Manžel mě opustil kvůli své šéfce, když jsem byla těhotná, a ona mi pak nabídla dům výměnou za jedno z mých dětí.

Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství s dvojčaty, když se všechno zhroutilo. Seděla jsem doma, skládala dětské oblečení, představovala si, jak se budou jmenovat a jak bude vypadat jejich dětský pokoj, když zazvonil telefon.

Žaludek se mi sevřel, když jsem viděla, že zpráva přišla od šéfky mého manžela Erika, Veroniky. Nejdřív jsem si myslela, že se Erikovi něco stalo, ale pravda byla mnohem horší.

Zpráva obsahovala obrázek Erika bez trička, jak se šklebí ve Veroničině posteli. Text pod ní byl mrazivý: „Je čas, abys to zjistila. Je můj.“

Srdce se mi zastavilo. Děti ve mně pištěly, vycítily mou úzkost. Pokusila jsem se zavolat Erikovi, ale jeho telefon okamžitě přešel do hlasové schránky. S pocitem závratě jsem se zhroutila na gauč a sevřela si břicho.

„Bude to v pořádku,“ zašeptala jsem svým nenarozeným dcerám a snažila se zůstat klidná. „Táta nás neopustí, i kdyby mi měl ublížit.“ “To je v pořádku.

Nemohla jsem se mýlit víc.

Erik se toho večera vrátil domů, ale nebyl sám. Veronika vešla za ním, sebejistá a bezelstná.

„Eriku, co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klidný hlas.

„Je to jednoduché,“ odpověděl. „Jsem zamilovaný do Veroniky. Opouštím tě. Nechme to být.“

Zatajil se mi dech. „Budeme mít dvojčata, Eriku! Jak to můžeš teď udělat?“

Lhostejně pokrčil rameny. „Život se stává.“

Veronika přistoupila blíž, zkřížila ruce a chladně se mi podívala na břicho. „Protože tenhle byt patří Erikovi, budeš se muset do konce týdne odstěhovat.“

Zachvátila mě panika. „Zbláznila ses? Jsem těžce těhotná! Nemám kam jít!“

Usmála se, chladně a vypočítavě. „Mám řešení. Zaplatím ti výdaje a poskytnu ti bydlení, ale potřebuji jedno z tvých dětí.“

Ztuhla jsem hrůzou. „Cože?“

Pohrdavě mávla rukou. „Chci dítě, ale nebudu si kvůli němu ničit tělo. Vychovávat dvojčata sama by bylo stejně nemožné. Takhle vyhrají všichni.“

Erik souhlasně přikývl, jako by tenhle děsivý návrh byl rozumný.

Zmocnil se mě vztek. Mysleli si snad, že mohou použít mé děti jako vyjednávací trumf? Ne bez boje.

Předstírala jsem, že se vzdávám, sklopila jsem zrak a zašeptala: „Dobře. Ale mám podmínku.“

Veronika se usmála v domnění, že vyhrála. „A jaká je tvoje podmínka?“

„Můžu si vybrat, které dítě si vezmeš,“ řekla jsem a do očí se mi draly slzy. „Potřebuju čas, abych se rozhodla, až se narodí.“

Zaváhala, ale souhlasila. „Dobře, ale ať ti to netrvá moc dlouho. Nemám dost trpělivosti.“

Odmlčel jsem se a pak dodal: „A dům mi koupíš, ne pronajmeš. Jinak zmizím a ty už nikdy neuvidíš ani jednoho z nich.“

Zdálo se, že Erik chce něco namítnout, ale Veronika ho zarazila. „Jsi chytrý, viď? To je dobře. Ale měl bys vydržet až do konce.“

Neměla tušení, že už plánuji další krok.

Veronika mi rychle koupila krásný dům se třemi ložnicemi, jen letmým pohledem na papíry, které podepsala. Hrál jsem si na ni, hlásil jí návštěvy u lékaře a předstíral, že se nedokážu rozhodnout.

Když nastal ten den, klidně jsem Veronice napsala, že mám kontrakce a jedu do nemocnice, ale požádala jsem sestry, aby ji nebo Erika během porodu nepouštěly.

O několik hodin později se narodily mé krásné dcery Lily a Emma. Strávila jsem s nimi dva klidné dny a dokončovala svůj plán.

Třetí den se u mě doma objevili Veronika a Eric. Veronika vešla dovnitř a byla si jistá svým vítězstvím.

„Tak které je moje?“ – dožadovala se.

Objal jsem své dcery, postavil se do plné výšky a usmál se. „Ani jedna z nich.“

Její tvář potemněla. „Co prosím?“

„Řekla jsem ‚ani jednu‘. Opravdu sis myslela, že bych ti prodala své dítě?“

Erik si přerývaně povzdechl. „Nezačínej s tím dramatem…“

Ale já jsem ještě neskončila. „Tenhle dům je můj. Úplně jsi ho na mě přepsal. Byl jsi příliš zaneprázdněný oslavováním svého nechutného kšeftu, než abys četl papíry, že?“

Veronika zbledla. „Cože?“

„Jo, a ještě jedna věc,“ dodal jsem klidně. „Včera večer jsem všechno – tvoje vzkazy, tvoje fotky, tvůj zvrhlý návrh – zveřejnila na sociálních sítích. Označila jsem tvou společnost, tvé investory a všechny ty charitativní organizace, na kterých ti tolik záleží.“

Veronika popadla můj telefon a v panice jím listovala. V její tváři se odráželo zděšení. „Zničil jsi nás!“

„Ne,“ opravila jsem ji. „Zničila ses sama.“

Erik dostal okamžitý vyhazov. Skandál zničil jejich společnost a Veronika se stala vyvrhelem.

Mezitím jsem se zabydlel v novém domově, kolébal své dcery a cítil se klidný s vědomím, že jsem bojoval a vyhrál.