To je můj bývalý domácí, který mi odmítl vrátit pračku a myčku, které jsem si koupil za vlastní peníze, když jsem bydlel v jeho bytě – ale dal jsem mu pořádnou lekci.

Když se Paige nastěhovala do svého starého bytu, okamžitě si všimla, že v něm chybí pračka a myčka. Rozhodla se, že to není problém, a koupila si vlastní spotřebiče. Když však nastal den stěhování a ona si je chtěla vzít s sebou, její drzý bývalý domácí způsobil pořádný skandál, aniž by si uvědomil, že Paige má pro něj připravenou lekci.

Bylo mi pětadvacet a mít vlastní byt byl závan čerstvého vzduchu po roce života pod útlakem mého starého domácího, pana Robinsona. Co na to říct? To je úplně jiný příběh.

Ahoj, jmenuji se Paige.

Když jsem tenhle byt viděla poprvé, pan Robinson mě na prahu přivítal a tvářil se, jako by mi pronajímáním bytu prokazoval obrovskou laskavost.

– Vítej, Paige,“ usmál se. – Bude se ti tu líbit. Je to skvělá čtvrť.

Bylo tu dost místa pro jednu osobu, ale byt byl ošuntělý: barva se loupala ze stěn, starý nábytek sotva držel pohromadě a zápach prachu napovídal, že se tu už týdny neuklízelo.

Když jsem vešla do kuchyně, všimla jsem si, že tam chybí spotřebiče.

– Že tu není pračka ani myčka? – Zeptala jsem se.

Pan Robinson pokrčil rameny:

– Většina nájemníků se s tím neobtěžuje. Vedle je prádelna, tam se dá jít vždycky.

– Ale je to strašná nepříjemnost. Pracuju po večerech a o víkendech, nemám na to čas,“ zamračila jsem se.

Odmítl to:

– No, není to luxusní bytový komplex. Ale za ty peníze je to nejlepší. Zvykneš si na to.

Nemělo smysl se hádat. Přikývla jsem, ale byla jsem rozhodnutá, že nebudu trávit hodiny praním a mytím nádobí.

Po nastěhování jsem za poslední úspory a spropitné za noční směny koupila pračku a myčku.

O pár dní později mě přišel zkontrolovat pan Robinson.

– Je všechno v pořádku? – Zeptal se a nahlédl do kuchyně.

– Ano,“ řekl jsem. – Chtěla jsem mu jen říct, že jsem si koupila pračku a myčku.

Jeho obočí se zvedlo:

– „Opravdu? Tak se o ně postarej.

– Jistě,“ usmála jsem se.

Pořádně si spotřebiče prohlédl:

– Musela jsi hodně utrácet.

– Jo,“ přikývla jsem. – Ale stojí to za to.

Opětoval mi přikývnutí, ale bylo vidět, že z toho nemá radost.

Uplynul měsíc. Našla jsem si byt blíž k práci a dala výpověď.

V den stěhování jsem začal vypínat auta. A pak pan Robinson vtrhl dovnitř jako uragán.

– Kam si myslíte, že jdete s těmi spotřebiči?! – zařval. – Teď je to součást bytu!

Narovnal jsem se a zkřížil ruce:

– Promiňte, cože? Koupil jsem si je sám. Jsou moje.

– Už tu stojí dost dlouho. Teď patří k bytu! Jestli si je vezmeš, odečtu ti jejich hodnotu z kauce!

Byl jsem v šoku:

– Na to nemáte právo! Upozornil jsem vás, že jsou to moje nákupy!

Ale on byl neoblomný:

– Odpočítám si zálohu! Zkuste se hádat!

Kypěl jsem vztekem:

– Fajn! – Křičel jsem. – Najmu si právníka!

On se jen zasmál:

– Ty? Obyčejnou servírku? To se ještě uvidí!

Na právníka jsem samozřejmě neměla peníze. Ale věděla jsem, že to jen tak nevzdám.

Druhý den jsem zavolal svému příteli Kevinovi, údržbáři.

– „Věřil bys tomu?“ řekl jsem mu. – Robinson chce, abych tu nechal vybavení.

– Ten chlap ztratil strach,“ povzdechl si Kevin. – Ale já mám nápad.

O hodinu později byl Kevin u mě.

– Nejdřív odpojíme hadice a kabely,“ vysvětlil. – Trupy necháme a vezmeme si důležité věci.

Opatrně jsme odstranili všechny potřebné díly. Práce netrvala dlouho.

– Perfektní,“ usmál se Kevin.

– To bude pro pana Robinsona překvapení,“ zachichotal jsem se.

– No jo,“ zasmál se. – Hned by si ničeho nevšiml.

O dva dny později, když jsem se zabydlovala v novém bytě, zazvonil telefon. Číslo pana Robinsona.

Povzdechla jsem si a zvedla to:

– Haló?

– Paige! Paige, prosím! Nedělej to! Já ty díly neseženu a ty auta potřebuju pro nové nájemníky!

Byl jsem naivní:

– O čem to mluvíš? Jen jsem si vzal, co bylo moje.

– Prosím tě! Vrátím ti zálohu!

Odmlčel jsem se:

– Přemýšlím o tom.

O několik hodin později zavolal znovu – teď už téměř vzlykající:

– Vrátím vám celou zálohu a dalších 200 dolarů navrch! Jen mi vraťte ty údaje! Jinak přijdu o nájemníky!

Předstíral jsem, že dlouho a usilovně přemýšlím:

– Dobře. Sejdeme se v bytě.

Když jsem dorazil, doslova se zmítal. Přinesl jsem krabici s náhradními díly, ale nejdřív jsem požadoval hotovost.

Podal mi hotovost a hned se podíval do krabice… a zbledl:

– Je toho víc! Kde jsou ty kabely?!

Pokrčil jsem rameny:

– Někde se musely ztratit. Třeba je za týden nebo dva najdu.

– To nemůžete! – vyjekl.

Podíval jsem se mu přímo do očí:

– Vzpomeňte si, pane Robinsone, kdo se jako první pokusil zmocnit cizího majetku. Je to poučení od „hloupé servírky“, že je třeba respektovat cizí majetek.

Stál tam se zkřiveným obličejem a já hrdě odkráčel.

Ten večer jsem se setkal s Kevinem.

– Představ si,„ zasmál se, “on si vážně myslel, že si může nechat tvoje vybavení!

– Ale teď jsem na novém místě, bez něj a jeho arogance,“ odpověděla jsem a pozvedla sklenku.

Cinkli jsme skleničkami a zasmáli se. Byla to nová etapa – svobodná a radostná.

Vždycky si pamatujte: respektovat cizí majetek je důležité, ať už jste kdokoli.

Co byste dělali na mém místě?