Manžel mě během porodu opustil, aby pomohl mamince s nákupem – brzy se poučil.

Když Aria porodí svého a Daveova prvorozeného syna, je zděšena, když ho vidí odcházet z nemocnice jen proto, že mu volala matka. Situace se ještě zhorší, když se Aria dozví, že důvodem je to, že Dave potřeboval matce pomoci s nákupem. Co bude Aria dělat dál?

Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát zrovna tohle, ale jsem tu, musím se ozvat a podělit se o cennou lekci, kterou můj manžel dostal na vlastní kůži.

Je mi 32 let a vstupuji do období mateřství. Mému manželovi Daveovi je 34 let a vždy měl se svou matkou trochu komplikovaný vztah.

Marlene je ten typ matky, která volá při každé maličkosti a očekává, že všeho nechá a přijede, jakmile ho bude potřebovat.

„Ahoj, Ario,“ říkal Dave. „Máma mě potřebuje, hned jsem zpátky.“

A vyběhl z domu, připravený zachránit situaci.

Přišlo mi to vtipné až do dne, kdy jsem začala rodit. Byla jsem ve 38. týdnu a věděla jsem, že se blíží čas.

Jednoho večera jsem ucítila, že začínají kontrakce. Všechno šlo hladce, až to bylo asi šest hodin mučivého porodu.

„Jen dýchej, zlato,“ řekl Dave a stiskl mi ruku. „Než se naděješ, naše holčička bude na světě!“

Pak ale Daveovi zazvonil telefon a on rychle vyšel na chodbu, aby hovor přijal. Když se vrátil, vypadal trochu rozrušeně.

A o pár minut později mu na mobil přišla textová zpráva. Přečetl si ji a zatvářil se ustaraně, očima těkal po místnosti a ponořil se do svých myšlenek.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, už jsem se cítila úzkostná a zranitelná.

Podíval se na mě, skoro naštvaný, že mám tu drzost se ho na to ptát.

„Musím jít, Ario. Ale bude to rychlé. Budu rychlý, slibuju.“

„Cože?“ vzdychla jsem a nakrčila nos při další kontrakci. „Dave, potřebuju tě tady. Potřebuju, abys byl se mnou! Naše dítě se brzy narodí!“

Zhluboka se nadechl.

„Já vím. Samozřejmě že vím,“ řekl a sotva navázal oční kontakt. „Ale je to moje máma a říkala, že opravdu potřebuje mou pomoc.“

„K čemu?“ skoro jsem vykřikla. „Ty mě tu necháš kvůli mámě? Jsem si jistá, že je v pořádku!“

„Hned se vrátím, Ario,“ řekl. „Přísahám.“

Políbil mě na čelo a spěchal pryč.

Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu udělal. Vůbec to nedávalo smysl. Věděla jsem, že můj manžel je rád ve společnosti své matky, ale aby opustil svou ženu během porodu?

Byl to opravdu muž, kterého jsem si vzala?

Cítila jsem se opuštěná v jednom z nejzranitelnějších okamžiků svého života.

Snažila jsem se soustředit na porod, věnovat pozornost svému dechu a všemu, co se dělo s mým tělem. Pak mi ale zazvonil telefon s textovou zprávou od Davea.

Brzy se vrátím, Ario. Slibuju. Máma jen potřebuje pomoc.

Děje se něco? Je v pořádku?

Ne, je v pořádku. Jen nakoupila potraviny a jsou moc těžké.

To myslíš vážně, Dave? Čekám dítě a ty se na mě vykašleš kvůli nákupu?

Jo, myslím to vážně. A přestaň být tak sobecká, Ario. Moje máma mě potřebuje.

Byla jsem v šoku. Začal mi stoupat krevní tlak, což upozornilo jednu ze sester.

„Řekněte mi, co se děje?“ – Řekla a podívala se na monitor, který ukazoval mé životní funkce.

Zavrtěla jsem hlavou a po tváři mi stékaly slzy. Nevěděla jsem, jak říct celou větu, aniž bych se úplně zhroutila.

„Řekněte mi to, drahá,“ řekla sestra. „Bude lepší, když mi řeknete všechno.“

„Manžel mě tu nechal,“ řekla jsem mezi hlubokými nádechy. „Jeho máma potřebovala pomoct s nákupem a on… odešel.“

Sestřiny oči se nechápavě rozšířily.

„Opustil vás, když jste rodila? Kvůli nákupu? Ach, bože!“

„Ano,“ zašeptala jsem a cítila, jak na mě celá tíha situace doléhá.

„Je tu ještě někdo, komu můžeme zavolat? Někoho, kdo by vás mohl jen držet za ruku, než se manžel vrátí?“ – Zeptala se sestra.

Přikývla jsem.

„Můj táta,“ řekla jsem. „Bydlí pár minut odsud a vím, že sem přijede.“

Naštěstí byl táta za rohem a jedl rychlé občerstvení, když jsem mu zavolala, a přispěchal s jídlem.

„Zlato,“ řekl a vešel do místnosti, odkud se linula vůně smaženého kuřete.

„Kde je Dave?“ – zeptal se.

Řekla jsem otci pravdu o tom, že mě Dave opustil. A jak jsem to dělala, kontrakce byly stále častější.

Moje holčička byla na cestě.

„Prosím, Glorie,“ řekla jsem laskavé sestře. „Můžete zaznamenat porod? Chtěla jsem, aby to udělal můj manžel, ale má s sebou videorekordér.“

„Samozřejmě, drahá,“ řekla Glorie. „Seženu stážistku, která to všechno natočí, a já vás budu celou dobu držet za ruku sama.“

Krátce nato jsem porodila naši krásnou dceru Gabrielle bez Davea po svém boku.

Místo toho jsem měla po jedné straně Glorii a po druhé tátu.

Když jsem držela svou novorozenou dceru v náručí, zaplavily mě emoce. Prolínala se v nich radost, láska a smutek. Otec seděl vedle mě a v jeho očích se zračila pýcha a starost.

„Bude toho litovat, zlatíčko,“ řekl otec tiše. „Ale právě teď se musíš soustředit na svou holčičku.“

Přikývla jsem a po tvářích mi stékaly slzy.

„Nemůžu uvěřit, že nás opustil, tati,“ řekla jsem. „Jak si mohl vybrat ji místo nás? Opravdu bude náš život navždycky takový? Kdyby to byla opravdová nouze, pak bych to pochopil. Ale tohle?“

„Dave bude muset s tímto rozhodnutím žít,“ odpověděl otec. „Ale ty jsi silný a máš lidi, kteří tě mají rádi. Zvládneme to.“

Později, když bylo jasné, že jsme s Gabby v pořádku, zdravé a připravené k propuštění, nás táta odvezl k sobě domů.

Když Dave konečně dorazil do nemocnice, byli jsme pryč. Psal a volal, ale já jsem mu neodpovídala.

Místo toho jsem nechala Glorii dopis pro Davea. Táta také nikdy nevyšel z domu bez svého notebooku.

„Tati, máš flashku?“ zeptal jsem se ho, než jsem odešel.

„Jistě,“ řekl a prohledal brašnu s notebookem. „Proč?“

„Chystám se na něj uložit video z porodu a nechat ho tady pro Davea.“

Táta se na mě pozorně podíval a pak přikývl.

„Prosím, dej mu jen tenhle dopis a flash disk,“ řekla jsem jí, když jsme se chystali k odchodu.

Na dopise stálo:

Milý Dave,

O tohle jsi přišel. Tohle je okamžik, který ses rozhodl propásnout. Potřebovala jsem tě víc než kdy jindy a ty jsi mě opustil. Naše dcera si zasloužila mít oba rodiče po svém boku v prvních minutách po narození. Tohle video ukazuje sílu a odolnost, kterou naživo nikdy neuvidíš.

Doufám, že si uvědomuješ bolest a zklamání, které jsi způsobil. Možná teď pochopíte, co obnáší být manželem a otcem.

-Aria a Gaby

O několik dní později otec pozval nejbližší členy rodiny, aby Gabrielle představili. Davea jsem nepozvala. Věděl jsem, že je to chladné gesto, ale nechtěl jsem ho vidět.

Stejně se objevil v otcově domě a vypadal zkroušeně a zoufale.

„Prosím, nech mě to vysvětlit,“ řekl a hlas se mu třásl, když ke mně přistoupil.

Zkřížila jsem ruce a zadívala se na muže, kterého jsem si vzala.

„Vysvětlit co? Že si myslíš, že potraviny jsou důležitější než mít dceru?“ ‚Ne,‘ odpověděl jsem.

„Je mi to líto, Ario,“ řekl. „Byl jsem rozpolcený mezi tebou a mámou. A nevěděl jsem, co mám dělat. Vybral jsem si špatně. Prosím, odpusť mi. Udělám cokoli, abych to napravil.“

„Opustil jsi mě v nejzranitelnější chvíli mého života, Dave,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas v klidu. „Jak ti mám po tomhle věřit?“

„Vím, že jsem to pokazil,“ řekl. „Vím, že jsem ti ublížil. Ale chci to napravit.“

Odmítla jsem mluvit.

„Nenávidím se za to,“ řekl. „Nikdy si to neodpustím. Prosím, dovol mi být tu pro tebe a naši dceru. Dovol mi dokázat, že dokážu být otcem, jakého si zaslouží.“

„Tohle je tvoje jediná šance, Dave,“ řekl jsem. „Musíš mi ukázat, ne jen říct, že dokážeš být mužem, kterého potřebujeme,“ řekl jsem pevně.

Rázně přikývl.

„Přísahám, Ario, že už tě nikdy nezklamu.“

Jednou večer, když jsme ukládali dceru do postele, se ke mně Dave otočil s očima plnýma upřímnosti.

„Vím, že už jsem to říkal, ale je mi to opravdu líto. Už nechci zmeškat žádnou chvíli.“

Vím, že se mi manžel už omluvil, ale stále čekám, až se omluví i tchyně.

Co byste udělali vy?