NAŠLA JSEM KRAJKOVÝ ŽUPAN SCHOVANÝ V MANŽELOVĚ SKŘÍNI – A PAK JSEM HO UVIDĚLA NA SVÉ NEVLASTNÍ MATCE.

Když Calla najde v manželově skříni ukrytý krajkový župan, myslí si, že je to romantické překvapení. Její svět se však zhroutí, když uvidí župan na své nevlastní matce Larisse. Podezření roste, napětí stoupá a jednoho dne Calla náhodou vyslechne Larissin skutečný ďábelský plán…

Když loni zemřel táta, dům jako by ztratil duši. Tenhle dvoupatrový dům postavil sám – prostorný, vždycky vonící borovicí a čerstvou barvou.

Po jeho smrti jsme se tam s manželem Alexejem a naší šestiletou dcerou Emmou přestěhovali, abychom pomohli mé nevlastní matce Larisce.

S tátou byli manželé už pět let, ale Larisa všem připomínala, že byla jeho „oporou“ v jeho posledních dnech.

– To nezapřeš, zlato,“ řekla mi po svém projevu na pohřbu. – Vážně, Callo, kdybych tehdy odletěla do Thajska, tvůj otec by zemřel sám. Úplně sám. Chudák.

Žít s ní bylo jako chodit po laně. Všechno na Larisě bylo ostré – její podpatky, její slova, dokonce i pohledy, které vrhala Alexejovým směrem v domnění, že si jich nevšimnu.

Ale rodina je rodina a já se snažila zachovat klid.

Dokud jsem nenašla župan.

Začalo to docela nevinně. Jen jsem skládala Alexejovy věci – dělala jsem to už tisíckrát. Otevřel jsem skříň, abych pověsil košili, a najednou jsem si všiml, že něco není na svém místě.

Za bundami byla napůl schovaná lesklá dárková taška.

Zvědavost zvítězila. Vytáhla jsem ji a srdce se mi rozbušilo rychleji. Uvnitř byl krajkový, průsvitný župan.

Nejdřív mě napadlo, že mi ho koupil Alexej. Nebylo dlouho před Vánocemi, a i když nebyl romantik, možná mě chtěl překvapit.

Usmála jsem se: páni, mimo mou komfortní zónu.

Škoda, že jsem se mýlila.

O pár dní později mě Larisa zavolala k sobě domů. Její hlas byl sladkobolný – vždycky se mi z něj sevřel žaludek. Po otcově smrti předělala jejich pokoj do něčeho… sametového a vínového, luxusního a zároveň podivně smyslného. Ani jsem nevěděla, jak to popsat.

– Ach, Callo, zlato,“ zašeptala. – Neuvěříš, co mi můj nový muž dal!

Nový muž? O tom ještě nikdy nemluvila.

Když jsem vešla dovnitř, podlomily se mi nohy.

Stála před zrcadlem v županu. V MÉM županu. V tom, který jsem našla v Alexejově skříni. Otočila se a krajka se kolem ní hladce ovinula jako výsměch.

– Líbí se ti? – broukla a zašklebila se. – Má vynikající vkus, že? A s těmi podpatky to bude kouzelné.

Nemohla jsem dýchat. V hlavě se mi závratnou rychlostí tvořil obraz, který jsem nechtěla vidět.

Alexej? V žádném případě. A Larissa?

Ne. V žádném případě. Nebo? Může?

– Kde… kde jsi to vzal? – Zašeptal jsem.

Larissin úsměv se jen rozšířil.

– Říkala jsem ti to – dal mi to můj muž. Vůbec mě neposloucháš, Kallo! Ale to nevadí, třeba ti ho někdy někdo dá… Mimochodem, je velmi… nenápadný.

Podlomila se mi kolena. Teoreticky by to mohlo mít logiku. Ale bylo to příliš špatné. Vyšel jsem z jejího pokoje a její smích mi ještě dlouho zněl v uších.

Ještě téže noci jsem se rozhodl promluvit si s Alexejem. Uložili jsme Emu – tvrdě spala a těšila se na zítřejší školní den: měli přijít převlečení za své oblíbené postavy. Vybrala si princeznu Bellu.

Třásly se mi ruce.

– Alexeji,“ začala jsem a hlas se mi třásl. – Musím se na něco zeptat. Jen prosím buď upřímná.

Odtáhl se od televize a nechápavě se na mě podíval:

– Co se děje, miláčku? Počkej, já to pozastavím.

– Dal jsi… dal jsi Larisse ten župan? Ten krajkový, co jsem našla ve tvé skříni?

Alexej zbledl.

– Cože? Ty ses zbláznil! Proč si to myslíš?

– Ukázala mi ho před večeří. Tu samou. Sama jsem ho viděla ve tvé skříni!

Otevřel ústa, oči se mu rozšířily:

– Opravdu si myslíš, že bych jí dal něco takového? Vážně?

– Tak jak to, že ji má?

– Já nevím! – Prohrábl si rukou vlasy. – Nevím, co na to říct…

– Nerozumím tomu,“ zašeptal jsem.

Vypadal skutečně rozrušeně.

– Přísahám, že jsem jí nic nedal! Jediné, co jsem jí dneska dal, byl kousek česnekového chleba k večeři!

Několik následujících dní jsem se nemohla zbavit úzkosti. Larissiny úsměvy, Alexejovo sebevědomé mlčení – všechno se zdálo být součástí skládačky, kterou jsem neznala.

Až jsem jednoho dne uslyšela, jak Larissa mluví do telefonu.

– Ano, Kiro, samozřejmě, že jsem to nastavila,“ zašeptala. – Ten hlupák si toho ani nevšiml. Za chvíli se budou trhat na kusy. Budou pryč a dům bude konečně můj. Určitě proto se sem přestěhovali. Chtějí si ho vzít.

Přejel mi mráz po zádech. Celé to nastražila ona. Ten župan byla past. Chtěla, abych si myslela, že ji Alexej podvádí. Cokoliv, aby nás dostala z otcova domu.

Ještě ten večer jsem to Alexejovi řekla. Zmáčkl plechovku od piva, až křupla, a zbytky se vysypaly na podlahu.

– Chce zničit naše manželství,“ procedil skrz zuby. – Proto jsme se sem přestěhovali? Ne, to stačí.

Udělali jsme si plán.

Ráno u snídaně jsem mu nenuceně řekla, že s Alexejem přemýšlíme o tom, že se odstěhujeme. Larissa se rozzářila, i když se to snažila skrýt za maskou soucitu.

– No, jestli si myslíš, že by to bylo lepší……

Večer jsme pozvali kamaráda právníka na večeři. Larisa ho neznala, a tak jsme mu řekli, že je to realitní makléř, který nám pomáhá hledat nové bydlení. U stolu Larisa pořád opakovala, jak se jí líbí bydlet sama.

– Už nejsem mladá,“ řekla. – Potřebuju prostor. A ty potřebuješ prostor. A Emma by možná taky potřebovala bratříčka.

Nebyla jsem si jistá, jestli chci v tomhle domě zůstat, ale Alexej na tom trval.

– Přemýšlej o tom,“ řekl. – Je to součást dědictví tvého otce. Jsi jeho památkou, ano. Ale tenhle dům postavil on sám. Opravdu chceš, aby ho měla Larissa?

– Nevím. Upřímně řečeno, sám si nejsem jistý.

O týden později jsme měli „rodinné setkání“. Larissa přišla sebevědomá, jako vítězka.

Alexej jí podal složku s papíry.

– Co to sakra je? – listovala stránkami.

– Tohle jsou listiny k domu, – odpověděl klidně. – Prostudovali jsme je. Ukázalo se, že hlavními dědici jsme Kalla a já. Tobě ten dům nepatří, Lariso. Je náš.

Larisina tvář zbělela.

– To není možné. Kallo! Co jsi to udělala? Tvůj otec by mě nikdy nenechal bez ničeho…

– Nenechal,“ odpověděla jsem. – Zanechal ti spoustu peněz. Ale dům je mou součástí. Samozřejmě by chtěl, abych si ho nechala.

Chtěla něco namítnout, ale Alexej ji přerušil:

– A než přijdeš s další intrikou – věz, že se nikam nechystáme. Ale měla bys přemýšlet o stěhování.

– Nebo se tě možná ujme tvůj „přítel“? – Klidně jsem dodala.

Larisa se zakuckala, zdálo se, že jí selhal jazyk.

– Jaký přítel? – Zeptala jsem se. – Ten přece neexistuje, ne?

– Vždyť jsem si to celé vymyslela! Celé jsem si to vymyslela! Žádný přítel neexistuje, Callo! Neexistuje žádná nevěra! Chtěla jsem, aby sis myslela, že je!

– Já vím,“ řekla jsem. – Celé jsem to zaslechla. Ale víš, dávám ti týden. Jen proto, že by to udělal můj táta.

– Vynahradím ti to! Budu dělat všechno – vařit, uklízet, pomáhat s Emmou! Jen mě nevyhazuj!

– Nechci, aby se s tebou moje dítě stýkalo,“ řekla jsem prostě. – Je mi to líto, ale je to moje rozhodnutí.

O týden později Larissa odešla.

A já jsem konečně našla klid v domě, který můj táta tolik miloval. Z jejího pokoje jsem udělala knihovnu pro sebe a z druhé poloviny dětský pokoj pro Emmu.

A ten župan?

„Zapomněla“ ho. Darovala jsem ho charitě spolu s ostatními jejími věcmi. Ať si ho vezme někdo jiný. Pro sebe si ho rozhodně nenechám.