MOJI RODIČE ODMÍTLI PŘIJÍT NA MOU SVATBU, PROTOŽE MŮJ SNOUBENEC BYL CHUDÝ – SETKALI JSME SE O 10 LET POZDĚJI A PROSILI O OBNOVENÍ VZTAHU.

Když se Anna zamilovala do skromného učitele, její rodiče stáli před volbou: buď on, nebo oni. V den její svatby zůstala jejich místa prázdná, ale vedle ní stál její dědeček. Na jeho pohřbu o deset let později ji odcizení rodiče prosili o odpuštění – ale ne z důvodů, které si myslela.

Když jsme vyrůstali v našem neposkvrněném venkovském domě, rodiče často žertovali, že jednou budeme bydlet v obrovském sídle.

– „Jednou, Anežko,“ říkával táta a upravoval si před zrcadlem v předsíni už tak dokonalou kravatu, „budeme mít tak velký dům, že budeš potřebovat mapu, abys našla kuchyň.

Máma se smála – její smích byl jako cinkání křišťálových skleniček.

– „A ty si vezmeš toho, kdo nám tam pomůže, viď, miláčku?

– Za prince! – Říkávala jsem jako dítě. – S obrovským hradem! A spoustou koní!

Myslela jsem si, že je to směšné. Dokonce jsem snila o svém budoucím zámku. Ale na střední škole jsem si uvědomila, že na těch slovech není nic směšného.

Moji rodiče byli neúprosní. Každé jejich rozhodnutí, každé přátelství, každé setkání mělo za cíl pozvednout jejich postavení.

Máma mi vybírala kamarády podle příjmů jejich rodičů! Nikdy nezapomenu, jak si pohrdavě odfrkla, když jsem pozvala spolužačku Viku, abychom spolu dělaly projekt z biologie.

– Kamarádíte se s ní? – Zeptala se mě u večeře.

Pokrčila jsem rameny.

– Vika je milá a je to nejlepší studentka ve třídě.

– Nemůže se s tebou měřit,“ řekla máma chladně. – Ty laciné šaty a příšerný účes mluví samy za sebe, i když je nejlepší studentka.

Pak se mi něco v žaludku nepříjemně sevřelo. Uvědomila jsem si, jak úzkoprsí jsou moji rodiče.

Můj otec nebyl o nic lepší. Školní akce využíval k tomu, aby si navázal nové a užitečné známosti, ne aby sledoval, jak se předvádím.

Vzpomínám si, jak jsem v posledním ročníku hrál hlavní roli ve „Skleněném zvěřinci“. Otec strávil celou hru ve vestibulu a diskutoval s rodiči mých spolužáků o investicích.

– Viděli jste mě? – zeptal jsem se po představení, stále ještě v divadelním kostýmu.

– Samozřejmě, princezno,“ odpověděl nepřítomně a neodtrhl pohled od svého telefonu. – Slyšela jsem potlesk. Musela jsi být úžasná.

A pak se objevil Ilja.

– Učitel? – Máma se málem udusila šampaňským, když jsem jí o něm řekla. – Aňo, miláčku, učitelé jsou úžasní lidé, ale nejsou… no, však víš.

Rozhlédla se kolem, jako by se bála, že to trapné tajemství někdo zaslechne.

Věděla jsem přesně, o čem mluví, a poprvé v životě mi to bylo jedno.

Ilja byl jiný než všichni, které jsem znala. Ostatní kluci se mě snažili ohromit historkami o vilách svých rodičů a drahých autech. Ale on o svém snu – učit děti – mluvil s takovým nadšením, že mu tvář doslova zářila.

Když ji požádal o ruku, nebylo to v drahé restauraci a s obrovským diamantem. Poklekl na koleno na zahradě, kde jsme se poprvé setkali, a předal mi prsten po babičce.

Kámen byl malý, ale když na něj dopadlo světlo, zdálo se, že v něm září všechny hvězdy vesmíru.

– Nemůžu ti dát zámek,“ řekl chvějícím se hlasem, “ale slibuji, že budeme mít dům plný lásky.

Řekla jsem ano, aniž bych ho nechala domluvit.

Reakce mých rodičů byla ledová.

– Toho učitele ne! – Táta si odplivl, jako by mluvil o zločinci. – Jak tě chce zaopatřit? Nás? Jestli si ho vezmeš, zahodíš svůj život!

– Už teď mi dává všechno, co potřebuju,“ odpověděla jsem. – Je milý, rozesměje mě a…

– Zakazuju mu to! – Přerušil mě otec.

– Jestli do toho půjdeš,“ dodala matka a její hlas byl ostrý jako sklo, “můžeš na nás zapomenout. Buď on, nebo my.

Byla jsem v šoku.

– Nemůžeš být vážná….

– Buď on, nebo my,‘ zopakoval otec a jeho tvář zkameněla.

Věděl jsem, že Ilju nepřijmou rádi, ale tohle jsem nečekal. Ale výraz v jejich tvářích mi napovídal, že nemají na výběr.

– Pošlu ti pozvánku na svatbu. Pro případ, že by sis to rozmyslel,“ řekla jsem a odešla.

Svatba byla malá, ale dokonalá, navzdory dvěma prázdným místům v první řadě. Ale dědeček tam byl kvůli mně.

– Vybrala sis to správné bohatství, děvče,“ zašeptal mi, když mě vedl k závoji. – Láska je vždycky důležitější než peníze.

Život nebyl snadný. Iljův plat a moje práce na volné noze sotva pokryly výdaje. Bydleli jsme v malém bytě, kde topení fungovalo jen občas. Ale náš dům byl plný smíchu, zejména poté, co se narodila Soňa.

Děda byl naší oporou.

– Víš, co je skutečné bohatství, miláčku? – zeptal se jednou Soni.

– Jak mě maminka s tatínkem milují?

– Přesně tak,“ usmál se.

Když odešel, cítila jsem se ztracená.

Na pohřbu jsem je uviděla – své rodiče.

– Aňo, zlatíčko, – stiskla mi máma ruce, – byli jsme takoví blázni… Odpusť nám.

Chtěla jsem jim věřit, ale přišla teta Olga.

– Nevěř jim, drahá,“ řekla tiše. – V dědečkově závěti byla klauzule: pokud se s tebou nesmíří, jejich peníze půjdou na charitu.

Pravda mě zasáhla jako blesk. Jejich slzy nebyly pro mě. Plakaly pro své peníze.

Přistoupil jsem k mikrofonu.

– Můj dědeček mě naučil, co je skutečné bohatství. Je to manžel, který pomáhá svým dětem bez nároku na mzdu. Je to dcera, která se dělí o snídani se spolužačkou. Je to láska bez podmínek.

Později jsem se dozvěděl, že mi dědeček odkázal dědictví – bez jakýchkoli podmínek. Dost na to, aby zajistil Soninu budoucnost.

Moji rodiče nedostali nic. Všechny jejich peníze šly do vzdělávacích fondů.

Představil jsem si dědečkův spokojený úsměv a nedokázal jsem zadržet úsměv na oplátku.

Ten večer, když jsem seděl na pohovce mezi Iljou a Soňou, jsem si uvědomil, že tím, že jsem se rozhodl pro lásku, jsem se stal nejbohatším člověkem na světě.