepodívat do očí.

Snažila jsem se ovládnout, přesvědčovala se, že mi to nevadí.

Ale něco ve mně se zlomilo.

Nešlo jen o to, že si Ethan vodil jiné ženy do mého domu.

Nejhorší bylo, jak se choval, jako by na tom vůbec nezáleželo.

Jako by nežil v mém domě, který jsem mu nabídla jako útočiště.

Jako by nebyl mužem, kterého jsem kdysi milovala.

Druhý den jsem se konečně rozhodla si s ním promluvit.

Už jsem to nemohla dál snášet.

Zaklepala jsem na jeho dveře, ale nečekala jsem na pozvání, než jsem vešla.

„Ethane, musíme si promluvit,“ řekla jsem, když jsem se zastavila ve dveřích.

Odklepl pohled od telefonu a zvedl obočí.

„O čem?“

„O těch ženách, které si sem vodíš,“ můj hlas se třásl. „Nezvala jsem tě sem proto, aby ses z mého domu udělal… místo na zábavu.

Myslela jsem, že prostě… sdílíme prostor, dokud si nevyřešíš svůj život.

Ne proto, aby sis sem vodil náhodné ženy, jako bys ani nevnímal, že tu jsem.“

Hluboce si povzdechl a opřel se o opěradlo židle.

„Saro, už spolu nejsme.

Nemůžeš mi říkat, koho si sem smím nebo nesmím přivést.

Jsi prostě moje spolubydlící.“

Jeho slova mě zasáhla jako facka.

Prostě spolubydlící.

To mě bodlo víc, než jsem si dokázala představit.

To, jak to řekl – lehce, lhostejně – jasně ukázalo, že všechno, co mezi námi kdysi bylo, už pro něj nic neznamenalo.

„Nezáleží mi na tom, že už nejsme spolu,“ vyhrkla jsem, sotva zadržujíc vztek. „Ale záleží mi na respektu.

Bydlíš v mém domě a nemůžeš si sem vodit, koho chceš, aniž bys myslel na to, jak se u toho cítím já.

Nejsem jen nějaká náhodná spolubydlící.“

Protočil oči.

„Děláš z toho zbytečně velkou věc.

Nedělám nic špatného.

Už ti nic nedlužím, Saro.“

Zůstala jsem stát na místě.

Muž, kterému jsem důvěřovala, se kterým jsem sdílela svůj život, mě teď viděl jen jako „spolubydlící“.

Tohle byla poslední a nejkrutější rána.

Jako by mu bylo úplně jedno, že jsem mu dala střechu nad hlavou, nabídla pomoc, zachovala se k němu laskavě.

Neměl žádné hranice, žádné pochopení pro to, co znamená chovat se k lidem s respektem.

„Myslím, že bys měl odejít,“ řekla jsem tiše a věděla, že je to správné rozhodnutí.

„Už to nemůžu dál snášet.“

Na okamžik vypadal překvapeně, ale pak se postavil a na tváři se mu objevil pobavený úsměv.

„Dobře.

Odejdu.

Ale nedělej ze mě toho špatného.“

Ta ironie byla neuvěřitelná.

Pustila jsem ho do svého domova, když neměl kam jít, a teď se tvářil, jako bych mu já dělala něco špatného.

Druhý den si sbalil věci a odešel beze slova.

Dívala jsem se, jak mizí, a cítila směs úlevy a smutku.

Proměnil můj dobrý skutek v něco jedovatého.

Ale aspoň jsem ochránila sama sebe.

Trvalo mi chvíli, než jsem pustila vztek, ale pak jsem si uvědomila, že jsem udělala správnou věc.

Nechala jsem ho zůstat z lítosti, ale nemohla jsem dovolit, aby se ke mně choval, jako bych neexistovala.

Zasloužila jsem si víc.

A už nikdy nikomu – ani člověku, ke kterému něco cítím – nedovolím, aby se ke mně choval bez respektu.