Můj manžel tajně vyprázdnil mé úspory ve výši více než 5 000 dolarů – těžko uvěřit, za co ty peníze utratil.

Když jsem šetřila peníze, jako by na tom závisel můj život, myslela jsem, že jsem konečně připravená jít se rozloučit s otcem na jeho hrob.

Netušila jsem však, že se můj manžel pokusí mé plány překazit.

Chtěl mi ukrást peníze pro vlastní potřebu, ale já jsem ho za to donutila draze zaplatit!

Za Ethana jsem vdaná už čtyři roky.

Jsme obyčejný pár bez dětí, máme za sebou vzestupy i pády.

snapedit_1739471583413-scaled

Milovala jsem ho, nebo jsem si to alespoň myslela, dokud se jednoho dne všechno v mžiku nezměnilo.

Měla jsem jediný sen, navštívit otcův hrob v Evropě.

Zemřel před několika měsíci.

Nemohla jsem se s ním rozloučit osobně a ta myšlenka mi nedala spát.

Začal jsem tedy šetřit peníze.

Pracuji jako zdravotní sestra a nebylo to snadné, ale podařilo se mi v malé krabici v šatníku nashromáždit přes 5 000 dolarů.

Tyto peníze byly mou vstupenkou ke klidu a k tomu, abych konečně uctila památku svého otce.

Ethan o mém cíli věděl a vždy mě podporoval – nebo jsem si to alespoň myslela.

Neměli jsme žádné peníze navíc a často jsme diskutovali o tom, kolik nám chybí, takže jsme museli pečlivě sestavovat rozpočet.

Řekla jsem mu, že za tři týdny pojedu navštívit otcův hrob, a teď jsem netrpělivě odpočítávala dny.

O několik dní později jsem se vrátil z práce dříve než obvykle a rozhodl se, že pojedu rovnou domů.

Ethan měl ten den noční směnu, ale když jsem přijela k našemu domu, viděla jsem, že se v ložnici svítí.

Ale nejpodivnější bylo, že klečel před naší skříní.

Když jsem změnila úhel pohledu, abych se lépe podívala, byla jsem v šoku!

Ethan vytahoval peníze z MÉ tajné skrýše!

Abych ho přistihla při činu, rozhodla jsem se ho zavolat přímo z okna.

Neochotně to zvedl až při čtvrtém zazvonění.

„Ahoj, miláčku, kde jsi?“ zeptal jsem se. – Zeptala jsem se, jako bych se nedívala přímo na něj.

„Proč mluvíš tak potichu? Jsem v práci, říkala jsem ti, že mám noční směnu!“ ‚Cože?‘ zeptala jsem se. – Odpověděl naštvaně.

„Ach, promiň, zlatíčko, úplně jsem zapomněl. Chtěla jsem tě poprosit, abys udělal večeři, protože přijdu pozdě,“ zalhala jsem.

„Ne, promiň, nemůžu ti pomoct. Musím se vrátit do práce. Miluju tě, uvidíme se později.“

Rychle zavěsil, aniž by mě nechal odpovědět.

Vzápětí jsem si uvědomila, že má na sobě bundu a chystá se k odchodu.

Běžela jsem k autu a zaparkovala na odlehlém místě, odkud jsem ho mohla pozorovat.

Rozhodla jsem se ho sledovat a o pět minut později vyšel z domu a zamířil k autobusové zastávce.

Ve tmě jsem ho sledoval a po vystoupení z autobusu se ještě dvacet minut procházel po nákupním centru.

Překvapilo mě, když jsem ho uviděl vcházet do rybářského obchodu.

Srdce se mi sevřelo a zamumlala jsem: „Co tady dělá?“

Zaparkoval jsem, tiše ho následoval do obchodu a schoval se.

Z toho, co jsem viděl, se mi vařila krev!
Stál tam, vesele si povídal s prodavačem a v ruce držel největší nafukovací člun, jaký jsem kdy viděl!

Vedle něj stál vozík plný rybářských potřeb: pruty, krabice s návnadami a vším možným!

Vypadal jako dítě v cukrárně!

Ethan miloval rybaření, ale tohle mi připadalo příliš divné.

Hlava mi šla kolem, když jsem si pomyslel: „Jak to všechno zaplatí?“ A tak jsem si říkal: „Tohle všechno je jenom pro mě.“

A pak mě pravda zasáhla jako hrom!

MOJE PENÍZE!!!

Moje těžce vydělané, pečlivě našetřené peníze!

Musel si je vzít!

Jiné vysvětlení neexistovalo!

A skutečně, vytáhl tašku, do které nacpal moje peníze, a zaplatil s ní!

Cítila jsem, jak mi tvář zaplavil vztek, a než jsem si to stačila uvědomit, vrhla jsem se na něj!

– Ethane! Co to sakra děláš?! – Skoro jsem křičela.

Hlava se otočila a můj manžel na mě zíral s očima vytřeštěnýma šokem.

– Lizzie, co tady děláš? – Zamumlal a snažil se strčit lodičku zpátky na polici.

– To já bych se měl zeptat tebe! – Odmítla jsem.

– Vzala jsi mi peníze?

Peníze, které jsem si šetřila na cestu?

Zamrkal, jeho tvář byla dokonalou maskou nevinnosti.

– Cože? Ne, Lizzie, jsi jen přepracovaná, proto tak reaguješ.

Nevzal jsem ti peníze.

Šetřil jsem na to celé měsíce.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším!

Lhal mi do očí!

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale nechtěla jsem je pustit.
Ne tady, ne teď.

– Nelži mi, Ethane,“ zasyčela jsem.

– Víš, že ty peníze byly na něco důležitého.

Něco, na čem opravdu záleží.

A ty jsi je utratil za loď?!

– Lizzie, uklidni se,“ řekl a chytil mě za ruku, ale já se vymrštila.

– Jsi jen unavená, jasný?

Možná ti to teď nemyslí jasně.

Proč nejdeš domů a nepromluvíme si o tom později?

Už jsem to nemohla vydržet.

Otočila jsem se a vyšla z obchodu, ignorujíc pohledy ostatních zákazníků.

Jakmile jsem byla venku, po tvářích mi stékaly slzy.

Nevěděla jsem, co mám dělat.

Cítila jsem se zrazená, ponížená a úplně ztracená!

Později toho večera přišel domů můj manžel se stejným provinilým výrazem ve tváři.

Stál ve dveřích naší ložnice s rukama v kapsách, zatímco já seděla se zkříženýma nohama na posteli a čekala, až promluví.

– Lizzie,“ začal tiše, “je mi to líto.

Vzal jsem ty peníze, jasný?

Jen jsem opravdu chtěl jet na ten výlet.

Je to pro mě opravdu důležité.

Pomalu mi začalo docházet, o co tady jde.

Před několika dny mi vyprávěl o jedinečné příležitosti jet na ryby s přáteli a několika „opravdovými profíky“.

Byl tímto rybářským výletem PŘEKVAPENÝ!

– Chápu tě, Ethane, ale teď si to nemůžeme dovolit,“ řekl jsem tehdy, když jsme ten večer seděli u kuchyňského stolu.

– Musíme platit účty a blíží se moje cesta do Evropy.

Nemůžeš prostě počkat do příštího roku?
Pak se zatvářil zklamaně, ale přesto přikývl.

– Jo, asi máš pravdu.

Já jen… říkali, že to bude úžasné, a já si to nechci nechat ujít.

Ale já to chápu.

Budeme se muset spokojit s jednodenním výletem k místnímu jezeru.

Myslela jsem, že tím rozhovor končí, ale netušila jsem, že Ethan má jiné plány!

Teď jsem na něj zírala a cítila, jak mi srdce zběsile buší v hrudi.

– VĚDĚL jsi, že se za tři týdny chystám navštívit otcův hrob, Ethane.

Věděl jsi, jak moc to pro mě znamená.

Jak jsi to mohl udělat!

Povzdechl si:

– Já vím a je mi to líto.

Ale za měsíc ti to vrátím.

Můžeš tu cestu trochu odložit, ne?

Já jen… tenhle rybářský výlet je pro mě opravdu důležitý!

Podíval jsem se na něj v naprostém šoku.

Vážně po mně chtěl, abych odložil výlet k otcovu hrobu, aby ON mohl jet na ryby!

Vztek, který jsem cítil předtím, nebyl ničím ve srovnání se vztekem, který ve mně teď bublal!

„Neuvěřitelné,“ zamumlal jsem a zavrtěl hlavou.

„Ty to myslíš vážně!“

Přikývl, skoro doufal, že budu souhlasit.

„Výlet je naplánovaný za pár dní a já budu pryč jen týden,“ vysvětlil.

Ale já měla jiné plány…

Druhý den jsem se probudila a v hlavě se mi začal rodit plán.

Zavolal jsem svému nadřízenému a zeptal se, jestli si můžu vzít dovolenou dřív.

K mé úlevě souhlasila a řekla, že to není problém.
Zatímco byl Ethan v práci, strávil jsem dopoledne balením jeho nového rybářského vybavení.

Zabalil jsem loď, navijáky, náčiní – prostě všechno!

Naložil jsem všechno do auta a odjel do obchodu.

Prodavač, který tam byl včera, se na mě překvapeně podíval.

„Dobrý den, rád bych to všechno vrátil,“ řekl jsem a snažil se udržet klidný hlas.

Zvedl obočí.

„Vrátit všechno? Je se zbožím něco v nepořádku?“ ‚Ano,‘ odpověděl jsem.

„Ne, jen jsem si to rozmyslela,“ odpověděla jsem s napjatým úsměvem.

Prodavač se příliš nevyptával a vyřídil vrácení zboží.

Když mi předal peníze, nemohl jsem se ubránit pocitu zadostiučinění.

Ale ještě jsem nebyl hotov.

„Vlastně,“ řekl jsem a naklonil se o něco blíž, “mám ještě nějaké rybářské vybavení, které bych rád prodal.“

Rozzářily se mu oči.

„Samozřejmě, použité vybavení vždycky rádi koupíme.“

Vrátil jsem se k autu a přinesl všechny kusy vybavení, které Ethan vlastnil na rybaření.

Když jsem opouštěl obchod, měl jsem v kapse další dva tisíce dolarů a pocit triumfu, který jsem už dlouho nezažil!

Doma jsem si sbalil kufr s nejnutnějšími věcmi, vrhl poslední pohled na náš dům a vyrazil na letiště.

Neviděl jsem důvod nechávat vzkaz.

Ethan by se to brzy dozvěděl!

Let do Evropy vypadal jako sen!

Většinu času jsem se dívala z okna a myšlenky mi vířily kolem všeho, co se stalo.

Nevěděla jsem, jaká bude budoucnost mého manželství, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.
Jediné, na čem záleželo, bylo konečně navštívit otcův hrob a najít rozloučení, které jsem tak zoufale potřebovala.

Druhý den jsem dorazila na hřbitov a stanula před otcovým náhrobkem.

Poklekla jsem a položila k patě kamene kytici sedmikrásek, jeho oblíbených květin.

Oči se mi zalily slzami, ale tentokrát to byly slzy úlevy.

„Konečně jsem to dokázala, tati.“

Jak jsem tam tak seděla, myslela jsem na svého manžela a přemýšlela, jestli se bude zlobit, až přijde domů a uvidí prázdnou skříň, chybějící výbavu a ticho v domě.

Část mého já se cítila provinile, že jsem ho takhle opustila, ale jiná část mého já se cítila svobodná.

Příliš dlouho jsem upřednostňovala jeho potřeby před svými, ale TEĎ jsem dělala něco pro sebe!

Něco, co jsem potřebovala udělat, abych se uzdravila.

Když jsem se vrátila do malého hotelového pokoje, který jsem si zamluvila, zavibroval mi telefon s příchozí zprávou.

Byl to Ethan.

„Elizabeth, kde jsi? Přišla jsem domů a všechno je pryč. Prosím, ozvi se mi.“

Zírala jsem na zprávu a cítila, jak mi těžkne srdce.

Věděla jsem, že se mu budu muset dříve nebo později postavit, ale teď jsem potřebovala tenhle čas – být sama se svými myšlenkami, truchlit a vymyslet, co dál.

Odložila jsem telefon stranou.

Cesta, která mě čekala, byla nejistá, ale jedno bylo jisté: konečně jsem měla klid.