Můj švagr na mě při rodinných večeřích stále upřeně zírá. Když jsem mu to řekla, reagoval neuvěřitelně.

Na rodinné večeře jsem se vždycky těšil.

Každou neděli jsem se u nich doma setkávala se svou sestrou Miou, jejím manželem Alexem a jejich dvěma dětmi.

Atmosféra byla vřelá a příjemná a já jsem si užívala společné chvíle, kdy jsme si vyprávěli o našich životech.

Ale v posledních měsících se dělo něco zvláštního.

Během těchto večeří jsem si nemohla nevšimnout, že se na mě Alex, můj švagr, neustále dívá.

Nebyl to náhodný pohled, který jeden člen rodiny vrhá na druhého během rozhovoru.

Ne, bylo to intenzivnější: jeho oči na mně zůstávaly, pokaždé jsem si toho nevšimla.

Zachycovala jsem jeho pohled z druhé strany stolu, a když se naše pohledy setkaly, rychle odvrátil zrak, jako by mu to bylo nepříjemné – a o pár minut později udělal totéž.

Nejdřív jsem si myslela, že o nic nejde, že se mi to možná jen zdá.

Ale po několika týdnech jsem to už nemohla ignorovat.

Začala jsem se cítit nepříjemně.

Bylo to kvůli mně?

Vypadám snad divně?

Dělám něco špatně?

Nakonec jsem se rozhodla, že si musím s Miou promluvit.

Napětí se ve mně hromadilo už několik týdnů a já už jsem ten trapný pocit nemohla dál snášet.

Jednou po večeři, když jsme v kuchyni myly nádobí, jsem sebrala odvahu a nadhodila to.

– Mio, můžu se tě na něco zeptat? – Řekla jsem a snažila se zachovat klidný tón.

– Jasně, jen do toho,“ odpověděla a utírala pracovní desku, aniž by se na mě podívala.

– Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit… Jde o Alexe. Všimla jsem si, že na mě při večeři zírá. Začíná mi to být nepříjemné.

Všimla sis toho taky?

Mia ztuhla, její ruka zůstala nehybně ležet na desce stolu a chvíli nic neříkala.

Bylo vidět, že rychle přemýšlí.

– Jsem ráda, že o tom konečně mluvíš, řekla a otočila se ke mně.

– ‚Taky jsem si toho všimla a čekala jsem, kdy se o tom zmíníš.

– Opravdu? – Zeptala jsem se šokovaně.

– ‚Takže ty víš, o čem mluvím?

Mia si povzdechla a její výraz se změnil.

– „Ano, vím. Ale nechtěla jsem ti to říct, abych tě neuvedla do rozpaků.

– Ale abych byla upřímná… myslím, že vím, proč se tak chová.

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek.

– Proč? Co se děje?

Mia se zhluboka nadechla a pak s výrazem zklamání řekla:

– Je to kvůli tomu, jak se oblékáš.

Nechápavě jsem se na ni podívala.

– Cože? Jak se oblékám? O čem to mluvíš?

– Podívej, je mi líto, že ti to musím říct, ale je to pravda,“ pokračovala tichým, ale pevným hlasem.

– Alex k tobě vždycky cítila… jistou přitažlivost.

– A v poslední době se to ještě zhoršilo.

– To, jak se oblékáš, když sem přijdeš – přiléhavá trička, sukně, způsob, jakým nosíš vlasy.

– Šílí z toho a já mu to vidím na očích pokaždé, když vejdeš do místnosti.

Cítila jsem, jak mi šokem zrudla tvář.

– To myslíte vážně? Chceš mi říct, že na mě zírá kvůli mému oblečení?

Mia přikývla s výrazem, v němž se zračila vina i pochopení.

– Nechtěla jsem si to přiznat ani sama sobě, ale je to pravda.

– A snažila jsem se najít řešení, aniž bych v rodině vyvolala chaos.

– Ale to, jak se na tebe dívá… to není normální.

V myšlenkách jsem měla zmatek.

Cítila jsem směs hněvu a zmatku.

Jak se ke mně mohl Alex, manžel mé sestry, takhle chovat?

A jak mohla Mia jen tak sedět a říkat mi, že to bylo kvůli mým šatům?

– Nevím, co na to říct,“ zamumlala jsem.

– Neměla jsem tušení.

– Myslela jsem si, že se mi to jen zdá.

– Chci říct, že se na rodinné večeře snažím oblékat hezky, ale nikdy by mě nenapadlo, že si to někdo vyloží takhle.

– Já vím a chápu tě,“ řekla Mia rychle.

– Ale to, jak se na tebe Alex dívá, je víc než jen letmý obdiv.

– Myslím, že ho to trápí už nějakou dobu a těžko se drží zpátky.

– Přála bych si, aby se to nestalo, ale je to realita.

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a cítila se zdrcená.

Tohle bylo to poslední, co jsem čekala.

Muž, kterého jsem vždycky vnímala jen jako svého švagra, kterého jsem považovala za přítele, ke mně něco cítil.

A teď mi moje sestra říkala, že je to všechno kvůli mým šatům?

– Nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem.

– Mám pocit, že mě obviňují z něčeho, o čem jsem ani nevěděla.

– Měla bych se přestat oblékat tak, jak chci?

Mia se na mě soucitně podívala.

– Ne, nedivím se ti.

– Ale myslím, že by sis měla uvědomit, jak na něj tvé chování působí.

– Pokud se kvůli němu cítí nepříjemně nebo ho povzbuzuje k překračování hranic, možná by sis měla rozmyslet, co si oblékneš, když sem přijdeš.

– Nejde o to, abyste změnila svou osobnost, jde o to, abyste v rodině udržela rovnováhu.

Chvíli jsem mlčela a snažila se všemu porozumět.

Opravdu jsem mohla za to, jak se na mě Alex díval?

Podporovala jsem snad neúmyslně jeho pozornost – jen svým oblečením?

– Možná bych si s ním měla promluvit,“ řekla jsem nakonec nejistě.

– Možná by přestal, kdyby věděl, že mě znervózňuje.

Mia přikývla.

– „Nejspíš je to dobrý nápad.

– Ale buď opatrná, ano?

– Nechci, abys měla pocit, že se musíš kvůli někomu oblékat jinak, ale taky nechci, aby to v rodině způsobilo další problémy.

– Rozumím,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

– Nenapadlo by mě, že je to tak vážné.

– Nenapadlo by mě, že se na mě takhle dívá.

– Připadá mi to… špatné.

– Já vím a je mi líto, že tím procházíš,“ řekla Mia s výrazem viny a obav.

– „Ale podpořím tě v jakémkoli rozhodnutí, které učiníš.

– Jen doufám, že to nezničí naši rodinu.

Když jsem toho večera opouštěla sestřin dům, cítila jsem hluboký neklid.

Situace byla složitější, než jsem si kdy dokázala představit, a já teď musela najít způsob, jak se s ní vypořádat, aniž bych si zničila vztah se sestrou a její rodinou.

Nevěděla jsem, co přinese budoucnost, ale věděla jsem, že už nic nebude jako dřív.