Manžel pro mě přijel s našimi novorozenými trojčaty, aby nás odvezl domů, ale když je uviděl, trval na tom, abych je nechala v nemocnici.

Po letech čekání se Emily konečně splnil sen: narodila se jí krásná trojčata. Jen o den později je však její manžel opustil a tvrdil, že děti jsou prokleté.

Podívala jsem se na své tři holčičky a srdce se mi naplnilo hřejivým pocitem. Sophie, Lily a Grace byly dokonalé, každá z nich byla opravdovým zázrakem. Čekala jsem na ně tak dlouho – roky doufání, čekání a modliteb.

A tady byly, spaly ve svých kolébkách, jejich drobné tvářičky byly tak klidné. Setřela jsem si slzu z tváře, ohromená tím, jak moc je už teď miluji.

Ale pak jsem vzhlédla a uviděla Jacka. Právě se vrátil z nějaké pochůzky, ale něco bylo špatně. Vypadal bledě. Jeho pohled se vyhýbal mému a nepřibližoval se. Jen stál u dveří, jako by si nebyl jistý, jestli v téhle místnosti vůbec chce být.

– Jack? – Řekla jsem tiše a poplácala židli vedle postele. – Posaď se. Podívej se na ně – jsou tady. Tyhle jsme vyrobili my.

– Jo… jsou krásné,“ zamumlal Jack a sotva se na dívky podíval. Přistoupil o něco blíž, ale s mým pohledem se nesetkal.

– Jacku,“ třásl se mi hlas, “co se děje? Děsíš mě.

Zhluboka se nadechl a pak vyhrkl:

– Emily, já si nemyslím… nemyslím si, že je můžeme opustit.

Cítila jsem, jak se mi půda pod nohama propadá.

– Cože?“ vydechla jsem. – Jacku, o čem to mluvíš? Jsou to naše dcery!

Zachmuřil se a odvrátil pohled, jako by se na mě nemohl dívat.

– Moje máma… šla k věštkyni,“ zašeptal.

Zamrkala jsem a nevěřila vlastním uším.

– Věštkyně? Jacku, to nemůžeš myslet vážně.

– Říkala… říkala, že ty děti… naše děvčata…“ Přestal mluvit a hlas se mu třásl. – Říkala, že přinesou jenom utrpení. Že mi zničí život a způsobí smrt.

Zděšeně jsem na něj zíral a snažil se uvědomit si, co právě řekl.

– Jacku, to je šílené. Jsou to jen děti!

Sklopil hlavu, tvář plnou strachu.

– Moje máma té věštkyni hodně věří. Už předpověděla věci, které se vyplnily… a nikdy si nebyla tak jistá.

Cítila jsem, jak ve mně stoupá horký, ostrý hněv.

– Takže kvůli nějaké směšné věštkyni je chceš opustit? Prostě je tu nechat?

Přestal mluvit a podíval se na mě s výrazem strachu smíšeným s pocitem viny.

– Jestli si je chceš vzít domů… fajn,“ řekl a jeho hlas byl sotva slyšitelný. – ‚Ale já tam nebudu. Je mi to líto, Emily.

Zírala jsem na něj a snažila se pochopit jeho slova, ale cítila jsem jen šok.

– Myslíš to vážně, že? – Hlas se mi zlomil. – Ty se vzdáš svých dcer kvůli nějaké historce, kterou slyšela tvoje máma?

Neřekl ani slovo. Jen sklopil pohled, ramena mu poklesla.

Roztřeseně jsem se nadechla a snažila se udržet.

– Jestli odejdeš těmi dveřmi, Jacku,“ zašeptala jsem, “už se nevrátíš. Nedovolím ti, abys to našim holkám udělal.

Naposledy se na mě podíval, tvář měl strhanou, ale pak se otočil a vykročil ke dveřím.

– Je mi to… líto, Em,“ řekl tiše a odešel, jeho kroky se ozývaly chodbou.

Seděla jsem tam, zírala na prázdné dveře, srdce mi bušilo a myšlenky se mi točily. Sestra se vrátila, uviděla můj obličej, položila mi ruku na rameno a tiše mě utěšovala, když jsem si sbírala věci.

Podívala jsem se na své děti a slzy mi rozmazaly všechno před očima.

– Nebojte se, děvčata,“ zašeptala jsem a pohladila každou drobnou hlavičku. – Jsem tady. Vždycky tu budu.

Když jsem je držela v náručí, rostla ve mně směs strachu a nezdolného odhodlání. Nevěděla jsem, jak to zvládnu sama, ale jedno jsem věděla jistě: nikdy své holky neopustím. Nikdy.

Od Jackova odchodu uplynulo už několik týdnů a každý den bez něj byl těžší, než jsem si dokázala představit. Péče o tři novorozence byla zdrcující.

Někdy jsem měla pocit, že se sotva držím, ale bojovala jsem o Sophii, Lily a Grace dál. Byly mým světem, a i když to, že je jejich otec opustil, bylo bolestné, věděla jsem, že se musím soustředit na ně.

Jedno odpoledne přišla moje tchyně Beth, aby mi pomohla s malými. Byla to jediná osoba z Jackovy rodiny, která se mnou udržovala kontakt, a já souhlasila, protože jsem si myslela, že by mohla Jacka přemluvit, aby se vrátil. To odpoledne jsem si všimla, že ji něco trápí.

Beth se kousala do rtu a dívala se na mě s výrazem bolesti.

– Emily, něco jsem slyšela… Nevím, jestli ti to mám říct, ale nemůžu si to nechat pro sebe.

Srdce mi buší jako o závod.

– Prostě mi to řekni.

Vzdychla a zhluboka se nadechla. „Zaslechla jsem mámu, jak mluví s tetou Carol. Ona… přiznala, že žádná věštkyně neexistuje.“

Ztuhla jsem. „Jak to myslíš, že žádná věštkyně není?“

Bethiny oči se naplnily soucitem. „Máma si to vymyslela. Bála se, že s trojčaty s ní Jack bude trávit méně času. Myslela si… myslela si, že když ho přesvědčí, že holky přinesou smůlu, zůstane po jejím boku.“

Místnost se zatočila. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Zaplavil mě pocit vzteku tak silný, že jsem musela Grace postavit na zem, abych se třesoucíma rukama neprozradila.

„Ta žena,“ zašeptala jsem s hlasem plným vzteku, “zničila mou rodinu kvůli svým sobeckým cílům.“

Beth mi položila konejšivou ruku na rameno. „Je mi to moc líto, Emily. Myslím, že si neuvědomila, že tě takhle opustí, ale… myslela jsem, že bys měla znát pravdu.“

Tu noc jsem nespala. Jedna moje část se chtěla tchyni postavit, aby přiznala, co udělala. Ale druhá část mě chtěla zavolat Jackovi, říct mu pravdu a doufat, že se vrátí.

Druhý den ráno jsem Jackovi zavolala. Ruce se mi třásly, když jsem vytáčela číslo, a každé vyzvánění bylo delší a delší. Konečně to zvedl.

„Jacku, to jsem já,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. „Musíme si promluvit.“

Povzdechl si. „Emily, nevím, jestli bychom měli.“

„Jen poslouchej,“ naléhala jsem a bojovala s nutkáním, aby se mi netřásl hlas. „Nebyla to žádná věštkyně, Jacku. Tvoje máma si to všechno vymyslela.“

Nastalo dlouhé ticho. Pak promluvil, jeho hlas byl klidný, ale odmítavý. „Emily, tomu nevěřím. Moje máma by si něco tak vážného nevymyslela.“

„Vymyslela, Jacku,“ řekla jsem a prolomila v sobě hněv. „Přiznala se Carol. Beth ji slyšela. Lhala ti, protože se bála, že tě ztratí.“

Vyhrkl, ten zvuk byl ostrý a bolestný. „Podívej, Em, ta věštkyně měla předtím pravdu. Neznáš ji tak jako já. Moje máma by o něčem takovém nelhala.“

Srdce mi pokleslo, ale přinutila jsem se pokračovat. „Jacku, prosím tě, přemýšlej o tom. Proč bych měla lhát? Tohle je tvoje rodina, tvoje dcery. Jak je můžeš jen tak opustit kvůli něčemu takovému?“

Neodpovídal a nakonec jsem slyšela, jak si povzdechl. „Je mi to líto, Emily. Tohle nemůžu udělat.“

Linka se přerušila. Zírala jsem na telefon a uvědomila si, že se rozhodl. Byl pryč.

V následujících týdnech jsem se snažila přizpůsobit životu svobodné matky. Každý den byl boj: krmení, pleny a můj vlastní smutek ze života, který jsem si myslela, že budu mít s Jackem.

Postupně se však situace začala měnit. Přátelé a rodina přišli na pomoc, nosili jídlo a drželi děti, abych si mohla odpočinout. A přes to všechno moje láska k Sophii, Lily a Grace jen rostla. Každý úsměv, každé žvatlání nebo malá ručička omotaná kolem prstu mě naplňovaly radostí, která téměř vymazala bolest z Jackovy nepřítomnosti.

O několik týdnů později mi někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a přede mnou stála Jackova matka. Její tvář byla bledá a oči plné lítosti.

„Emily,“ začala a hlas se jí třásl. „Já… nechtěla jsem, aby se to stalo takhle.“

Zkřížila jsem ruce a snažila se zůstat klidná. „Lhala jsi mu. Přesvědčila jsi ho, že jeho vlastní děti jsou prokletím.“

Oči se jí zalily slzami a přikývla. „Měla jsem strach, Emily. Myslela jsem… myslela jsem, že na mě zapomene, když bude mít tebe a holky. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě skutečně opustil.“

Můj hněv trochu polevil, ale jen trochu. „Tvůj strach mi zničil rodinu.“

Sklopila pohled, tvář zkřivenou bolestí. „Já vím. A je mi to moc, moc líto.“

Několik vteřin jsem na ni zírala, ale moje mysl už se soustředila na dcery spící ve vedlejším pokoji. „Už ti nemám co říct.“

Odešla a já zavřela dveře a pocítila zvláštní kombinaci úlevy a smutku.

O rok později se u mých dveří objevil Jack a vypadal jako duch muže, kterého jsem kdysi milovala. Prosil, říkal, že si konečně uvědomil svou chybu a chce se vrátit, být s námi a být zase rodina.

Ale teď už jsem to věděl lépe. Podívala jsem se mu přímo do očí a zavrtěla hlavou. „Já už rodinu mám, Jacku. Nebyl jsi tu pro nás, když jsme tě potřebovali. Nepotřebuju tě ani teď.“

Zavřel jsem dveře a cítil, jak ze mě spadla tíha. Nakonec jsem to nebyla já ani naše dcery, kdo mu zničil život. Udělal to sám.