NASTOUPILA SE MNOU DO LETADLA – A O TŘI ROKY POZDĚJI JSEM JÍ ZAVOLAL RODINU.

Vůbec jsme neměli sedět vedle sebe.

Byl to jeden z těch příšerně přeplněných letů do Miami. Bylo mi dvaadvacet, sotva jsem se po zkouškách postavila na nohy a měla jsem pocit, že život je rozjetý vlak, na který nemám lístek ani energii nastoupit. Záměrně jsem si vybrala místo vzadu u záchodu – abych nemusela s nikým mluvit. Ale kvůli naléhavému přeskupování sedadel (rodina chtěla sedět pohromadě) jsem skončila na 12B: prostřední sedadlo, nula místa, na jedné straně dobře živený muž, který už spal s polštářem pod krkem, na druhé straně drobná starší žena s obřími slunečními brýlemi a knihou „Láska po osmdesátce“.

Před startem se mě zlehka dotkla rukou a řekla:
– Bojím se létat. Možná tě budu muset držet za ruku.

Vyhrkla jsem:
– Jsem chudý student, který se k smrti bojí, že se stane chudým dospělým. Drž se mě tak dlouho, jak budeš potřebovat.

Zasmála se – hutným, chraplavým smíchem, který se vůbec nehodil k jejímu vzhledu. Celý let jsme si povídali. Jmenovala se Elena, bylo jí třiaosmdesát a měla víc důvtipu než všichni moji spolužáci dohromady. Vdova. Se svými dětmi skoro nemluví. Dřív učila umění na vysoké škole. V pátek tančila, dokud se mi nepodlomila kolena.
– Teď už věřím jenom na zákusky,“ řekla se šibalským úsměvem.

Řekla jsem jí, že studuji na návrhářku, ale netuším, co z toho bude. Poslouchala mě. Ne ze zdvořilosti, ale upřímně. Poslouchala. Vyptávala se. Hádala se.

– Ty už něco znamenáš,“ řekla. – Všechno ostatní je jen dekorace.

Po nástupu do letadla jsem jí pomohl vzít zavazadla. Objala mě, jako bychom se znali léta.

Myslel jsem si, že to bylo jen náhodné setkání – vřelé, ale letmé.

O týden později přišel dopis.

Zmínil ses o diplomovém projektu. Je nějaká šance, že ho uvidíme? Potřebuji alternativu ke skřítkům na sousedově trávníku.

A pak přišel další.

A pak začaly telefonáty. Obvykle v neděli. Pak balíčky. Opravdové sušenky, poslané přes tři státy, s poznámkami typu:
Tyhle mi pomohly na mé první vernisáži. Teď je řada na vás.

Posílal jsem jí náčrtky. Posílala upřímnou – někdy nemilosrdnou – zpětnou vazbu. Ale vždycky opatrně.

Jednoho dne mi zavolala a řekla:
– „Co kdybychom se vrátili do Miami? Zbýval jeden tanec.

Když jsem přiletěl, sama mě přivítala na letišti – v pronajatém autě, které vypadalo jako toustovač. Říkala, že taxíkům nevěří. A že jí chybí pocit volantu v rukou.

Ale místo do svého bytu mě vzala do galerie v klidné umělecké čtvrti. Myslel jsem, že mi ukáže nějaké staré místo nebo něčí výstavu.

Skoro nic neřekla, jen se usmívala.

A v tu chvíli jsem ji uviděl.

Moje umělecké dílo.

Na stěnách.

V rámech.

Pod světly.

Lidé chodili kolem, popíjeli levné víno a ukazovali na mé náčrty, na mé nápady. Někdo se fotil před velkou abstrakcí, kterou jsem v minulém semestru málem vyhodila.

Podlomily se mi nohy. Elena se na mě podívala a řekla:
– Překvapení.

Ukázalo se, že celou tu dobu sbírala mé práce, tiskla, navrhovala, vybírala. Zapojila do toho několik přátel učitelů: jeden znal majitele galerie, další znal sponzora z uměleckého fondu. Všechno bylo domluveno několik týdnů před tím večerem.

– „Nemohla jsem si to nechat ujít,“ řekla.

Sotva jsem se zmohl na slovo.

Lidé za mnou chodili, ptali se na inspiraci, techniku. Jedna žena mi dala vizitku – chtěla publikovat rozhovor v časopise. Jiná se ptala, jestli si může koupit výtisk.

Elena poletovala po místnosti jako královna a představovala mě jako „svůj oblíbený objev desetiletí“.

Později jsem se jí doma zeptal, proč to všechno dělá.

– ‚Každý musí mít někoho, kdo na to vsadí,‘ odpověděla. – Měla jsem umění. Ty máš všechno před sebou.

To bylo před třemi lety.

Teď mám vlastní ateliér v podkroví, který jsem si tehdy sotva mohla dovolit. Moje díla byla vystavena v několika dalších galeriích. Částečně i díky těmto konexím. Částečně proto, že Elena nepřestávala volat a přemlouvat.

Nechtěla slávu. Říkala:
– Skutečný vliv nepotřebuje vysvětlení.

Minulý měsíc jsem ji přivedl na svou první samostatnou vernisáž v New Yorku.

Udělali jsme si selfie před názvem výstavy. Před fotkou se ke mně naklonila a zašeptala:

– Dala jsi mi důvod, abych se zase těšila na zítřek. Chci, abys byla moje rodina.

Pak mi podala obálku.

Uvnitř byl notářsky ověřený dopis. Aktualizovala v něm závěť.

Jmenovala mě vykonavatelem své poslední vůle – a založila malý fond pro mladé umělce s názvem Second Place Fund.

– Protože někdy, říkala, se vám změní celý život, když vás někdo pustí sednout si vedle sebe.

Elena zemřela tiše, o šest týdnů později.

Na smuteční hostině jsem ukázal tu fotku z New Yorku. Řekl jsem jí o tom letu. O sušenkách. O galerii. O nadaci. Lidé plakali. Smáli se. Tleskali. Poté přišla žena z nadace a řekla, že by chtěla tuto myšlenku rozvíjet s dalšími sponzory.

Nyní nadace podpořila již pět mladých umělců. A to je teprve začátek.

Nikdy by mě nenapadlo, že náhodné setkání v letadle změní celý můj život.

 

Ale stává se to, že?

Někdy ti nejdůležitější lidé přijdou v ten nejnečekanější okamžik – a opustí nás lepší, než nás našli.

Mluvili byste s někým, jako je Elena? Nebo byste zírali do telefonu – a propásli svou šanci?

Podělte se s námi, pokud věříte na „druhé nejlepší“. A možná až se příště někdo dotkne vaší ruky, než se rozjedete – zkuste to.