Můj otec se po smrti mé matky zbavil našeho psa – Karma řekla své slovo.

Smutek měl naši rodinu stmelit, ale v mém případě se stal pravý opak. Sotva máma dopadla na zem, začal táta dělat změny, které jsem vůbec nečekala. Táta ale nevěděl, že mi máma nechala jedno poslední překvapení.

Když máma zemřela, bylo mi devatenáct let. Stalo se to rychle – až příliš rychle. V jednu chvíli se smála u nějakého hloupého televizního pořadu a vzápětí už nedokázala zvednout lžíci. Rakovina loučení nečekala. A nečekal to ani můj táta.

Maminka byla v našem domě celá v pohodě a v teple, a kamkoli šla, Pina ji následovala. Ta malá francouzská buchta byla pořád s ní, její stín v kožichu. Když ji nemoc vzala, Pina sotva opouštěla její postel, schoulená vedle ní, jako by se ji tam snažila udržet, jen tím, že tu byla pro ni.

Snažila jsem se o totéž, ale na rozdíl od Piny jsem potřebovala jíst, spát a předstírat, že ji otec už vymazal z našich životů, ještě než odešla.

Nikdy ji nemiloval – ne tak, jak si zasloužila. Nikdy jsem ho neviděla držet ji za ruku, nikdy jsem ho neviděla nosit jí květiny nebo se na ni alespoň dívat tak, jak by se na manžela slušelo. A v posledních dnech to sotva předstíral.

Když nám lékaři řekli, že zbývající čas je jen otázkou času, jen přikývl. Žádné slzy. Žádné záchvaty vzteku. Jen přikývl, jako když mu řeknete, že je třeba opravit myčku.

„Já nechci jít,“ zašeptala jsem a chytila se okraje černých šatů, které jsem si půjčila od sestřenice. Voněly levandulí a životem někoho jiného.

„Musíš,“ zamumlal táta a upravil si kravatu v zrcadle na chodbě. Jeho hlas byl plochý, jako bychom šli spíš na obchodní schůzku než na mámin pohřeb.

Ztěžka jsem polkla. „Pina musí jít.“

Podrážděně si povzdechl. „Je to pes, ne člověk.“

„Byla to mámin pes.“

„A máma je pryč.“

Ta slova mi vyrazila vzduch z plic. Cítila jsem, jak se mi Pina tiskne k noze, jak je teplá a chvěje se. Sehnul jsem se, abych ji podrbal za ušima. „Nebude to trvat dlouho, ano?“

Olízla mi prsty.

Pohřeb byl jako mlha tichých kondolencí a tvrdých objetí. Cizí lidé mi říkali, že jsem „velmi silná“, ale já se silná necítila. Cítila jsem se prázdná. Otec skoro vůbec nepromluvil, jen přikyvoval, jako by si odškrtával na seznamu. Když jsme přišli domů, sundal si kravatu a hodil ji na stůl.

„Je to hotové,“ řekl.

„Co je hotové?“ – Vybuchl jsem. „Máma právě umřela a ty se chováš jako…“

„Jako co?“ Otočil se, oči chladné. „Jako bych se měl pohnout z místa? Protože musím. A ty bys měl taky.“

Pina mi vyjekla u nohou. Zvedl jsem ji a přitiskl obličej na její srst. „Jdu do postele.“

„Vezmi si tu věc s sebou,“ zamumlal a vytáhl z lednice pivo.

Tu noc jsem skoro nespal. Pina se vedle mě schoulila a tiše oddechovala. Poprvé od máminy smrti jsem cítila něco jako bezpečí.

Dokud nepřišel další den.

Přišla jsem domů v tichosti. Na podlaze necvakaly žádné tlapky. Nebylo slyšet žádné nadšené smrkání. Jen zvuk táty otevírajícího další láhev piva.

Něco bylo špatně.

„Pino?“ – Zavolala jsem a upustila tašku. Srdce mi už rychle tlouklo. „Pino!“

Nic.

Otočila jsem se, abych viděla svého otce. Seděl na svém obvyklém místě, nohy na stole, oči upřené na televizi. Jako by se nic nezměnilo.

„Kde je Pina?“ – Zeptala jsem se a hlas se mi třásl.

Ani se na mě nepodíval. „Zbavil jsem se jí.“

Svět se naklonil. Zchladila se mi kůže. „Cože?“

„Je pryč,“ řekl a pomalu se napil piva. „Už to není můj problém.“

Nemohla jsem dýchat. Ta slova nedávala smysl, jako by mluvil jiným jazykem. „Ty… jak to myslíš, že je pryč? Kde je!“

Konečně se na mě podíval, oči měl zastřené. „Do sirotčince.“ Pokrčil rameny, jako by mluvil o staré židli, kterou už nepotřebuje. „Bude jí tam líp než u mě doma.“

Moje tělo se pohybovalo rychleji než mozek. Rozběhla jsem se.

Ven ze dveří. Dolů po ulici. Do auta.

Sotva jsem si pamatovala cestu. Pina ještě nikdy nestrávila noc beze mě nebo bez mámy. Musela být vyděšená a zmatená.

Uplynulo několik hodin. Tři různé útulky, než jsem ji našla.

Schoulila se v rohu ocelové klece a třásla se. Její velké tmavé oči se setkaly s mýma a ona tiše zakňourala, malá a zoufalá. Tělem se tiskla k mřížím a ocas jí slabě tloukl.

„Pino,“ vydechla jsem.

Žena za pultem u přepážky se na mě podívala se smutným úsměvem. „Můžu vám s něčím pomoct?“

„Vezmu ji domů,“ řekla jsem a hlas se mi třásl. „Je to můj pes.“

Ženin výraz se změnil. „Je mi líto, ale váš otec podepsal papíry o odevzdání psa.“

„No a?“ – „Neměl právo…“

Povzdechla si. „Z právního hlediska už není vaše.“ Zpomalila řeč a pak se zmírnila. „Dnes si ji vyzvedne nový majitel.“

Chtělo se mi bojovat, křičet, něco udělat.

Ale přišla jsem pozdě.

Pina už byla pryč.

Čtrnáct dní uplynulo v mlze ticha. Otec se mnou téměř nepromluvil, ne že bych si dělal starosti. Dům – mámin dům – se zdál prázdnější než kdy jindy. Žádná Pina. Žádné teplo. Jen přízrak všeho, co jsem ztratil.

A pak přišel telefonát.

„Musíš přijít,“ řekl mámin právník. Jeho hlas zněl nonšalantně a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Když jsem dorazila, táta už tam byl. Sotva si mě všiml, založil si ruce a netrpělivě poklepával nohou o podlahu. Netruchlil – čekal. Asi na peníze.

Právník si odkašlal a otevřel složku. „Závěť vaší maminky je velmi… specifická.“

Táta se narovnal, oči plné očekávání.

Zadržel jsem dech.

„Vše, co měla před svatbou, zůstalo výhradně její,“ pokračoval právník. „A protože všechno v tom manželství bylo koupeno za její peníze…“ Odmlčel se a podíval se na mého otce. „To znamená, že všechno připadne jedinému dědici.“

Otec se naklonil dopředu, připraven převzít svůj podíl.

Právník se obrátil ke mně.

„Pino.“

Ticho.

Otec se zasmál. „Cože?“

Právník ani nemrkl. „Tvoje máma všechno odkázala Pině – dům, úspory, veškerý majetek. Všechno teď patří Pině.“

Vzduch v místnosti se změnil. Táta ztuhl. Slyšel jsem, jak zalapal po dechu.

„To je šílené!“ – vyjekl a jeho hlas byl plný nedůvěry. „Pes přece nemůže nic vlastnit!“

„Přesně tak,“ přikývl právník. „Proto má její zákonný zástupce nad majetkem úplnou kontrolu.“ Zavřel složku a konečně se mi podíval do očí.

Uvědomění přišlo jako úder blesku.

Byl jsem Pininým opatrovníkem.

A to znamenalo… že teď bylo všechno moje.

Otcův obličej se zkřivil vztekem.

A já se poprvé po dlouhé době usmál.

Otec zbledl, pak zrudl. Jeho pěsti se sevřely na stole. Nikdy jsem ho neviděla přecitlivělého – až teď.

„Tohle je vtip. Zatracený vtip!“ – vyprskl.

Právník ani nemrkl. Jen posunul papíry po stole. „Právně závazné. Vaše žena se vyjádřila jasně. Nic nedostanete.“

Viděl jsem, jak otec zpanikařil. Čelist se mu sevřela, dech se mu zrychlil. Očima těkal mezi mnou a právníkem, rukama svíral židli, jako by ten stisk měl zabránit tomu, aby všechno zmizelo.

Najednou mu v hlavě něco zacvaklo. Vyskočil tak rychle, až židle zadrhla o podlahu.

„Tak já si vezmu psa.“

Ušklíbl jsem se. „Hodně štěstí.“

Vyskočil z místnosti. Nechal jsem ho odejít.

Když dorazil do útulku, Pina byla pryč.

Ashley, mámin nejlepší přítel, tam už léta dělal dobrovolníka. Jakmile uviděla Pinu při příjmu, neváhala – vzala ji domů. Táta nevědomky daroval máminu nejdražší společnici někomu, komu na ní opravdu záleželo.

Když se přišel dožadovat svého majetku, neměl si co vzít.

A to už jsem byla pryč i já.

Ashley mě přijala za svou. V jejím domě jsem nejen přežívala – byla jsem v bezpečí. Zamilovaná. Měla jsem dům a peníze, ale hlavně jsem byla s Pinou. Každou noc se ke mně tulila, teplá a šťastná, daleko od muže, který nás nikdy nechtěl.

Můj otec?

Ten neměl nic.

Přesně tak, jak si zasloužil.

A poslední slova, která jsem mu řekla?

„Máma vždycky věděla, že budeš sám.“