Moje dcera mě nazvala zbytečnou, protože jsem jí nemohla koupit plesové šaty – příběh dne.

Moje dcera chtěla značkové plesové šaty, které jsem si nemohla dovolit, a šaty, které jsem pro ni ušila, odmítla a nazvala mě zbytečnou.

Miluji svou dceru a chtěla jsem pro ni to nejlepší.

Chtěla jsem, aby měla lepší život, lepší začátek než já, a věřím, že se mi to podařilo, i když se mnou asi nebude souhlasit.

S manželem jsme se rozvedli, když jí bylo devět let.

Opustil mě kvůli bohaté starší ženě, takže jsem Hannah vychovávala sama.

Můj bývalý manžel ji každý víkend vyzvedává a přivádí ji do luxusního světa, který jí nemohu poskytnout.

Je těžké s tím soupeřit, a upřímně řečeno, ani se o to nesnažím.

Konflikt se vyostřil v jejím posledním ročníku na střední škole, když mi řekla, že chce jisté plesové šaty od slavného návrháře – něco, co stálo třikrát víc než můj skromný plat.

Samozřejmě jsem řekla ne.

Vysvětlila jsem jí, že si to nemůžeme dovolit, ale slíbila jsem jí, že jí ušiju stejně krásné šaty, jedinečné, které nebude mít nikdo jiný.

Zamračila se a zamumlala, že by možná měla zůstat s otcem a Ritou (jeho novou ženou).

Druhý den jsem přišla domů s několika vzorníky látek a ukázala je Haně.

Byla tam i její nejlepší kamarádka Amy, které se látky a nápady, které jsem jí ukázala, moc líbily.

Ale na mou dceru to dojem neudělalo.

„Bude to hnusné, mami!“ „To je hnusné,“ řekla jsem. – křičela a hodila výkresy na zem.

„Je to hloupé!“

„Miláčku,“ řekla jsem, „šaty jsem ušila podle Audrey Hepburnové, jsou retro a elegantní! Retro je cool, ne?“

Amy energicky přikývla, ale Hannah se rozkřičela: „Retro je super, ale tohle je prostě HROZNÉ!“

Vyběhla ven a slyšela jsem, jak vzlyká, zatímco mluvila s tátou.

Amy mě před odchodem objala.

Je to milá holka a se smrtí matky se vyrovnává.

Pošeptala mi: „Neboj se, Hannah si to ještě rozmyslí!“ Amy se na mě podívala a řekla mi: „Neboj se, Hannah si to ještě rozmyslí.“

A ona si to opravdu rozmyslela, jen trochu.

Nechala si ode mě vzít míry na šaty, a dokonce si je poprvé oblékla, aniž by se příliš rozčilovala.

Bohužel její ústupek netrval dlouho.

O týden později přišla domů a hodila mi reklamní brožuru.

Vzala jsem ji a přečetla si ji: oznamovala ples, datum a téma akce.

Dole stálo tučným písmem: „Cena za nejoriginálnější plesové šaty!“.

„Přečti si to!“ – vykřikla.

„Nejoriginálnější plesové šaty!“

„Hannah, ty tvoje budou naprosto originální!

Nikdo nebude mít takové jako ty tvoje…“ – Podotkla jsem.

„Originální neznamená laciné a podomácku vyrobené,“ vykřikla.

„Zavolám tátovi a ON mi koupí slušné plesové šaty.

Není to bezcenný ubožák jako ty!“

Přiznávám, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozbrečela se.

Vložila jsem do těch šatů své srdce a teď je nikdy nebudu nosit.

Ještě jsem brečela, když Hannah vyběhla z domu a oznámila, že jde s tátou nakupovat.

Podívala jsem se na světle modré saténové šaty, které jsem ušila, se stovkami korálků různých velikostí třpytících se na široké sukni, úzkém živůtku a výstřihu ve tvaru srdce.

Byly tak krásné.

Nikdy jsem na sobě neměla nic tak krásného.

O tři hodiny později se Hannah vrátila, obtěžkaná několika velkými taškami z drahých butiků.

Slavnostně se na mě usmála:

„Našla jsem IDEÁLNÍ šaty,“ řekla, „a to bez tvého přičinění!“

To, co vy zavrhnete jako zbytečnost, může být pro někoho jiného snadno tím největším pokladem.

O něco později přišla Amy, pozdravila mě a pak vyběhla po schodech k Hanniným „dokonalým šatům“.

Povzdechla jsem si a podívala se na modré šaty.

„Dodělám je,“ řekla jsem si, „i kdyby je nechtěla.“ A pak jsem si řekla, že je to pro ni důležité.

Sedla jsem si tedy se šaty na klíně, stříbrně a modře se třpytily, a začala je pečlivě prošívat těmi nejmenšími stehy.

Právě jsem začala, když Amy sešla ze schodů.

„Ach,“ hlesla, „to jsou ty šaty, co jsi ušila?“

Usmála jsem se a narovnala je, aby je Amy viděla.

„Jo, co myslíš?“ – Zeptala jsem se.

Amy přistoupila blíž a dotkla se nabírání posetého korálky.

„Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla,“ zašeptala, „kéž bych mohla…“

Zavrtěla hlavou a po tvářích jí stékaly slzy.

„Amy,“ řekla jsem, „co se stalo?“

Amy zašeptala: „Přála bych si, aby mi máma ušila takové šaty.“

„Amy, byla bych pyšná, kdybys ty šaty nosila,“ řekla jsem jí a ona mě najednou objala a rozplakala se.

Amy si šaty oblékla a seděly na ní jako ulité.

„Potřebuješ už jen boty,“ řekla jsem, „a budeš vypadat jako sen!“

O maturitním večeru sešla Hannah ze schodů v elegantních červených sametových šatech, které byly podle mě příliš odhalující a nevhodné k jejímu odstínu pleti.

Měla na sobě drahé boty na velmi vysokém podpatku a třpytivou červenou kabelku.

Vypadala krásně, ale šaty pro ni byly příliš „dospělé“, i když jsem jí to neřekla.

Řekla jsem jí, že vypadá rozkošně, a ona chladně odpověděla: „Ne, díky tobě!“.

O pár minut později přišla Amy se svým společníkem a s nimi i Hanina společnice.

Amy byla jako nebeské zjevení a zářila štěstím.

„Tohle si vezmeš na sebe?“ – „Vážně?“ zeptala se Hannah pohrdavě.

Amy se šťastně usmála.

„Ano, a moc se mi to líbí!“

„Někdy jsi fakt šprtka, Amy Loftenová!“ „To je fakt šprtka!“ zeptala se Hannah. – Hannah vykřikla a po několika fotkách odešly.

Zapnula jsem televizi a dívala se na svůj oblíbený pořad, pak jsem se navečeřela.

Pořád jsem myslela na Hannah a doufala, že bude mít kouzelný večer, na který bude vzpomínat.

Ležela jsem v posteli a četla si, když jsem kolem půlnoci uslyšela, jak se otevřely vchodové dveře.

O chvíli později mi někdo zaklepal na dveře.

„Pojď dál!“ – Zakřičela jsem a dovnitř vešla Hannah.

Zjevně plakala a pečlivě nanesený make-up měla rozmazaný po tvářích.

Měla na sobě třpytivé boty s tenkými pásky.

„Mami,“ zašeptala, „můžu s tebou mluvit?“

„Samozřejmě, miláčku! Co se děje? Jsi v pořádku?“ – Zeptala jsem se znepokojeně.

Hannah rychle přešla k posteli a přitiskla se mi do náruče. Začala plakat.

„Mami, bylo to HROZNÉ!

Byly tam další dvě holky, které měly stejné šaty jako já, a bylo to tak trapné! A ta cena…“

Hannah vzlykala tak, že jsem jí sotva rozuměla.

„Amy vyhrála s TÝMI šaty a všichni začali šílet a já jsem byla tak DĚSNÁ, mami, a je mi to tak líto…“

„To je v pořádku, zlato,“ řekla jsem a jako kdysi, když byla malá a drbala se na kolenou, jsem houpala svou holčičku v náručí, „to se zlepší.“

„Ale já se k tobě chovala tak hrozně, mami… Moc mě to mrzí… Byla jsem blbá, viď?“ – Zeptala se.

Usmála jsem se.

„Trochu… Ale co kdyby ses teď umyla, já nám udělám horkou čokoládu a ty mi pak povíš, jak to bylo na plese hezké?“

Hannah vzlykla.

„Dobře… Můžu dostat navíc marshmallows? A máma?

Myslíš, že bych u tebe mohla dneska přespat?“

S úsměvem na tváři jsem šla dolů udělat horkou čokoládu.

Hannah dostala důležitou lekci, ale byla to zase moje oblíbená holčička.

Co se z tohoto příběhu můžeme naučit?

Cena předmětu ne vždy odráží jeho skutečnou hodnotu.

Hodnota a význam jsou dvě zcela odlišné věci.

To, co vy zavrhnete jako bezcenné, může být pro někoho jiného snadno tím největším pokladem.

Sdílejte tento příběh se svými přáteli. Možná jim rozjasní den a inspiruje je.