Muž, jehož žena zemřela při porodu, uvažuje, že se dítěte vzdá, dokud ji nenajde, jak si píše s kamarádem.

David po porodu přišel o svou ženu Joan a nemohl se ani podívat na své dítě nebo si roztřídit její věci. Po spolupráci s terapeutem však konečně začal třídit manželčiny věci. Nabil její telefon a objevil několik textových zpráv, které všechno změnily.

„Přes veškerou snahu se nám nepodařilo vaši ženu zachránit. Je mrtvá, pane.“

Ta strašná slova se Davidovi ozývala v hlavě několikrát denně od chvíle, kdy se mu narodila krásná dcera. Ale když odcházel z nemocnice, nemohl se na ni ani podívat. Byl tak zničený, že jeho milovaná Joan už nežije. Naštěstí jeho matka převzala péči o dítě, jak nejlépe uměla.

David dělal minimum možného, tak hluboce ponořený do svého smutku, že nevnímal nic kolem sebe. Jednoho dne to však jeho matka už nevydržela a trvala na tom, aby okamžitě navštívil terapeuta. Souhlasil a začal navštěvovat specialistu, který pracoval na jeho zoufalství.

Konečně pocítil, že na konci tunelu je světlo, a i když se mu doktorova slova stále často ozývala v hlavě, už na něj tolik nepůsobila.

Matka na něj byla pyšná, ale David stále váhal, zda má své dítě držet v náručí. Stále na sobě pracoval s terapeutem. Možná ji jednou budu držet v náručí. Nebo bych ji možná měl dát někomu, kdo bude lepším rodičem, říkal si občas.

Rychle však tuto myšlenku zahnal. Dnes šlo o něco jiného. Chystal se roztřídit Joaniny věci, uspořádat je a část z nich věnovat na charitu.

Od té doby, co ji přivezl domů s dítětem, se ani nedotkl její nemocniční tašky. Bylo to příliš bolestivé. Ale poprvé po třech měsících měl konečně dost odvahy to udělat. Otevřel tašku a našel v ní její mobilní telefon. Baterie se vybila během porodu a od té doby se nenabíjela.

Zapojil telefon do nabíječky a začal třídit Joaniny věci. O hodinu později telefon znovu zvedl a všiml si několika zmeškaných hovorů a zpráv.

Některé zprávy byly nejprve gratulace, protože Joanini přátelé věděli, že porodila. Ale jedna z jejích kamarádek, Melissa, jí psala i poté, co se zpráva o její smrti rozšířila v jejich společenském kruhu.

„Nejsem jediný, komu chybí,“ pomyslel si, když si zprávy prohlížel, a usmál se nad tím, že jeho žena měla skvělé přátele. Něco v jedné ze zpráv ho však přimělo zamračit se.

„Je mi líto, že jsi obětoval svůj život…“ – Napsala Melissa.

David to nechápal. Joan zemřela kvůli nečekané komplikaci. Ale něco mu na té zprávě připadalo divné. Jako by Melissa věděla, že Joan při porodu zemře. Musel zjistit víc, a tak prolistoval chatovací místnost až na začátek jejich korespondence.

Většina zpráv se týkala Joanina těhotenství, toho, jak je nadšená, jak je na to všechno zvědavá, jak bude její dítě to nejlepší a nejkrásnější na světě. O několik měsíců později však korespondence nabrala jiný směr.

„Lékaři řekli něco děsivého,“ napsala Joan.

„Co, co se děje? Jsi v pořádku?“ – Zeptala se jí Melissa, z její zprávy byly jasně patrné obavy.

„Říkali, že mám vysoký krevní tlak a že se u mě může rozvinout preeklampsie. Doktor mi řekl, že musím těhotenství ukončit,“ odpověděla Joan.

„Ne, zlato, to je hrozné. Ale co když zemřeš? Co říkal David?“ – Melissa se zeptala.

„Nebyl se mnou. Neřekla jsem mu to. Tolik sní o tom, že bude mít dítě. Snažíme se o něj už deset let, Melisso. Nemůžu to těhotenství ukončit,“ namítla Joan.

„Joan, mohla bys umřít! To by přece nechtěl. Miluje tě!“

„Já vím, Mel. Ale je to naše dítě. Miluju ho nebo ji. Jsem ochotná to riskovat,“ odpověděla Joan.

David tomu nemohl uvěřit. Jeho žena navzdory varování lékařů riskovala svůj život, aby mu udělala radost. Byla to pravda. Opravdu tolik toužil být otcem a teď se za to styděl. Od chvíle, kdy opustili nemocnici, se svého dítěte ani nedotkl.

Zbytek korespondence spočíval v tom, že se Melissa Joan zeptala, jestli se cítí dobře. Joan vždy odpověděla, že se cítí dobře, ale že lékař řekl, že nemusí mít žádné zjevné příznaky. David si nepamatoval, jestli lékaři říkali něco o preeklampsii, ale přestal poslouchat, když mu oznámili, že jeho žena zemřela.

„Co teď budu dělat?“ zeptal se. – zeptal se sám sebe a položil telefon. „Nechám matku vychovávat dítě, pro které Joan obětovala svůj život?“ ‚Ne,‘ odpověděl David.

David se rozplakal, ale tentokrát se neutápěl v sebelítosti. Tentokrát byly jeho slzy vysvobozením, poděkováním zesnulé ženě za její oběť a symbolem odhodlání. Hodlal být tím nejlepším otcem na světě. Jejich dcera Georgina Joan Sandersová bude vyrůstat obklopená láskou a příběhy o své úžasné matce. O to by se postaral.

Zvedl telefon a vytočil matčino číslo. „Mami, přiveď dítě. Jsem připravená.“

„Díky bohu!“ – Vydechla starší žena a téměř se rozplakala.

Co se z tohoto příběhu můžeme naučit?

Važte si obětí, které pro vás váš manžel či manželka přináší. I když je váš manželský partner stále naživu, musíte pochopit všechny dary, které pro vás denně dělá. Musíte být vděční.
Navštivte terapeuta, když to potřebujete. David by se se svým zármutkem nedokázal vypořádat bez pomoci a měl dost odvahy na to, aby navštívil terapeuta, místo aby se utápěl ve smutku.

Podělte se o tento příběh se svými přáteli. Možná jim zvedne náladu a bude pro ně inspirací.