MŮJ ŠÉF MĚ PONÍŽIL NA SCHŮZI ZAMĚSTNANCŮ, PROTOŽE JSEM BYLA TĚHOTNÁ – JEHO ÚSMĚV ZMIZEL, KDYŽ PŘIŠLA ŽENA S DÍTĚTEM V NÁRUČÍ.

Elena si myslela, že její život už nemůže být složitější, když její snoubenec zmizel poté, co zjistil, že je těhotná. Když ji však její šéf ponížil na poradě zaměstnanců, vyšla najevo pravda o otci jejího dítěte…..

Před třemi měsíci se mi zhroutil život. Nepřeháním.

Bylo mi 27 let, byla jsem zasnoubená s mužem, o kterém jsem si myslela, že s ním strávím věčnost, a netušila jsem, jak rychle se mohou sny rozbít.

V den, kdy jsem Ethanovi oznámila, že jsem těhotná, nikdy nezapomenu na jeho strnulý výraz.

„To myslíš vážně?“ – Zeptal se, jeho hlas byl tichý a drsný.

Přikývla jsem a navzdory nervozitě se snažila usmívat.

„Budeme rodiče…“

Místo očekávané radosti zamumlal něco o tom, že potřebuje čas na rozmyšlenou. A pak vyšel ze dveří.

A už se nevrátil.

Nikomu jsem to neřekla. Ani rodině, ani kolegům.

Můj otec byl mocný muž, majitel společnosti, pro kterou jsem pracoval. Moje sestra Rebecca vedla jinou pobočku a byla provdaná za Adama, mého šéfa.

Všichni do mě a mé budoucnosti vkládali velké naděje. Ale pravda o otci mého dítěte byla jako časovaná bomba. Nemohla jsem to riskovat. Proto jsem opustila dům svých rodičů a odcestovala sama v naději, že pravdu budu tajit co nejdéle.

Otec předal vedení podniku Rebece a Adamovi, zatímco on a matka si užívali luxusních výletů.

Ale tajemství vždycky vyjdou najevo, že?

A to moje vyšlo najevo tím nejhorším způsobem.

Stála jsem uprostřed konferenční místnosti během týmové porady, když se Adam, můj šéf a švagr, rozhodl udělat z mého těhotenství veřejnou podívanou.

„Takže, Eleno,“ řekl a se samolibým úsměvem se opřel na židli. „Slyšel jsem, že si máš gratulovat. Jsi těhotná, že ano? Konečně se usadíš! Dobře ti tak, dobře ti tak.“

Několik lidí se nervózně zachichotalo. Cítila jsem, jak mi stoupá horko do tváře, když se všechny oči v místnosti obrátily ke mně.

„Předpokládám, že teď budeš muset najít svého otce, že ano?“ – dodal a bouchl do stolu, jako by právě prozradil vtip století.

Smích rychle utichl, ale Adam ještě neskončil.

„Ale i kdybys nechtěl, nemusíš si dělat starosti, ne? Matky samoživitelky dostávají slušné dávky. Možná bych ti měl přidat tisíc dolarů ročně. Co si o tom všichni myslíte?“

V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Hrudník se mi sevřel a já zatínala pěsti a bojovala se slzami.

„Otec toho dítěte mi řekl, že mě miluje víc než svůj vlastní život,“ řekla jsem a hlas se mi chvěl. „Ale jakmile se to dozvěděl, utekl.“

Adamův úsměv se rozšířil.

„Ach, muži. Typické, že?“

Chybělo mi pár vteřin k tomu, abych vyběhla ven, když se náhle otevřely dveře kanceláře.

Vešla mladá žena s dítětem v náručí a po tváři jí stékaly slzy. Nebylo jí víc než dvaadvacet nebo třiadvacet let, ale navzdory slzám a třesoucím se rukám si stála za svým.

Za ní kráčela Rebeka a můj otec.

Zkroutilo se mi břicho, když jsem tu ženu poznala.

„Lila?“ zašeptala jsem.

Lila byla Rebečina bývalá asistentka. Párkrát jsem ji viděla v kanceláři a jednou na rodinné večeři. Vždycky mi připadala tichá, skoro plachá. Ale teď vypadala jinak.

Rebecca zkřížila ruce a její výraz byl nečitelný.

„Vím, proč Lila dala výpověď. Stejně jako vím, proč jsi odešla od mámy a táty, Heleno.“ Řekla to chladně. „Vážně sis myslela, že na to nepřijdu? Že uvěřím té historce o Ethanovi?“

Vyschlo mi v ústech. Srdce se mi rozbušilo.

„Našla jsem tvůj deník, Eleno. Když jsi odjížděla, nezabalila sis ho dobře. Nechala jsi ho na nočním stolku.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

Rebecca pokračovala, ve slovech sotva zadržovaný vztek.

„Adam je otec tvého dítěte, že ano?“

Místností se přehnala vlna šepotu. Podlomila se mi kolena.

Ale Rebecca ještě neskončila.

„A,“ dodala a ukázala na Lilu, “Adam je také otcem JEJÍHO dítěte.

Lila přistoupila blíž a přitiskla si dítě na hruď.

Adamova tvář popelavě zešedla.

„Rebecco… já… já ti to vysvětlím!“ – zakoktal se.

„Ne,“ vyhrkla Rebecca. „Celé roky jsi mi lhal. Zradil jsi mě. Zklamal jsi mou důvěru. Mezi námi je konec, Adame. Jsi pro mě mrtvý.“

Otec přistoupil blíž, jeho výraz byl chladný a velitelský.

„Už jsem toho slyšel dost,“ řekl rázně. „Adame, máš padáka. Okamžitě. Sbal si věci a odejdi.“

Adam otevřel ústa, aby něco namítl, ale otec zvedl ruku, aby ho umlčel.

„A,“ dodal, “budeš platit výživné na obě děti. Postarám se o to.“

Kancelář se rychle vyprázdnila, zaměstnanci si při odchodu šeptali o skandálu.

Zůstal jsem stát a nevěděl, co mám dělat, dokud ke mně nepřistoupil otec.

„Eleno,“ řekl a jeho hlas ztichl. „Proč jsi nepřišla za mnou?“

V očích mě pálily slzy, když jsem se podívala na podlahu.

„Nechtěla jsem Rebece zničit život,“ přiznala jsem. „A bála jsem se, jak by ses na mě díval, kdybys zjistil pravdu.“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„Není to tvoje vina, zlatíčko,“ řekl. „Adam s tebou manipuloval, stejně jako s námi všemi. Jsi moje dcera a já budu vždycky stát při tobě.“

Rebecca přistoupila blíž. Tváře měla zarudlé, ale její pohled byl tvrdý.

Na okamžik jsem si myslela, že mi dá facku. Ale místo toho mě objala.

„Zuřím, Eleno,“ řekla a hlas se jí třásl. „Ale ne na tebe. To Adam zničil naše manželství. Společně to zvládneme.“

O týden později mi zazvonil telefon.

„Eleno,“ řekl můj otec. „Potřebuju někoho, komu můžu věřit, aby zaujal Adamovo místo. Pracuješ ve firmě už pět let a znáš tým lépe než kdokoli jiný. Byla bys ochotná stát se dočasnou ředitelkou?“

Neměla jsem slov.

„Jsi si jistý, tati?“

„Určitě. Věřím ti.“

Odpověď samozřejmě zněla ano.

Nebylo snadné vžít se do Adamových bot, ale každý den, kdy jsem vešel do kanceláře, jsem zvedl hlavu o něco výš.

A co je na tom nejlepší?

Moje děti budou vyrůstat s vědomím, že jejich matka nikdy neustoupila. A že ji jejich rodina z celého srdce podporovala.

A co se týče Adama? Ten už je minulostí.

A Rebecca? Pomalu obnovujeme náš vztah.

Život nejde vždycky podle plánu, ale někdy, když se usadí prach, zjistíte, že jste silnější, než jste si kdy dokázali představit.