Manžel opustí manželku a dítě kvůli mladé milence a po letech se jeho dcera stane jeho šéfkou.

William opouští svou ženu a dceru a začíná nový život se svou mladou milenkou.

Po letech se však situace změní a ve chvíli, kdy William nejméně očekává problémy, je konfrontován se svou dospělou dcerou.

William pocítil bodnutí viny, když se na něj jeho žena s obavami podívala.

Na okamžik ho napadlo, zda by neměl své rozhodnutí přehodnotit.

Věděl, že by Lindu šokovalo, kdyby se dozvěděla, že má milenku.

William a Linda byli manželé už dvacet let, měli sedmnáctiletou dceru a vedli klidný život v domě, který Linda zdědila po rodičích.

Před rokem dokonce začali podnikat v prodeji sušeného masa, ale to brzy přestalo přinášet příjmy a Williamova práce se stala jejich jediným zdrojem financí.

„O čem jsi chtěl mluvit, Williame?“ ‚O čem?‘ zeptala se Linda. – Linda přerušila ticho.

„Mám ještě jednu, Lindo,“ přiznal William.

„Nechtěl jsem, aby tenhle den přišel, ale… nemohl jsem to udělat jinak.“

„Jak to myslíš?“ – Lindin výraz tváře se změnil.

„Ty… máš jinou ženu? Odpověz mi, na něco se tě ptám!“

William sklonil hlavu.

„Nedokážu to vysvětlit, ale miluju ji,“ řekl.

„Je mladá, jiná a okamžitě mezi námi vzniklo pouto.“ William se na ni podíval.

„Slyšíš se vůbec, Williame!“ – Linda vybuchla.

„Jsme manželé už dvacet let, máme dceru a teď…“ Linda se na něj podívala.

Přerušilo ji zvonění telefonu.

„Ano, ano?“ – Odpověděla a snažila se zachovat klid, ale brzy se přestala ovládat.

Volal jí exekutor, aby jí oznámil, že jejich dům má být zabaven.

Vzali si půjčku na obchod s uzeninami a jako zástavu zastavili dům.

William musel dluh splatit.

Ani nevěděla, že se splátky opozdily.

„Na co se vymlouváš tentokrát, Williame? Chceš mě a naši dceru nechat na ulici, zatímco si budeš plnit své fantazie s milenkou?“ ‚Ne,‘ odpověděl William. – Vykřikla a zavěsila telefon.

„Potřebují osmdesát tisíc dolarů! Kde na to vezmeme tolik peněz?“

„Lindo, já… jsem… nemohl… dát stranou dost peněz na ty platby…“ – William se začal ospravedlňovat, protože dobře věděl, že je to všechno jeho vina.

Linda už nemohla svého nanicovatého manžela déle snášet.

„VEN!“ – křičela.

„Vypadni z mého domu!“

Hlasité klaksony aut ho vrátily do reality.

William stále stál na semaforech.

Byl tak ponořený do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že na semaforu opět naskočila červená.

Před šesti lety William opustil svou ženu a dceru, ale nenašel život, o kterém snil.

Místo toho žil v chudobě, přišel o práci a ztratil svou novou rodinu.

Dokonce začal pít, aby se zbavil myšlenek na svůj neúspěch.

Nyní, když mířil na pracovní pohovor, doufal, že se mu život vrátí.

Nervózně seděl před přijímací místností.

Ucházel se o práci v továrně na sušené maso.

Měl pocit, že jeho předchozí zkušenosti, i když neúspěšné, by mohly být výhodou.

Když se ozvalo jeho číslo, vešel dovnitř a štěstí stálo na jeho straně – byl přijat.

William nastoupil do práce jako balič.

Třetí den v práci se věnoval lepení štítků na krabice, když k němu přistoupil jeho šéf pan Dunn.

„Jestli nechceš zůstat na stejném místě, Williame, musíš dnes udělat dojem na našeho generálního ředitele.“ Pan Dunn se usmál a šťouchl do Williama, který se tvářil zmateně.

„Vy jste to nevěděl?“ – Pan Dunn pokračoval, když si všiml zmatku ve Williamově tváři.

„Dneska přijde na inspekci!“

William neprojevil žádný zájem.

Zdvořile se omluvil a vrátil se ke své práci.

Brzy ho však vyrušily tlumené hlasy a on se podíval ke vchodu, kde pan Dunn vítal generálního ředitele.

Williamovi spadla čelist, když uviděl, že generální ředitelka je zřejmě jeho dcera.

„Isabel?“ – Vydechl, když k němu přistoupila.

„Tati?“ – Sebevědomě odpověděla.

„Už je to nějaká doba, že?“

„Jak, jak jste se stal generálním ředitelem?“ – vyhrkl.

„Zajímá tě víc můj materiální úspěch než to, jak žiju?“ ‚Ne,‘ odpověděla. – Ušklíbla se.

„Nenech se rozptylovat osobními záležitostmi.

Jsem tu kvůli inspekci a ty máš práci.

A ano,“ dodala před odchodem, “přijďte odpoledne do mé kanceláře.“

Odpoledne William zamířil do její kanceláře.

„Pojďte dál!“ – Řekla mu a on vstoupil a nejistě se posadil naproti ní.

„Nechceš vědět, co tě tenkrát v továrně tak zaujalo?“ ‚Ne,‘ odpověděla. – Přerušila ticho.

„No, nebylo to snadné, tati.

Po tvém odchodu jsme zůstali bez domova.

Z prodeje zabaveného domu jsme dostali jen třetinu peněz.

A to všechno díky vám, protože jste se neobtěžovali zaplatit své dluhy!

Máma mi dala poslední peníze, protože nechtěla, abych přišel o vzdělání.

A pak jednoho dne zavolala teta Georgina.

Máma se k ní musela přestěhovat, daleko ode mě, a řekla…“

Isabel zmlkla a vzpomínala na jeden z nejtěžších okamžiků svého života.

„Maminčino zdraví bylo v ohrožení…“

Před šesti lety…

Když Isabel seděla před přijímací kanceláří na vysokou školu a už po několikáté kontrolovala papíry, zazvonil jí telefon.

„Ahoj teto Georgino, co se děje?“

Isabel sevřela telefon mezi pravým uchem a ramenem.

„Jde o tvou mámu, miláčku.“ Georginin hlas zněl ustaraně.

„Dnes odpoledne měla příznaky infarktu.

Zatím není nutná žádná operace, takže ji mohu finančně podpořit.

Ale lékaři říkali, že má ischemickou chorobu srdeční, a pokud dostane další záchvat, bude to vyžadovat operaci, která bude stát přes sto tisíc dolarů.“

Isabel se rozbušilo srdce, když zavěsila telefon.

Linda už byla v pořádku, ale operace mohla být nutná každou chvíli.

Věděla, že potřebuje peníze na školné, pokud se bude hlásit na vysokou školu.

Ale mohla by si ty peníze ušetřit a použít je na matčinu léčbu, kdyby odmítla jít na školu.

Isabel si vzpomněla na podnikání svých rodičů, kteří prodávali sušené maso.

Možná by si tím mohla zkusit vydělat peníze.

K tomu však potřebovala staré kuchyňské spotřebiče svých rodičů, které byly stále v zabaveném domě.

Isabel se vrátila do domu svého přítele, kde dočasně bydlela.

Hledala cenově dostupné bydlení a ojetý pickup na převoz vybavení pro své podnikání.

Druhý den se vydala do garáže.

Isabel se zeptala majitele, zda nemá na prodej nějaký ojetý pickup, a naštěstí jeden měl.

Koupila si ten, který si mohla dovolit, a nebyl tak špatný, jak očekávala.

Nejdřív trochu drnčel, ale mechanik ho opravil a byl připravený k použití.

Posbírala si věci z kamarádčina domu a odjela do garsonky, kterou si našla na internetu.

Pokoj byl menší, než se zdálo na fotografiích, ale stačil, takže Isabel podepsala nájemní smlouvu a zaplatila první měsíční nájem předem.

Ten večer zaparkovala svůj pickup před starým domem svých rodičů.

Když však šla ke vchodovým dveřím a ujistila se, že ji nikdo nesleduje, všimla si, že na dveřích visí velký rezavý zámek.

Neměla klíč a zadní dveře neexistovaly.

Isabelin pohled sklouzl k vikýři na šikmé straně střechy.

Sklo bylo stále rozbité – to samé, o jehož opravu Linda Williama vždycky žádala, ale on to odkládal.

Isabel dostala nápad.

Zaparkovala pickup před oknem v prvním patře a vyšplhala po trubce, která vedla rovnoběžně s vikýřovým oknem.

Vylezla oknem na půdu a zapnula baterku na telefonu.

Prostor zaplnil prach a pavučiny a světlo už nefungovalo.

Isabel si v rohu všimla krabice s nápisem „KUCHYNĚ“.

Strhla lepicí pásku a našla zásoby, které Linda používala k výrobě sušeného masa.

Našla také další krabici, ve které byly Lindiny kuchařky a průmyslová trouba.

Isabel obě krabice snesla dolů a oknem v prvním patře je naložila do svého pickupu.

Okno zavřela, aby ji nikdo nepodezíral, že je tady.

Vylezla z domu střešním oknem a odjela do opuštěného domu pár bloků od svého ateliéru.

Rozhodla se, že si tam zřídí produkční prostory, protože její studio bylo příliš malé a ona neměla dost peněz na to, aby si pronajala jiný prostor.

Když zastavila u opuštěného domu, rozhlédla se, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje.

Pak rychle zamířila na dvůr, ale dveře byly zamčené malým visacím zámkem.

Isabel vytáhla jehlici, odemkla zámek a… cvak!

Dveře se se skřípěním otevřely.

Isabel všechno přesunula do sklepa a zřídila si tam malý výrobní prostor.

Musela však počkat, až bude nainstalováno osvětlení.

Nemohla vařit potmě ani ve dne.

Nemohla riskovat, že ji chytí za vniknutí na cizí pozemek.

Uplynulo několik dní.

Zpočátku se Isabel řídila matčiným receptem, ale sušené maso dopadlo příšerně.

Něco nebylo v pořádku.

Začala experimentovat s marinádou, protože chtěla, aby její sušené maso mělo jedinečnou chuť.

Isabel se nechtěla omezovat jako její rodiče tím, že by vytvořila výrobek, který by se prodával pouze lidem, které znala.

Snila o tom, že ho bude prodávat po celém státě a ve velkých obchodních řetězcích po celých Spojených státech.

„Panebože, to je ono!“ – vykřikla, když ochutnala čerstvou várku.

Konečně měla výrobek, který chtěla.

Bylo však třeba udělat ještě hodně práce.

Isabelle strávila další měsíc zdokonalováním svého prodejního přístupu, rozesíláním chladných e-mailů velkým obchodním řetězcům a zasíláním vzorků.

Nakonec přišla odezva.

Předmět: Návrh sušeného výrobku

Milá Isabelle,

Doufám, že se v tomto dopise nacházíš v dobrém zdravotním stavu.

Děkujeme Vám za Váš nedávný návrh.

Po pečlivém zvážení se domníváme, že Vaše pivní sušené občerstvení dokonale odpovídá zájmům našich zákazníků.

Rádi bychom vyzkoušeli Vaše vzorky…..

Isabel se neobtěžovala číst dál.

Odpověděla okamžitě a o týden později už seděla v kanceláři prodejce s týmem hodnotitelů potravin.

Podařilo se jí splnit objednávku na 1000 balení podle požadavků.

Isabelin výrobek byl předán, a když ho manažer Chris ochutnal, požádal ji, aby počkala venku.

„Za hodinu vám dáme vědět výsledek,“ řekl.

Isabel se při čekání rozbušilo srdce.

Když ji však o hodinu později pozvali zpět do kanceláře, dozvěděla se dobrou zprávu.

„Váš produkt se nám líbí, Isabelle, a chceme probrat další kroky.

Potřebujeme však navštívit vaši továrnu a provést hygienickou kontrolu.

Pokud splníte naše normy, budete schopni vyrábět 10 000 balení měsíčně?“ – Zeptal se Chris.

Isabel nemohla říct ne, protože nevěděla, kdy se jí naskytne další příležitost.

Odešla z kanceláře, zašla do kavárny a začala přemýšlet o tom, jak věci zorganizovat.

Chrisova inspekce byla naplánovaná za čtrnáct dní.

Z myšlenek ji vytrhlo zavibrování telefonu.

„Ahoj, teto Georgino,“ odpověděla.

„Zlato, tvoje máma se zhoršila,“ řekla Georgina ustaraně.

Ukázalo se, že v Lindině lékařské zprávě byla chyba a že do měsíce nutně potřebuje operaci.

„Ale jak mohli lékaři udělat tak závažnou chybu?“ zeptala se Linda. – Isabel byla rozhořčená a vnitřně se o Lindu bála.

„Kéž bych vám oběma mohla nějak pomoct…“ Linda se na něj podívala. – Georgina si smutně povzdechla.

Isabel věděla, že existuje jen jeden způsob, jak matce pomoci.

Šla za otcem své bývalé spolužačky, panem Navarrem, bohatým podnikatelem.

Vyprávěla mu o všech potížích, s nimiž se setkala při výrobě svých prvních várkách sušeného masa.

„Ale vím, že jste skutečný podnikatel, a tak jsem přišla s návrhem.

Pokud do mě budete investovat a všechno půjde dobře, mohu vám nabídnout 35 % z výnosů továrny.“ ‚A co?‘ zeptala se.

„Obchod je obchod, drahá,“ usmál se pan Navarro.

„Takže mám jednu podmínku: vezmu si 35 % plus třetinu z prodejní ceny vašeho zabaveného domu.

Souhlasíte?“

Přítomný čas…

„S panem Navarrem jsme se dohodli.

Prošel jsem Chrisovou inspekcí a dostal jsem první šek.

Pomohlo nám to získat dům zpět a já jsem mohl zaplatit mamince léčbu.

Přežili jsme tátu.

Ale nesnáším zradu, takže už tady nepracuješ.

Počkej na mě za skladem.“

Asi o patnáct minut později přišla Isabel za Williamem, ale ne sama – jeden dělník nesl dvě krabice.

„Otevři je, tati,“ řekla, když dělník podával Williamovi krabice.

Uvnitř našel staré kuchyňské vybavení a průmyslovou troubu, pozůstatky jeho a Lindina krachujícího podniku.

„Myslím, že jsme si teď kvit, tati.

Máš všechno, co potřebuješ, abys mohl začít podnikat, rozvíjet se a změnit svůj život.

Jen mi věř.

Sama jsem si tím prošla,“ řekla Isabel s úsměvem a odešla.

Napište nám, co si o tomto příběhu myslíte, a podělte se o něj se svými přáteli.

Třeba je povzbudí a inspiruje.