Náš nevlastní otec dal mamince k narozeninám balíček toaletního papíru – náš trest za to byl krutý.

Můj nevlastní otec si vždycky zakládal na tom, že je „hlavou rodiny“, ale když se z jeho „speciálního dárku“ k máminým narozeninám vyklubal balíček toaletního papíru, věděla jsem, že je načase mu to oplatit. A řekněme, že se mu ten dárek brzy hodil.

Můj nevlastní otec Oleg nám všem rád připomínal, že byl po celé naše dětství živitelem rodiny. Pokaždé, když usedl k večeři, začal svou obvyklou frází:

– Všichni máte štěstí, že vám držím střechu nad hlavou,“ říkával a smál se. Často to také říkal, když se rozvaloval ve svém starém křesle. Byla to jeho oblíbená činnost.

Moje maminka Elena na to vždycky přikývla. Byla typem ženy, která se za každou cenu vyhýbala konfliktům. Nevyrůstala v padesátých letech, ale její výchova se od té naší dost lišila. Mlčení pro ni bylo téměř uměním.

Jako její děti jsme na ní – my sourozenci, Anya, Lisa a Anton – viděli, že chce něco říct, ale ona mlčela. Zároveň jsme si rozhodně nemysleli, že Oleg je „král hradu“ nebo „opravdový muž“, jak sám sebe nazýval.

Ano, platil všechny účty, když jsme vyrůstali, a my jsme mu za to byli vděční. Ale to mu nedávalo právo chovat se k naší mámě jako ke služce a myslet si, že je nad námi ostatními.

Léta jsme se snažili přimět mámu, aby ho opustila, ale marně.

Nakonec jsme se všichni odstěhovali, když jsme dosáhli dospělosti, ale já a moje sestry jsme mámu dál často navštěvovaly. Anton bydlel na druhém konci země, ale každých pár dní volal.

Přesto jsme se o ni báli.

Měla jsem pocit, že naše návštěvy nestačí k tomu, abychom skutečně pochopili, co se v domě děje. Často jsem seděla sama v bytě a přemýšlela, jestli bude máma někdy schopná toho muže opustit a co by se muselo stát, aby se konečně vymanila ze svých podmíněných okovů.

A tak tento rok nastal zlom. Tentokrát Oleg zašel příliš daleko. Pár dní před máminými narozeninami se nepřestával chlubit svým „zvláštním dárkem“.

– Tenhle dárek jí vyrazí dech,“ řekl u večeře a samolibě se usmíval.

Chtěla jsem věřit, že tentokrát se rozhodl být k mámě uctivý. Ale v hloubi duše jsem věděla, že Oleg je pořád Oleg a takoví lidé se nemění.

Přišly máminy narozeniny a my se sestrami samozřejmě přišly a seděly v obýváku. Oleg doslova zářil a máma se na něj dívala s nadějí v očích.

Když rozbalovala naše dárky, Oleg jí podal obrovskou, krásně zabalenou krabici. Usmál se a mámin obličej se rozzářil radostí, když opatrně rozvazovala stuhu.

– „Olegu, to jsi neměl…“ řekla tiše.

– Ano, byl jsem. No tak, otevři to,“ naléhal a předklonil se v křesle.

Pomalu rozbalila balíček a vychutnávala si ten okamžik… dokud neviděla, že uvnitř je toaletní papír. Balíček s dvanácti roličkami. Čtyřvrstvý. Rodinná velikost.

Máma zmateně zamrkala.

– Je tak jemná. Jako ty! – prohlásil Oleg, plácl se do kolena a hlasitě se zasmál. – A podívej, čtyři vrstvy, jako tvoje čtyři děti. Je to dokonalé, že?

Máma se rozpačitě zasmála, ale všiml jsem si, že jí zvlhly oči. Se sestrami jsme se na sebe podívaly. Tohle nebyl jen špatný dárek – byl krutý.

Už jsme to nemohly vydržet. Musely jsme něco udělat.

***

O dva dny později se náš plán začal uskutečňovat. Oleg miloval dvě věci: být „pánem“ a jídlo zdarma. Pozvali jsme ho tedy na „rodinnou večeři“ do čínské restaurace, o které vždycky obdivně mluvil.

S nápadem přišla Anya, moje mladší sestra.

– Uděláme to v jeho oblíbeném podniku. Nebude nic tušit,“ řekla s úsměvem.

Lisa, nejstarší z nás a nejpraktičtější, pozvedla obočí.

– A co se stane pak?

– Neboj, všechno vyřešíme,“ odpověděla Anya s tajemným úsměvem.

Vybraly jsme datum a ujistily se, že Oleg o večeři nepřijde.

– Večeře je na nás,“ řekla Anya sladkým hlasem.

Oleg vystrčil hruď.

– No konečně se někdo rozhodl za mě zaplatit. Jsem ráda, že ti dospělý život otevřel oči a uvědomil si, jaké máš štěstí, že mě máš!

Obrátili jsme oči v sloup.
Ten večer byla restaurace plná. Nad stropem visely lesklé červené lucerny a vytvářely útulné osvětlení.

Jídlo na sousedních stolech vypadalo lákavě a já si všimla, jak je Oleg hladový, už když jsme usedali k našemu stolu.

– Kdy přijde tvoje máma s Lisou? – zeptal se a nakrčil nos směrem ke vchodovým dveřím.

– Nebojte se. Brzy tu budou. Mezitím si můžeme něco objednat,“ navrhla jsem a kývla na Aňu.

Souhlasila a začala vyjmenovávat jídla, která jsme si chtěli speciálně objednat: sečuánské hovězí, kuře v omáčce gunbao a nejpálivější tofu mapo na jídelním lístku.

Oleg udělal svou obvyklou objednávku, ale my jsme věděli, že náš plán vyjde.

Každé jídlo vypadalo jako mistrovské dílo – sytě červené a hnědé odstíny, čerstvé bylinky a tolik chilli papriček, že by to dospělého muže dohnalo k slzám.

Když číšník dokončil aranžování pokrmů na stole, Anye se rozzářily oči.

– Olegu, ty přece můžeš jíst pálivá jídla, ne? – zeptala se a předstírala obavy.

Oleg na vteřinu zaváhal, ale rychle přikývl:

– Samozřejmě, že můžu. Můžu jíst všechno. Pro pravého muže není nic příliš pálivé.

To jsem pochopil:

– Jen buďte opatrný, tahle jídla jsou hodně pálivá.

Moje slova ho ranila.

– Nemluv nesmysly, Káťo,“ řekl s úšklebkem a vzal hůlky, aby hned ochutnal kousek hovězího.

Nejdřív přehnaně zasténal rozkoší, aby „ukázal své mužství“, ale brzy byl v obličeji rudý jako lucerny nad námi. Na čele mu vyrazil pot a začal těžce dýchat nosem.

– Je všechno v pořádku? – Zeptala se Anya s předstíraným vzrušením.

– Samozřejmě, odpověděl s plnými ústy. – Je to vynikající.

Byla jsem si jistá, že Oleg si nebude chtít dolít, když vypil celou sklenici koly, ale s Anyou jsme se s chutí pustili do jídla.

– No, ne tak ostrý,“ poznamenala Anya a s úsměvem se na něj podívala. Byla to past.

Přikývla jsem a položila další porci.

Oleg, který se nechtěl vzdát, začal znovu jíst. Už těžce oddechoval, ale na otázku, jestli je všechno v pořádku, jen odpověděl:

– Dobře to čistí dutiny, děvčata.

Mezitím mu opět vylétly prsty nahoru, aby zavolal číšníka a požádal o další kolu.

Anya se ke mně naklonila a zašeptala:

– Ucítí to později.

– To teda bude,“ zašeptala jsem zpátky a šibalsky se usmála.

***

Zatímco Oleg dával najevo svou „mužnost“ pojídáním kořeněného jídla, máma s Lisou doma s pronajatým náklaďákem a stěhováky balili máminy věci.

Rychle sbalili její oblečení, suvenýry, oblíbené křeslo a dokonce i toustovač. Trvala jsem na tom, aby si vzaly to, co máma Olegovi za ta léta, co šetřila peníze, darovala: jeho oblíbenou židli a nářadí.

Ale vrcholem plánu byl Aniččin návrh, aby z domu odnesli všechny role toaletního papíru.

***

Když jsme odcházeli z restaurace, Oleg se ještě červenal a brblal, že se máma s Lisou neukázaly. Navrhla jsem, abychom se zastavili v domě a zjistili, jestli je všechno v pořádku.

Když jsme dorazili, všechno už bylo připravené. Nákladní auto odjelo a máma s Lisou se schovávaly v garáži.

Oleg šel do domu a my s Aňou jsme šli za ním. Podařilo se mu udělat jen pár kroků do obývacího pokoje, když se najednou zastavil.

– Kde je moje židle? – vykřikl, když si všiml prázdného místa.

– Je pryč,“ odpověděla Anya nedbale a naklonila hlavu. – Máma si vzala tu svou.

Oleg se k nám otočil, tvář mu opět zrudla, ale než stačil cokoli říct, hlasitě mu zakručelo v břiše. Sehnul se a držel se za břicho.

– Ach, tohle kořeněné jídlo vypadá…“ začal se panicky rozhlížet kolem sebe.

– Děje se něco, Olegu? Doufám, že to není tím jídlem,“ řekla jsem a nevinně zamžourala očima.

Zlostně se na mě podíval a pak se rozběhl chodbou. O několik vteřin později jsme uslyšeli zvuk bouchnutí dveří koupelny.

Máma s Lisou vyšly ze svého úkrytu právě včas, aby slyšely, jak Oleg křičí z koupelny:

– Kde je všechen toaletní papír!

Už jsem to nevydržela a rozesmála se.

– Vzali jsme ho i se židlí! – Vykřikla jsem a smála se. – Vždyť to přece taky patří mámě!

– COŽE!!! – Vykřikl zpátky.

Zdálo se, že mu to pořád nedochází, a tak se máma posunula blíž ke dveřím koupelny.

– OPOUŠTÍM TĚ, OLEGU! A beru si, co je moje,“ řekla nahlas. – Včetně mé důstojnosti.

Oleg zpoza dveří hlasitě zasténal.

– Nemůžeš jen tak odejít! – vykřikl.

– PODÍVEJ SE NA MĚ! – odpověděla máma. – Sice to teď sotva zvládneš, ale užij si noc v koupelně!

Podívaly jsme se se sestrami na sebe a vyprskly smíchy.

Oleg znovu zasténal a ozvaly se další nepříjemné zvuky, což byl signál, abychom odešly.

– Jdeme, mami,“ řekla jsem.

Přikývla a vyšla s námi ven, přičemž nám poděkovala za pomoc.

***

Druhý den se jí Oleg pokusil zavolat. Nechával hlasové zprávy s falešnými omluvami a ubohými výmluvami.

– Leno, no tak, buď rozumná! Nemůžeš jen tak utéct! – žadonil.

Ale máma neodpověděla ani nezavolala zpátky.

Místo toho nás napadlo něco lepšího.

K narozeninám jsme Olegovi poslali malý dárek. Balíček toaletního papíru, zabalený stejně pěkně jako ten, který dal mámě.

Uvnitř byl vzkaz:

„Pro opravdového chlapa.“

Máma se dočasně nastěhovala k Lise, zatímco jsme jí všichni pomáhali postavit se na nohy. Anton byl z našeho plánu nadšený a přál si být u toho.

Podle toho, co jsem se dozvěděla, si Oleg pořád na všechny stěžuje. A máma konečně žije svůj život bez jeho kontroly a my jsme na ni neuvěřitelně pyšní.