Moje družička se noc před svatbou vyspala s mým snoubencem! To, co jsem udělala potom, je oba rozplakalo jako malé děti!

Jmenuji se Camille.

Bylo mi pětadvacet let, byla jsem bláznivě zamilovaná a jen dva dny mě dělily od svatby s mužem, kterého jsem považovala za svou spřízněnou duši.

S Masonem jsme spolu byli už čtyři roky.

Byl okouzlující, zodpovědný a moje rodina ho zbožňovala.

Požádal mě o ruku na zasněženém výletě ve Vermontu, a když jsem řekla ano, rozplakala jsem se.

Moje nejlepší kamarádka Ria mi šla za družičku.

Přátelily jsme se už od střední školy – takový ten druh přátelství, kdy jedna za druhou dokončujete věty a pláčete u stejných smutných filmů.

Den před svatbou byl přesně takový, jaký jsem si ho vysnila – plný smíchu, šampaňského a nacvičených slibů, při kterých se všichni rozplakali.

Ten večer se každý vydal svou cestou – Mason měl strávit noc u svého bratra a já měla strávit noc s Rheou ve svatebním apartmá.

Alespoň jsem si to myslela.

Probudila jsem se na textovku, jakou by žádná nevěsta neměla dostat.

Byla od Masonova mladšího bratra Tylera.

„Nevěděl jsem, jak ti to říct, Camille, ale myslel jsem, že bys to měla vědět. Mason u mě včera nepřespal. Viděla jsem ho odcházet z hotelu kolem třetí ráno. Byl s Rheou.“

Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl.

Ale když jsem se s tím Rii svěřila – její tvář se zachvěla.

Ani se to nesnažila popřít.

„Byl opilý,“ řekla, oči zarudlé a rozšířené. „Prostě se to… stalo. Nechtěla jsem to.“

Ty jsi to nechtěla? Přece se „náhodou“ nevyspíš se snoubencem své nejlepší kamarádky v předvečer její svatby.

Měl jsem pocit, jako by se mi pod nohama propadla zem.

Ale nekřičel jsem. Neplakala jsem. Tehdy ne.

Místo toho jsem se usmála.

Protože jsem přesně věděla, co udělám.

Šla jsem na svatbu – nebo jsem alespoň nechala věřit, že půjdu.

Tvářila jsem se, že je všechno v pořádku.

Nechala jsem Rheu, aby mi zapnula svatební šaty, a její ruce se mi třásly za zády.

Nechala jsem Masona, aby mě při poslední zkoušce držel za ruku, a předstírala jsem, že mi jen pár hodin předtím nezlomil srdce.

Ale měla jsem plán.

Shromáždila jsem všechny naše hosty na místě obřadu.

Všichni byli krásně oblečení, oči plné očekávání.

Mason stál u oltáře, byl nervózní, ale usmíval se.

Začala hrát hudba.

Pomalu jsem kráčela k oltáři a třesoucími se prsty svírala kytici.

Můj otec se tvářil zmateně, ale hrdě.

Když jsem došla dopředu, zhluboka jsem se nadechla, otočila se k publiku a promluvila do mikrofonu.

„Než začneme,“ řekla jsem, můj hlas byl jasný a klidný, „chci vám něco říct.“

Otočila jsem se na Riu, která stála hned za mnou ve svých lila šatech, a pak na Masona.

„Chci vám oběma poděkovat,“ řekla jsem. „Opravdu chci. Protože to, co jste udělali, mi vneslo jasno.“

Davem se rozlehl šepot.

Úplně jsem se otočila k hostům.

„Včera večer se spolu vyspali moje družička a můj snoubenec.“

Povzdechl jsem si. Někdo upustil skleničku. Máma si zakryla ústa rukou.

„A dneska by mě nechali si ho vzít a předstírali by, že se nic nestalo.“

Odmlčela jsem se.

„Ale já věřím v poctivost. Takže si Masona dneska nevezmu. Vlastně si myslím, že by všichni měli znát pravdu, než půjdou domů a budou si myslet, že jsme si to právě rozmysleli.“

Riina tvář zbělela jako papír.

Mason se ke mně pokusil natáhnout ruku, jeho rty se pohybovaly, ale já se odtáhla.

„Nemáš právo teď mluvit.“

Pak jsem předal mikrofon Tylerovi – jedinému, kdo měl odvahu říct mi pravdu.

Potvrdil mi ji. Viděl je. Slyšel je.

A to bylo všechno.

Odešel jsem.

Stále ve svatebních šatech.

Nechala jsem tam květiny. Dort. Hosty.

Ale odešla jsem důstojně.

Oba plakali. Přímo tam, přede všemi. Ria se zhroutila na židli a vzlykala.

Mason prosil. Říkal, že to byla chyba, že to nic neznamená.

Ale pro mě to znamenalo všechno.

Ta zrada mi ukázala, co láska není.

A dala mi tu nejdůležitější lekci ze všech:

Když ti někdo ukáže, kdo je, věř mu hned napoprvé.

Od toho dne uplynul rok.

Přestěhovala jsem se do jiného města. Založila jsem malou fotografickou firmu. Cestovala jsem, získala nové přátele a znovu se zamilovala – do sebe.

Ria se mě snažila kontaktovat. Zablokoval jsem ji.

Mason mi poslal dopis. Spálila jsem ho.

A nikdy jsem se necítila klidnější.

Protože jsem si uvědomila, že odchodem můj milostný příběh nekončí.

Byl to začátek toho skutečného.

Takového, ve kterém se už nikdy nespokojím s polopravdami nebo nesplněnými sliby.

Ten, ve kterém jsem si vybral sám sebe – pokaždé.