Manžel mě a děti poslal na týden do hotelu – myslela jsem si, že mě podvádí, ale ukázalo se, že pravda je neuvěřitelná.

Když mi Sam nabídl, že mě a děti překvapí, věděla jsem, že je něco špatně. Jeho podivné chování křičelo o nevěře. Ale když jsem se vrátila dřív a přistihla ho při činu, byla jsem konfrontována s mnohem temnější pravdou.

Naznačil mi to: „Zasloužíš si dovolenou, Cindy. Vezmi si Allison a Philipa, užijte si to.“
Ale když jsem se zeptala: „Ty s námi nejdeš?“ zeptala jsem se. – Jen se podrbal na krku a zamumlal: „Velký projekt v práci…“

S dětmi jsme odešli, ale celý týden mě trápilo podezření. Pátý den, když jsem nechala děti s chůvou, jsem se vrátila domů – připravená na všechno. Ale na TOHLE jsem připravená nebyla.

Na pohovce seděla moje tchyně Helen a popíjela čaj z mého oblíbeného hrnku. Kolem ní stály její kufry.

– Překvapení! – řekla s křivým úsměvem. – Sam ti neřekl, že jsem se přestěhovala?

Stál vedle ní, bledý, mlčenlivý. Ani slovo vysvětlení, ani kapka lítosti. Později, když jsem zaslechl jejich rozhovor v kuchyni, slyšel jsem, jak Helen říká:

– Neví, jak vést domácnost. A děti jsou tak hlučné.

– Máš pravdu, mami,“ odpověděl Sam.

A v tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Druhý den ráno jsem si řekla, že zůstaneme v hotelu déle…
Ale místo toho jsem šla k právníkovi a do banky. O tři dny později odvážel náklaďák moje věci. Nechala jsem Samovi vzkaz:

„Můžeš bydlet s maminkou. Jsme pryč. Nehledej nás.“

Volal, prosil, že ji vyhodil… Ale sousedka to nahlásila:

– „Tvoje tchyně nosí každý den krabice. Vypadá to, že tu bude ještě dlouho.

Smála jsem se skrz slzy.
Ten večer se mě dcera zeptala:

– Mami, kdy se vrátíme domů?

– Už jsme doma, zlato. Tohle je náš nový domov.

– A tatínek?

– Ten zůstává u babičky Helen.

Filip řekl:

– Ano. Babička Helen je zlá.

Někdy ta druhá žena vůbec není paní. Je to ta, která vychovala tvého manžela. A někdy je nejlepší, co můžeš udělat, nechat je obě za sebou.