Moje tchyně rozdala dědictví po mé zesnulé matce svým přátelům – ujistila jsem se, že toho bude litovat.

Když jsem v kavárně uviděla cizího člověka, který měl na krku náhrdelník mé zesnulé maminky, můj svět se obrátil vzhůru nohama. Moje posedlá tchyně ho ukradla, stejně jako další rodinné památky, a rozdávala je svým přátelům. Rozzuřená a s pocitem zrady jsem si vzala, co bylo moje, a zosnovala lekci, na kterou nikdy nezapomene.

Vždycky jsem se pyšnil tím, že je na mě spolehnutí. Můj manžel Michael rád říká, že mé srdce je můj nejsilnější sval. Je to roztomilé. Hloupé, ale milé.

Vybudovali jsme si krásný vztah založený na respektu, porozumění a lásce.

Takže když se jeho matka Lucille ocitla bez bytu, neváhala jsem. Nebylo snadné s ní žít, ale nemohla jsem říct ne. Rodina je přece rodina, ne?

– Jsi si jistý? – Zeptal se Michael a zaváhal. – Mohla by být… příliš.

– Jsem si jistá,“ odpověděla jsem. – Ale musí respektovat hranice. Žít s námi neznamená, že si v našem domě nebo s našimi věcmi může dělat, co chce.

Michael přikývl. – „Souhlasím. Promluvím si s ní.

Zpočátku to bylo v pořádku. Byla vlezlá, ale snesitelná. Přičítal jsem to přizpůsobení.

Až do toho incidentu s náhrdelníkem.

Náhrdelník mé matky
S mojí nejlepší kamarádkou Tarou jsme měly domluvenou schůzku v kavárně na Maple, v místě s lepkavými stoly a nejlepším latté ve městě.

Zrovna jsme si sedly, když jsem u vedlejšího stolu uviděla skupinku žen.

Jedna z nich měla na krku náhrdelník mé mámy.

Vyrazil mi dech. Okamžitě jsem ho poznala: zlaté třpytky, filigránový vzor… Tenhle šperk byl v naší rodině po generace.

Nebyla to jen drahocennost – byla to sama máma. Její vzpomínka.

– Co se stalo? – Zeptala se Tara.

– Ta žena má mámin náhrdelník! Jak… Hned jsem zpátky.

Přešla jsem k ní a srdce mi bušilo jako o závod.

– Promiňte?

Žena vzhlédla. – Opravdu?

– Váš náhrdelník… Kde jste ho vzala?

Dotkla se přívěsku. – Aha, tohle? Půjčila mi ho kamarádka Lucille. Říkala, že je to staré harampádí její švagrové. Ujistila mě, že si ho můžu vzít.

Lucille!

Zvoní mi v uších.

– Opravdu? Protože Lucille je moje tchyně. A tohle je můj náhrdelník. Je mi drahý a nikdy jsem jí nedala právo ho někomu dát.

Žena zbledla a spěšně rozepnula sponu.

– Je mi to strašně líto! Nevěděla jsem, že….

– A taky ty ostatní věci,“ dodala jsem a rozhlédla se po jejich stole.

Ženy sebou trhly. Jedna sundala matčinu brož, druhá její prsten.

– ‚Opravdu jsme to nevěděly… Lucille říkala, že na tom nezáleží…‘

– Lhala,“ řekla jsem strnule. – Vrať mi je.

Mlčky mi předávaly šperky, až jsem měla kapsy plné ukradených vzpomínek. Ale místo úlevy jsem cítila jen vztek.

Lekce pro Lucille
Vrátila jsem se domů a vztek ve mně vřel.

Její pokoj voněl levnou levandulovou kolínskou a na toaletním stolku se leskla otevřená šperkovnice se šperky.

A pak mě to napadlo.

Když Lucille tak ráda rozdávala cizí věci, ať si to vyzkouší na vlastní kůži.

Posbírala jsem její šperky a napsala stejným přátelům:

– Chceš jí pomoct dát lekci?

Karen, žena s maminčinou broží, se zasmála:

– Zlato, jdeme do toho.

O několik dní později Lucille uspořádala čajový dýchánek a já jsem ji pozoroval z chodby.

Přišly její kamarádky, ale všechny měly na sobě její šperky.

Karen měla její slavnou brož. Další žena masivní zlatý náhrdelník, kterým se Lucille vždycky chlubila. Třetí byly prsteny, které nosila na všechny rodinné večeře.

Lucille nalévala čaj, povídala si o ničem… a pak ztuhla.

Její pohled se zastavil na Karenině broži. Pak na náhrdelník. Pak na prsteny. Tváře jí zčervenaly.

– Co… Co se děje?! – zasyčela.

Karen se nevinně usmála:

– Děje se něco, Lucille? To ty rozdáváš cizí věci, proč se staráš?

Lucille v rukou zachrastil šálek.

– Tohle je něco jiného! Tyhle šperky jsou moje!

A v tu chvíli jsem vystoupila ze stínu.

– Uklidni se, Lucille, řekla jsem ledově. – Jen jsem dělal to, co ty.

Zalapala po dechu a zbledla.

– Nechtěla jsem…

– Nezáleží na tom, co jsi chtěla,“ přerušil jsem ji. – Ukradla jsi mi matčinu památku. Lhala jsi. A ponížila jsi její odkaz.

– Prosím, nevolejte policii…

– Měla bych,“ řekla jsem chladně.

Té noci se Lucille sbalila a odešla.

Její přátelé s ní přerušili kontakt, dokud se neomluvila mně i jim.

A já jsem téže noci zamkla máminy šperky do trezoru.

Když jsem v rukou držela její náhrdelník, cítila jsem hořkost i sílu.

Lucille se mi snažila vzít matčin odkaz, ale nedokázala to.

Dostala jsem totiž lekci, že být dobrým člověkem znamená stát si za svým.