Můj domácí nás na týden vyhodil, aby jeho bratr mohl zůstat v domě, který si pronajímáme.

Když majitelka domu požadovala, aby Nancy a její tři dcery na týden opustily pronajatou nemovitost, myslela si, že horší už to být nemůže. Ale nečekané setkání s bratrem pronajímatele odhalilo šokující zradu.

Náš dům není příliš velký, ale je náš. Podlahy vrzají při každém kroku a barva v kuchyni se loupe tak, že jsem jí začala říkat „abstraktní umění“.

Přesto je to domov. Moje dcery, Lily, Emma a Sophie, vytvářejí ten pocit svým smíchem a drobnostmi, které mi připomínají, proč tak tvrdě pracuji.

Vždycky jsem myslela na peníze. Moje práce servírky sotva pokryla náš nájem a účty. Neexistoval žádný airbag ani záložní plán. Kdyby se něco pokazilo, nevěděla jsem, co budeme dělat.

Druhý den zazvonil telefon, když jsem věšela prádlo na sušení.

„Haló?“ zvedla jsem a zasekla si telefon mezi ucho a rameno.

„Nancy, tady Peterson.“

Z jeho hlasu se mi sevřel žaludek. „Dobrý den, pane Petersone. Je všechno v pořádku?“

„Potřebuju, abys na týden vypadla z domu,“ řekl tak nenuceně, jako by mě žádal, abych mu zalévala kytky.

„Cože?“ Ztuhla jsem, v ruce jsem stále držela pár Sophiiných ponožek.

„Můj bratr přijede do města a potřebuje někde přespat. Řekl jsem mu, že může využít tvůj dům.“

Pomyslela jsem si, že jsem se asi přeslechla. „Počkej, to je můj dům. Máme nájemní smlouvu!“

Myslel jsem, že jsem se přeslechl. „Počkej, tohle je můj dům. Máme nájemní smlouvu!“

„Nezačínej s těmi nesmysly o nájmu,“ opáčil. „Pamatuješ, jak ses minulý měsíc opozdil s placením nájmu? Mohl jsem tě tehdy vyhodit, ale neudělal jsem to. Dlužíš mi to.“

Pevněji jsem sevřel telefon. „Zpozdila jsem se o jeden den,“ řekla jsem a hlas se mi třásl. „Moje dcera byla nemocná. Vysvětlila jsem ti…“

„To je jedno,“ přerušil mě. „Na odjezd máš čas do pátku. Odejděte, nebo se nemusíte vrátit vůbec.“

„Pane Petersone, prosím,“ řekla jsem a snažila se, aby v mém hlase nezaznělo zoufalství. „Nemám kam jinam jít.“

„To není můj problém,“ řekl chladně a spojení se přerušilo.

Seděla jsem na pohovce a zírala na telefon v ruce. Srdce mi bušilo v uších a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat.

„Mami, co se děje?“ Lily, moje nejstarší dcera, se zeptala ze zápraží, oči plné obav.

Přinutila jsem se k úsměvu. „Nic, zlatíčko. Běž si hrát se svými sestrami.“

Ale nic to nebylo. Neměla jsem žádné úspory, žádnou rodinu nablízku ani možnost se bránit. Kdybych se Petersonovi postavila, našel by si záminku, aby nás vystěhoval natrvalo.

Do čtvrtečního večera jsem sbalila to málo, co jsme mohli unést, do několika tašek. Holky měly plno otázek, ale nevěděla jsem, jak jim vysvětlit, co se děje.

„Jedeme za dobrodružstvím,“ řekla jsem jim a snažila se, aby to znělo vesele.

„Je to daleko?“ zeptala se Sophie a přitiskla si pana Floppyho na hruď.

„Ne moc daleko,“ odpověděla jsem a vyhnula se jejímu pohledu.

Kolej byla horší, než jsem čekala. Pokoj byl maličký, sotva dost místa pro nás čtyři, a stěny byly tak tenké, že jsme slyšeli každé zakašlání, každé vrznutí, každý hlasitý hlas z druhé strany.

„Mami, je tu hluk,“ řekla Emma s rukama na uších.

„Já vím, zlatíčko,“ odpověděla jsem tiše a pohladila ji po vlasech.

Lily se snažila sestry rozptýlit hrou na špióna, ale dlouho to nepomáhalo. Sophiina tvářička se svraštila a po tvářích jí stékaly slzy.

„Kde je pan Floppy?“ – Vykřikla a zlomila si hlas.

Žaludek se mi sevřel. Ve spěchu jsem zapomněla na jejího králíka.

„Je pořád doma,“ řekla jsem a sevřela si hrdlo.

„Nemůžu bez něj spát!“ Sophie vzlykla a chytila se mě za paži.

Objal jsem ji kolem ramen, přitáhl si ji k sobě a zašeptal, že všechno bude v pořádku. Ale věděla jsem, že nebude.

Tu noc, kdy Sophie plakala ze spaní, jsem zírala na popraskaný strop a cítila se naprosto bezmocná.

Ani čtvrtou noc Sophiin pláč neustával. Každý vzlyk byl jako nůž do srdce.

„Prosím, mami,“ zašeptala a její hlas zněl jako v prázdnotě. „Chci pana Floppyho.“

Pevně jsem ji objala a houpala ji sem a tam.

Už jsem to nemohla vydržet.

„Já ho dostanu,“ zašeptala jsem spíš pro sebe než pro ni.

Nevěděl jsem jak, ale musel jsem to zkusit.

Zaparkoval jsem ve vedlejší ulici a srdce se mi rozbušilo, když jsem se zadíval na dům. Co když mě nepustí dovnitř? Co když tam byl pan Peterson? Ale Sophiina uslzená tvář mi nešla z hlavy.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila ke dveřím, v uších mi znělo Sophiino zoufalé „prosím“. Klouby prstů jsem narazila na dřevo a zatajila dech.

Dveře se otevřely a přede mnou stál muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Byl vysoký, s milou tváří a ostrýma zelenýma očima.

„Co pro vás mohu udělat?“ – Zeptal se mě s nechápavým pohledem.

„Dobrý den,“ řekla jsem koktavě. „Promiňte, že vás obtěžuji, ale jsem tu nájemníkem. Moje dcera tu nechala plyšového králíčka a já doufala, že bych si ho mohla vyzvednout.“ ‚Ahoj,‘ řekl jsem.

Mrkl na mě. „Počkejte. Vy tady bydlíte?“

„Ano,“ řekla jsem a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Ale pan Peterson nám řekl, že musíme na týden odjet, protože tu bydlíš.“

Svraštil obočí. „Cože?“ “Můj bratr říkal, že byt je prázdný a připravený, abych se do něj na nějakou dobu nastěhovala.“