„MŮJ SYN MLČEL, KDYŽ MĚ JEHO ŽENA URÁŽELA… ALE BRZY JÍ DAL ZA VYUČENOU PŘED CELOU RODINOU.“

„MOJE PRVNÍ VÁNOCE SE SNACHOU SE MÁLEM STALY MÝMI POSLEDNÍMI. ALE SYN NEMLČEL…“
(celý překlad s úpravami jmen: Kate → Catherine, John → Ilya, Liz → Lisa, Oliver → Oleg)

Vždycky jsem to byla já, kdo krmil. Zvlášť poté, co jsme se vzali – všechny rodinné večeře, velké svátky, Vánoce… to všechno bylo na mně. Milovala jsem to. Ale poté, co můj manžel Oleg zemřel, jako by se tato moje část vytratila.

Teď už vařím jen zřídka, jen ty nejjednodušší věci, abych nezapomněla na chuť jídla. Ale Vánoce jsou jiné. O Vánocích k nám přijde můj syn Ilja na tradiční pečenou večeři. To je moje chvíle. Moje scéna. Moje teplo.

Ale letos byla atmosféra v kuchyni najednou napjatá.

Byly to první Vánoce, které s námi trávila Lisa, Iljova žena. Dokud spolu chodili, byla pořád pryč u rodičů. Chápu to – člověk chce být o svátcích s rodinou. Ale letos jsem byl opravdu zvědavý, jak Lisa zapadne do naší atmosféry.

Vstala jsem za svítání a začala vařit s předstihem, protože máme brzkou večeři a vždycky je spousta svačinek a zákusků. Udělala jsem tradiční večeři, jakou máme vždycky rádi: pečené kuře, brambory s omáčkou a spoustu drobných jídel – všechno, co má Ilja rád.

Ale Lisa? Ta na to očividně nebyla zvědavá.

Zrovna jsem dokončovala kuře, když vešla do kuchyně. V ruce držela telefon a ve tváři měla výraz, jako by někdo zkazil vzduch. Rozhlédla se kolem sebe a se zjevným opovržením řekla:

– Catherine, proč si neobjednáme dovnitř? No, ne každému chutná… Nejsem si jistá, jestli všem vůbec chutná tvoje jídlo. Vánoce mají být pro všechny zábavné a jídlo taky.

Její slova mě zasáhla přímo do hrudi.

Ilja stál ve dveřích. Žvýkal mrkev, aniž by se na mě podíval, jako bych ani neexistovala. Cítila jsem, jak se mi sevřelo srdce. Ale nic jsem neřekla. Vyhrkly mi slzy, ale zadržel jsem je.

Hosté se už začali shromažďovat – někteří v hale, jiní u stromu. Nechtěla jsem kazit svátky. Raději bych měla bolest v hrudi než na tvářích hostů.

Když jsme se všichni posadili ke stolu, mlčky jsem nalévala omáčku a snažila se na nikoho nedívat. Stůl se prohýbal pod jídlem, všichni jedli s chutí a k mému překvapení chválili každý pokrm.

– Je to vynikající, že? – Ilja najednou hlasitě řekl a oslovil všechny.

– Ano, je! – vykřikl bratr a přikusoval další brambory. – To jsou jídla mé sestry! Jak vám to může nechutnat?

– Líza si dělala starosti,“ pokračoval Ilja. – Řekla, že mámino jídlo by zkazilo večeři, a navrhla, abychom objednali jídlo zvenčí.

Na vteřinu se u stolu rozhostilo mrtvé ticho.

– To jsou ale nesmysly! – Zamumlal bratr a polil brambory omáčkou.

Ilja se na mě podíval a usmál se. Pak mi došlo, že jeho mlčení není lhostejnost. Čekal na vhodný okamžik. Chtěl, aby ho někdo vyslechl – a aby ho Líza pochopila.

Lise se ve tváři zableskl stud. Bylo mi jí trochu líto. První Vánoce v naší rodině, a už takové stigma.

Později, když jsem myla nádobí a dávala všechno do myčky, Lisa znovu přišla do kuchyně.

– Catherine… je mi to líto,“ řekla tiše. – „Mýlila jsem se. Opravdu se mýlím. Strašně se stydím.

– Odpustit… za co přesně? – Zeptala jsem se.

Ano, bylo mi jí líto, ale bolest byla stále přítomná.

– Já jen… Ilja tolik mluví o tvém jídle. Pořád. Dokonce i když dělám makaróny se sýrem, říká: „Maminčiny jsou lepší.“ A já mu říkám: „Tohle je lepší.“ A on se na to podívá. Viděla jsem stůl, cítila vůně… a měla jsem strach. Chtěla jsem se chránit. Hloupě jsem řekla něco, co jsem neměla.

– Liso, pochop,„ usmála jsem se, “vztah mezi mužem a máminou kuchyní je celý příběh. Ale můžu tě naučit vařit jako já. Všechno, co umím, pochází od maminky. A ráda ti to předám.

– Chtěla bys? I když jsem se chovala tak strašně?

– Opravdu,“ řekla jsem s opravdovým, milým úsměvem.

Odvedla jsem ji ke stromečku, kde byl její dárek.

Ještě teď mě bolí, když si na tu chvíli vzpomenu. Ale jsem ráda, že její slova vycházela ze strachu, ne ze vzteku. Prostě se cítila ohrožená, že Iljovi tak chutná moje jídlo. Mohla si vedle mě postavit své místo na vaření.

A já bych jí pomohl.

Co bys dělala ty, kdybys byla na mém místě? Mlčela bys až do správné chvíle, jako jsem to udělala já? Nebo bys odpověděla hned?