Manžel je přistižen při nevěře a dělá, jako by se nic nestalo.

Isabel přijde brzy ráno domů a přistihne svého bohatého manžela Paula s milenkou Jane. Paul to ignoruje a směle si Jane přivede do jejich domu. Paul je mocný a nebezpečný. Isabel nemůže odejít, ale brzy ukáže svou sílu v boji proti němu.

Isabel vchází do domu obtěžkána taškami a dárky, aby Paula překvapila k narozeninám. Její nadšení opadne, když uslyší hlasy z jejich ložnice v patře a uvidí na podlaze ženské šaty.

Isabel vystoupala po schodech a srdce jí zběsile bušilo. Její svět se zhroutil, když nahlédla do pootevřených dveří ložnice a uviděla svého manžela, jak sdílí postel s jinou ženou…..

„Chceš to udělat znovu?“ – Paul se zeptal ženy, Jane. zeptal se Paul ženy, Jane, aniž by si Isabel všiml.

Když ji konečně spatřil, jak v šoku upustila tašky, byl klidný jako rybička.

„Ahoj Jane, tohle je moje žena Isabel,“ řekl klidně.

„Ahoj,“ odpověděla Jane, aniž by si uvědomila, že je v posteli ženatého muže.

„To je šílené!“ vykřikla Isabel. „Jak jsi mohl…“

„Klid,“ řekl Paul. „Proč ses vrátila tak brzy?“

„Má na sobě můj župan, Paule, a je v naší posteli!“ vykřikla Isabel a ukázala na Jane. „A tebe zajímá, proč jsem přišla dřív?“ ‚Ne,‘ odpověděla.

„Říkala jsi, že se vrátíš do sedmi. Ještě není ani půl šesté,“ řekl Paul a vyhnul se odpovědi. „Vezmi si věci a na pár hodin se ztratíš.“

„Jo, máš deset vteřin na to, abys zmizel, miláčku,“ dodala Jane a sebevědomě si šla lehnout.

Isabel byla zdrcená. Rozhodla se s Paulem nadobro rozejít a vzala si z pokoje pro hosty náhradní oblečení.

Když si dole v obývacím pokoji balila věci, vyrušil ji hlas.

„Proč si balíš?“ zeptal se Paul rozzlobeně.

„Já tě opouštím! Děti zůstanou se mnou!“ řekla Isabel. Tvář tohoto muže už nikdy v životě neuvidí!

„Opouštíš mě? A kam přesně jedeš?“ Paul se jí posmíval a připomněl jí, že nemá kam jít. Její matka byla mrtvá, Isabel s Paulem utekla z rodného města a neměla žádné přátele.

„A co Julie a John? Co se s nimi stane, až ti zablokuju karty?“ ‚Ne,‘ odpověděla. – Vyhrožoval Paulovi, využíval jejich děti. vyhrožoval Paulovi, využíval jejich děti proti ní.

„Máš milenku. Co bys mohl chtít po mně a mých dětech?“ vykřikla Isabel.

„Jsou to i moje děti. A nezapomeň, miláčku, že beze mě nejsi nic,“ řekl Paul krutě. Měl pravdu. Paul byl mocný muž, měl konexe a byl bohatý. A Isabel? Byla to prostá žena v domácnosti, která obětovala svůj život, kariéru a sny, aby mohla být nablízku svému muži a dětem.

„Odcházím, Paule, a to je konečná!“ – řekla a sebrala odvahu.

„Jestli chceš odejít, tak si posluž. Ale své děti už nikdy neuvidíš,“ pohrozil jí.

Když to uslyšela, ztuhla na místě. Pokud řekl, že už nikdy neuvidí své děti, pak by udělal všechno pro to, aby se to stalo. Díky bohu, že děti spaly u kamarádky a neviděly by to.

Isabel se rozhodla, že zůstane, ale nechtěla Julii a Johna pustit k vodě, a tak je druhý den poslala na letní tábor. Kvůli probíhajícím prázdninám trvali na tom, že pojedou na tábor. Věděla, že Paul nebyl doma celou noc; naposledy ho slyšela kolem půlnoci, když odjel s Jane.

Když Isabel připravovala snídani, Paul a Jane se vrátili a dělali, jako by se nic nestalo.

„Ahoj ženo,“ zacvrlikal Paul. „Miláčku, jak se máš?“

„Ahoj Isabel,“ odpověděla Jane arogantně.

„Zlato, kde máš vychování? Pozdrav našeho hosta,“ řekl Paul Isabel, která se na něj jen podívala.

„Předpokládám, že nemáš náladu na zdvořilosti. Tak prostři stůl pro tři, prosím,“ řekl Paul a jemně odvedl Jane k jídelnímu stolu.

Isabel se cítila dotčená, když viděla svého manžela s jinou ženou, ale nic neřekla. Ano, Paul byl podlý člověk, ale byl to muž, kterého kdysi milovala celým svým srdcem.

Během snídaně se Paul chlubil svými obchodními dohodami a konexemi a snažil se Isabel rozrušit, ale ta nereagovala. Pak navrhl něco šokujícího.

„Měli bychom z toho udělat pravidelnou záležitost. Jane by se k nám měla nastěhovat,“ prohlásil Paul.

„Cože?“ vykřikla Isabel.

„Konečně promluvil divák. Cože, je v tom nějaký problém?“ Paul se podíval na Isabel. „Myslel jsem si to,“ usmál se a ignoroval ji.

„Podle mě je to skvělý nápad! Pomůžeš mi přestěhovat věci, drahá?“ zeptala se Jane Paula.

„Jistě, proč ne?“

Isabel se cítila ještě víc zrazená. Ona i její děti si zasloužily něco lepšího!

Když Paul a Jane odešli z domu, Isabel zavolala rozvodovému právníkovi jménem Charles. Našla ho na internetu. Byla nervózní, ale vysvětlila mu, že potřebuje pomoc, aby děti před Paulem ochránila.

„Je mi líto, paní Yeatsová, ale váš případ nemohu vzít. Váš manžel je příliš mocný a nebezpečný. Všichni ho znají,“ vysvětlil jí Charles.

„Prosím, prosím vás,“ rozplakala se.

„Dobře. Najděte proti němu něco a zavolejte mi zpátky. Musím jít,“ poradil jí Charles a zavěsil.

Jak to mám teď udělat, pomyslela si. Když se toho večera Jane se zavazadly nastěhovala do domu, cítila se Isabel ještě ztracenější. Opravdu by uvízla v nešťastném manželství, kde by musela snášet manželovu milenku? Isabel tu noc nemohla usnout a přemýšlela, jak ochránit své děti i sebe před Paulem.

Druhý den ráno vařila v kuchyni kávu, když do pokoje vstoupila Jane.

„Kávu?“ zeptala se Isabel a v koutku mysli se jí rodil plán.

„Ano, samozřejmě,“ řekla Jane a posadila se ke stolu.

„To je můj mackintosh, který máš na sobě, že?“ poznamenala Isabel.

„Ano, bude pršet,“ odpověděla Jane, aniž by ji to alespoň trochu znepokojovalo.

Isabel podala Jane šálek kávy.

„Doufám, že není otrávená,“ zamumlala Jane. Isabel se napila ze svého šálku a usmála se.

„Co se děje?“ zeptala se Jane, protože vycítila, že se něco děje.

„Vím, proč jsi s Paulem. Je to kvůli jeho penězům, že?“ řekla Isabel.

„Paul mě miluje,“ namítla Jane, ale v jejím hlase byla slyšet nejistota, což bylo přesně to, co Isabel potřebovala.

„Paul miluje jen sám sebe. Pomoz mi a já z tebe udělám boháče,“ nabídla Isabel. „Já jeho peníze nechci. Chci svobodu pro sebe a své děti. Až mě opustí, rozdělíme si všechno, co dostanu. 50/50.“

Jane vypadala, že je hluboce zamyšlená. „Dobře… tak to udělejme 70 na 30 a já souhlasím.“

Isabel se odmlčela. „Dobře, platí,“ souhlasila nakonec.

O dva dny později se Jane a Isabel znovu sešly, aby svůj plán probraly. „Máš proti němu nějaké důkazy?“ zeptala se Isabel. – Isabel se zeptala. zeptala Isabel. zeptala Isabel. zeptala Isabel. Paul byl pryč a ona věděla, že není vhodnější chvíle, kdy by to mohly probrat.

Ale pak se ozval hlas, který byl nápadně povědomý a naprosto nečekaný. „Cože?“

Isabel se rozbušilo srdce a její tělo sebou v šoku a nevěřícně trhlo. Byl to Paul. Neslyšela ho, že by se vrátil.

„Paule,“ řekla udýchaně a otočila se k němu čelem.

„Myslel sis, že ti pomůžu? Díky Paulovým konexím můžu získat mnohem víc!“ ‚Cože?‘ zeptala se. Jane se usmála.

„Paule, ať už ti řekla cokoli, není to pravda,“ vykoktala Isabel a snažila se zachránit situaci.

„Dej nám chvilku, Jane,“ řekl Paul klidně, a jakmile odešla, jeho chování se dramaticky změnilo.

„Nebudu tě bít ani ti nedám zbraň, kterou bys proti mně mohl použít, ale slibuji, že ti ztrpčím život!“ Paul zasyčel, tvář měl jen pár centimetrů od Isabeliny, dech mu hřál vztekem.

„Paule, prosím tě. Slibuji, že odteď budu poslušná!“ Isabel prosila, hlas se jí zadrhával a po tvářích jí stékaly slzy. Poklekla před ním a její tělo se chvělo. „Prosím, neodtrhávejte mě od mých dětí!“ – zašeptala.

Na Paulově tváři se objevil krutý výraz, když pohlédl do Isabeliných slzami zalitých očí. „Děkuji. Děkuji ti za nabídku. Dokud se nerozhodnu, co s tebou udělám, nebudeš chodit ven,“ prohlásil chladně, otočil se a vyšel z místnosti.

V posledním pokusu uniknout z manželova sevření Isabel hmátla po telefonu a zavolala Charlesovi. Ten jí však odmítl pomoci.

„Na to číslo už nikdy nevolej! Nechci ohrozit sebe ani svou rodinu!“ řekl Charles a zavěsil. Isabel ztuhla na místě. Co teď měla dělat? Uvědomila si, že Charlesovi nejspíš vyhrožuje Paul.

Jak týdny plynuly, Isabelina situace se jen zhoršovala. Paul sledoval každý její krok a Jane se chovala jako paní domu. Isabel nemohla vidět ani své děti, když se vrátily.

„Neboj, řekla jsem jim, že jsi nemocná. Uvidí tě, až ti bude lépe,“ řekl jí Paul.

Isabel se cítila v pasti a zoufalá, a tak prosila Paula, aby ji nechal vidět děti. „Paule, proč to děláš? Nechám tě být s Jane, jestli to chceš!“ Isabel se zasmála. – křičela.

„Jane je jen moje asistentka. Je tu proto, aby mi pomohla postarat se o tebe,“ odpověděl Paul posměšně a odmítl její nabídku.

Isabel se s pocitem zlosti a bezmoci zmohla jen na zoufalý pláč. Když však Paul o několik dní později odjel s Jane do práce, Isabel se rozhodla, že už toho má dost. Vymyslela plán, jak utéct a najít proti Paulovi důkazy.

V přestrojení za služebnou se Isabel vyplížila ze sídla a vydala se do Paulovy kanceláře. Použila kartu, kterou si nenápadně odnesla z domu, aby se dostala dovnitř, a začala prohledávat jeho stůl, zda na něm není něco zakázaného.

Zatímco si prohlížela nějaké papíry, znovu a znovu jí zvonil telefon. Když ho konečně zkontrolovala, zbledla ve tváři. Volal jí Paul. Vzhlédla a všimla si kamer v jeho kanceláři.

Zpanikařila, když si uvědomila, že Paul o její přítomnosti ví. Rychle si vyfotila všechny dokumenty, které našla.

Isabel poslala fotky policii, médiím a všem známým v naději, že jí někdo pomůže. Pak spěchala odejít, ale uviděla Paula, jak vstupuje s ochrankou. Neuvědomila si, že se právě ten den vracel z výletu.

„Vezměte si ji! Je to moje žena a mohu potvrdit, že je blázen. Vloupala se mi do kanceláře a kdoví, jaké škody napáchala na složkách, které tam mám,“ nařídil Paul úředníkům za sebou.

„Paule, co to děláš? Vždyť víš, že nejsem blázen! Přestaňte s tím!“ křičela Isabel, když ji strážci chytili. Očima těkala po hale a hledala jakýkoli náznak pomoci nebo soucitu od lidí kolem sebe, ale dostalo se jí jen Janina samolibého vítězoslavného úsměvu.

V tu chvíli se Isabel zmocnilo zoufalství. Byla si jistá, že tohle je konec – že ji Paul nechá zmizet v neznámu psychiatrické léčebny.

Ale právě ve chvíli, kdy se jí toto chmurné poznání usadilo v mysli, se otevřely vstupní dveře a do haly vtrhla policie. „Pane Yeatsi, jste zatčen,“ řekl jeden z policistů a nasadil mu pouta. Strážníci se zastavili a nevěděli, co mají s Isabel dělat.

Když Isabel sledovala, jak policisté Paula odvádějí, nemohla si pomoct a přemýšlela, kdo jednal tak rychle. Věděla, že někdo prošel dokumenty, které poslala, a pomohl zorganizovat Paulovo zatčení. Ale kdo?

A pak si všimla známé postavy, která stála vedle policejních aut, v nichž Paula odváželi. Charles, ten samý právník, který ji předtím naléhavě žádal, aby ho už nikdy nekontaktovala.

„Asi je to přece jen dobrý člověk,“ uvažovala tiše Isabel a srdce jí pukalo vděčností. Když vyšla ven, nemohla si nevšimnout šoku v Janeině tváři. „Měla jsem tvou nabídku přijmout,“ zamumlala dostatečně nahlas, aby ji Isabel slyšela.

Isabel se zastavila a otočila se k ní čelem. „Já bych ti ho nedala. Nezasloužíš si ani zlomek mých peněz,“ odpověděla, její hlas byl hladký a plný nově nabyté síly.

Když odcházela, Isabel pocítila uvolnění, jaké už dlouho nezažila. Bojovala proti nepřekonatelné přesile a vyšla z ní vítězně. Začne nový život se svými dětmi a tentokrát bude v jejích rukou, ne v Paulových nebo Janiných.

Napište nám, co si o tomto příběhu myslíte, a podělte se o něj se svými přáteli. Možná jim rozjasní den a bude pro ně inspirací.

Pokud se vám líbilo číst tento příběh, mohl by se vám líbit tento příběh o muži, který podvedl svou ženu. Jeho nevěra byla odhalena tím nejneočekávanějším způsobem: prostřednictvím krabice od pizzy.