Manželově nejlepší kamarádce jsem dovolila uspořádat svatbu na našem pozemku, ale den předtím mě nečekaně nepozvala.

Nejlepší přítel mého manžela chtěl najít dokonalé místo pro svatbu a vybral si náš dům. Ráda jsem jí umožnila uspořádat její velký den u nás doma zdarma. Strávila jsem měsíce pomáháním s výzdobou, dodavateli, a dokonce i s dortem. Ale den před svatbou mě nepozvala… z toho nejsměšnějšího důvodu.

Stála jsem na dvorku našeho domu a prohlížela si místo, kde se měla Nancy následující den konat svatba. Bílé židle byly vyrovnané v úhledných řadách před dubem, kde si měla s Joshem vyměnit slib na pozadí kopců a šumícího jezera…

Peter a já jsme tento pozemek koupili před třemi lety a byl opravdu něčím výjimečný.

„Vypadá to úžasně, Evelyn.“ Řekl, když ke mně přistoupil zezadu a položil mi ruku kolem pasu. „Nancy se to bude líbit.“

Opřela jsem se o jeho hruď. „To doufám. Plánovala jsem to celé měsíce.“

„Udělala jsi všechno možné i nemožné. Většina lidí by prostě navrhla místo konání.“

„No, je to tvoje nejlepší kamarádka. A já jsem chtěla, aby její den byl dokonalý.“

Peter mě políbil na temeno hlavy. „Proto tě miluju… vždycky myslíš na ostatní.“

„Za chvíli by měli přijet na zkoušku. Jen se chci ujistit, že je všechno připravené.“

„Věř mi, bude,“ řekl a uklidňujícím způsobem mě stiskl. „Myslela jsi na všechno.“

„Opravdu si to myslíš?“

„Myslím, že ano… jsi úžasná.“

Zvuk pneumatik na štěrku přerušil naši chvilku. Nancy a Josh dorazili.

„Jsou tady!“ řekl jsem a pocítil jsem vzrušení. „Nemůžu se dočkat, až jí všechno ukážu.“

Nancy vystoupila z auta a její snoubenec ji následoval, vypadal jako vždy trochu omámeně.

„Tady je moje krásná nevěsta!“ zvolal jsem a vykročil k nim s otevřenou náručí.

Reklama
Nancy mě rychle pevně objala. „Ty židle jsou špatně.“

Nechápavě jsem zamrkala. „Jak to myslíš?“

„Chtěla jsem, aby stáli v půlkruhu, ne v rovných řadách. Copak jsi nepochopila, co jsem ti chtěl říct?“

Vytáhla jsem telefon a zkontrolovala zprávy. „Nevidím nic o půlkruhu.“

Dramaticky si povzdechla. „Na tom nezáleží. Můžeme to napravit. Kde jsou ty květiny?“

„Přivezou je zítra ráno, čerstvé, přesně jak jsme se dohodli.“

Nancy se zamračila. „Doufám, že tentokrát budou mít správné barvy. Vzorová kytice byla úplně špatně.“

Za ní se na mě Josh omluvně usmál. Od našeho příjezdu jsme spolu téměř nepromluvili. Po příjezdové cestě zadunělo nákladní auto a za ním další dvě auta.

„Konečně,“ zamumlala Nancy a pak zvýšila hlas. „Tudy! Začněte všechno vykládat!“

Otočila se ke mně a její tvář náhle zvážněla. „Musíme si promluvit.“

„Jasně, co se děje?“ zeptala jsem se, stále s úsměvem.

Nancy mě chytila za paži a odtáhla mě od ostatních.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, zmatená její napjatostí.

V její tváři se objevil výraz, který jsem nikdy předtím neviděl. „Podívej, Evelyn, dala jsi nám místo… to je dobře a vůbec. Ale poslouchej, nechci, abys zítra byla na svatbě.“

„Cože?“ Zírala jsem na ni a byla si jistá, že jsem ji přeslechla.

„Slyšel jsi mě,“ řekla, její hlas byl chladný a odtažitý. „Nechci tě tam.“

„Tomu nerozumím. Proč?“

Sklopila oči. „No tak, vždyť víš PROČ.“

Zavrtěla jsem hlavou, upřímně rozpačitá.

„Proč mi nikdo neřekl, že chodíš s Joshem?“ – Dožadovala se toho.

Uvědomění si této skutečnosti mě zasáhlo jako facka. S Joshem jsme měli na vysoké škole krátký románek, ale ten skončil a my se rozešli. Nemluvili jsme spolu, dokud ho Nancy nepředstavila na jejich zásnubním večírku, a ani tehdy naše konverzace nepřesáhla pouhé „ahoj“ nebo „ahoj“.

„Tohle? To není nic zvláštního. Hloupá studentská zamilovanost před více než deseti lety. Ani jsme spolu nic vážného neměli… Netrvalo to dlouho a zůstali jsme známí. Nestojí to ani za zmínku.“

„A je mi to jedno,“ odsekla Nancy. „Je to MŮJ den a já nechci, aby kolem mě stála nějaká ženská, která se vyspala s mým snoubencem, a dělala z toho vědu. Takže jo, nepřijdeš.“

Slova mezi námi visela, zatímco se moje mysl snažila pochopit, co se děje.

Po tom všem, co jsem udělala – měsíce plánování, nespočet hodin strávených výběrem dekorací, ochutnáváním dortů a schůzkami s dodavateli… mě nepozve na svatbu na mém vlastním pozemku?

„Nancy, to nemyslíš vážně. Tohle je můj domov.“

„A já jsem vděčná, že nám ho dovolíš použít,“ odpověděla a pohrdavě mávla rukou. „Peter samozřejmě může přijít. Jen ty ne.“

„Po tom všem, co jsem udělala pro tvou svatbu?“

„Toho si vážím. Ale nepřichází to v úvahu.“

Než jsem stačil odpovědět, otočila se k posádce dodávky a luskla prsty. „No tak, začněte všechno vykládat!“

Způsob, jakým nenuceně komandovala lidi na mém pozemku, hned poté, co mě nepozvala na oslavu, byl prostě neskutečný. Ztuhla jsem, neschopná zformulovat souvislou odpověď.

Pak jsem ucítila Petrovu ruku na svém rameni. Teplo jeho doteku mě uzemnilo.

„Je tu všechno v pořádku?“ – Zeptal se a přesunul pohled ze mě na Nancy.

Nancy se okamžitě vrátil úsměv. „Jen holčičí řeči.“

„Nechce mě na svatbě,“ řekla jsem na rovinu.

Peterův postoj se napjal. „Cože?“

„Nedělej z toho vědu,“ povzdechla si Nancy. „Jde jen o to, že jsem nedávno zjistila, že s Joshem chodí, a to mě mrzí.“

„Počkej,“ řekl Petr a jeho hlas zněl ostře. „Takže, abych si to ujasnil… Nevadí ti, že náš dům používáš zadarmo, moje žena ti už měsíce pomáhá se svatbou, ale teď jí zakazuješ, aby se jí zúčastnila?“

Nancy se nakrčila a zkřížila ruce. „Nemusíš to tak dramatizovat. O nic nejde. Jen musí ve svatební den respektovat moje přání.“ Nancy se usmála.

Peter propukl v chladný smích, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Za těch sedm let, co jsme byli spolu, jsem ho málokdy viděla rozzlobeného.

„Tak to by sis možná měla najít jiné místo.“

Nancy se rozhořčeně rozšířily oči. „Děláš si legraci, že jo? Svatba je zítra! Kde jinde ji mám mít! Nemůžeš nás přece jen tak vyhodit!“

„Vlastně můžu,“ odpověděl Peter. „A právě jsem to udělal.“

Nancy zrudla v obličeji. „Vy dva jste ti největší sobci, jaké jsem kdy potkala! Po tom všem, čím jsem si prošla, byste měli být vděční, že jsem vás vůbec pozvala! Tady nejde o vás! Jde o mě! To mi dlužíte!“

Její hlas se zvýšil až k pištění, což přitáhlo pozornost poslíčků a Joshe, kteří se k ní vrhli.

„Co se děje?“ – Zeptal se a vypadal ustaraně.

„Vyhazují nás!“ Nancy vykřikla a do očí se jí náhle draly slzy. „Ničí nám svatbu, protože tvoje bývalá přítelkyně žárlí!“ Nancy se zasmála.

Zalapala jsem po dechu nad takovým obviněním. „To není pravda! Právě jsi mi řekla, že nemůžu přijít na svatbu… v mém vlastním domě!„ “Cože?“ zeptala jsem se.

Josh vypadal zmateně. „Počkej, cože? Proč nepřišla Evelyn?“

„Protože jsi s ní chodil!“ odsekla Nancy. „A nikoho nenapadlo mi o tom říct, dokud jsem se to nedozvěděla od tvého nejlepšího kamaráda Willieho!“

Výraz Joshovy tváře se změnil ze zmateného na nevěřícný. „Myslíš náš dvouměsíční románek během prvního ročníku na vysoké? Ještě předtím, než jsem věděl, že existuješ?“

„Myslíš si, že to dokážeš na poslední chvíli?“ „Ne. Nancy ho ignorovala a svůj hněv směřovala na Petera a na mě. „Víš, kolik peněz jsem utratila, když jsem to plánovala? Nemůžeš mi jen tak zničit svatbu, protože jsi zahořklý!“

Cítila jsem se, jako bych dostala facku. „Zahořklý? MĚ?! Po tom, co jsem ti se vším pomohla?“

Peter postoupil dopředu a postavil se mezi mě a Nancy.

„Ne, Nancy. Svou vlastní svatbu jsi zničila ve chvíli, kdy ses rozhodla, že se k mé ženě můžeš chovat jako k odpadu v jejím vlastním domě.“

Nancy se dramaticky zasmála a otočila se k Joshovi. „Udělej něco!“

Josh se nepohodlně posunul, oči upřené k zemi. Bylo jasné, že se toho nechce účastnit.

„JOSH?!“

„Možná bychom si o tom měli v klidu promluvit,“ navrhl chabě.

„Nemáme o čem mluvit,“ řekl Peter pevně. „Chci, abys odešel z našeho pozemku. HNED.“

Nancy se zkřivila tvář vztekem. „Dobře! Budu tě žalovat! Tohle mi nemůžete udělat! Donutím vás, abyste toho oba litovali!“

„Hodně štěstí. A teď vypadněte z našeho pozemku.“

Na okamžik mě napadlo, že by Nancy mohla někoho z nás fyzicky napadnout. Ruce měla zaťaté v pěst a celé tělo se jí třáslo vzteky.

„Nancy,“ řekl Josh tiše, „pojďme.

„Ty jsi na jejich straně?“ – Zasyčela na něj.

„Nestavím se na jejich stranu. Ale tohle mi nepomáhá.“

Rozhlédla se po napůl vyložených nákladních autech, rozmístěných židlích a rozházených krabicích se šperky. „Co mám teď dělat? Vždyť svatba je už zítra!“

Navzdory všemu jsem pocítila nával soucitu. Pak jsem si vzpomněla, jak rychle se rozhodla vykázat mě z vlastního domu.

„To už není náš problém,“ řekla jsem.

Další hodina uběhla v chaosu. Nancy křičela, nadávala a pořádně vyváděla. V jednu chvíli popadla krabici s příbory a hodila ji na zem, čímž rozházela talíře po celé naší příjezdové cestě.

„Za tohle zaplatíš!“ řekla jsem. – křičela. „Vy oba!“

Joshovi se nakonec podařilo dostat ji k autu a pošeptal jí do ucha něco, co ji zřejmě na chvíli uklidnilo. Když odjížděli, poslíčci rozpačitě postávali a čekali na pokyny.

„Můžete si všechno vzít zpátky,“ řekl jim Peter. „Žádná svatba se tu konat nebude.“

Zbytek dne jsem strávila v rozpacích, odmítala jsem dodavatele a požadovala vrácení peněz za všechno, co jsme zaplatili. Dort, květiny a catering zmizely po několika telefonátech.

Večer jsme s Petrem seděli na houpačce na verandě a prohlíželi si napůl rozebranou svatební výzdobu.

„Je mi to líto,“ řekla jsem tiše.

Překvapeně se na mě podíval. „Za co?“

„Za to, že jsem způsobila celé to drama. Kdybych ti jen řekla o Joshovi…“

„Nech toho,“ přerušil mě jemně. „Ty jsi k ničemu nevedla. Byla to taková maličkost a stalo se to už dávno. Nancy se dneska ukázala v celé své kráse a není to tvoje vina.“

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Myslíš, že nás opravdu zažaluje?“ „Ano,“ odpověděl jsem.

„Ať to zkusí. Žádnou smlouvu jsme nepodepsali. Byla to laskavost pro kamarádku… kamarádku, která, jak se ukázalo, vůbec nebyla kamarádkou.“

„Pořád nemůžu uvěřit, jak rychle se to všechno rozpadlo.“

„Někteří lidé jsou milí, jen když dostanou, co chtějí, Evie. Jakmile se postavíš sama za sebe, maska spadne.“

O týden později jsme se od společných přátel dozvěděli, že se Nancy a Josh vzali při spěšném obřadu v místním hotelu. Na fotografiích byl obřad mnohem menší než ten, který byl naplánovaný u nás doma.

Kupodivu několik dní poté Josh napsal Peterovi.

„Nancy je pořád naštvaná, ale chtěl jsem se jí omluvit za to, jak se to stalo. Měl jsem říct víc.“

Peter mu zprávu ukázal, ale nic neodpověděl. Některé jednou spálené mosty nemělo cenu znovu stavět.

Ale nelituji toho, co se stalo. Ten den mě totiž naučil něco cenného: nikdy neohrožuj svou důstojnost kvůli lidem, kteří by pro tebe neudělali totéž.

Někdo by mohl říct, že jsme to přehnali, když jsme na poslední chvíli zrušili Nancyinu svatbu. Ale já vám řeknu, co je opravdu přehnaná reakce – nepozvat někoho na akci do jeho vlastního domu kvůli bezvýznamné studentské aféře staré deset let.

Nakonec nešlo o tu dávnou minulost s Joshem. Šlo o respekt. A jestli jsem se z celé téhle zkušenosti něco naučila, tak to, že si zasloužím přinejmenším ten. Všichni si to zasloužíme.