Maminka byla během mého svatebního obřadu zamčena ve skříni – Byli jsme šokováni, když jsme zjistili, kdo a proč to udělal.

Na mé svatbě bylo všechno perfektní, dokud jsem si nevšimla, že máma zmizela. O pár minut později přiběhla rozcuchaná a rozzuřená a ukazovala na mě třesoucím se prstem. Byli jsme v šoku, když jsme se dozvěděli, že ji někdo z jejích blízkých zamkl z nepředstavitelného důvodu.

Celá moje rodina byla nadšená z mé svatby s Fabianem, mým dlouholetým přítelem. Ale osoba, která se vznášela v sedmém nebi, byla moje maminka Adélka. Jako jedináček jsem si byla vždycky blízká s oběma rodiči, ale s mámou nás pojilo zvláštní pouto. O tomto dni snila už léta……

Strávily jsme spolu nespočet hodin plánováním každého detailu. Výběr oblečení připomínal módní přehlídku, ochutnávání dortů se proměnilo v dobrodružství plné cukru, a když jsme vybírali píseň pro tanec otce a dcery, oba jsme nakonec plakali.

„Ach, Bello,“ řekla máma a utírala si oči, když jsem si zkoušela svatební šaty. „Nemůžu uvěřit, že moje holčička už je dospělá a bude se vdávat.“

Pevně jsem ji objala. „Vždycky budu tvoje malá holčička, mami.“

Ve svatební den se všechno zdálo být dokonalé. Stála jsem vzadu v kostele a srdce mi bušilo, když mě tatínek vzal za ruku.

„Připravena, miláčku?“ – Zeptal se, jeho hlas byl plný lásky.

Přikývla jsem, neschopná slova. Dveře se otevřely a my jsme začali kráčet k oltáři. Setkala jsem se s Fabiánovým pohledem, jeho úsměv byl zářivější než slunce. Ale když jsme došli k oltáři, srdce mi spadlo. Něco bylo strašně špatně.

Rozhlédla jsem se po moři tváří a hruď mi sevřela panika. MÁMA TU NEBYLA.

„Tati,“ zašeptal jsem, “kde je máma?“

Zamračil se a rozhlédl se. „Já… já nevím. Myslel jsem, že je tady.“

Zastavil jsem se, hudba se náhle přerušila. Všechny oči se obrátily ke mně.

„Nemůžeme začít,“ řekla jsem a hlas se mi třásl. „Máma je pryč.“

Fabian ke mně přiběhl, ve tváři se mu odrážely obavy. „Bello, co se stalo?“

„Moje máma,“ vydechla jsem. „Je pryč. Musíme ji najít.“

Otočila jsem se k bratrům sedícím v první řadě. „Můžete ji pohlídat? Prosím?“

Přikývli, vyskočili a vyběhli z kostela. Fabian mi stiskl ruku. „Určitě je v pořádku. Někdo ji musel někde zadržet.“

Ale moje úzkost rostla každou minutou. Tohle se mámě nepodobalo. Ani za nic by nezmeškala mou svatbu.

Hosté si mezi sebou začali nepříjemně šeptat. Přecházela jsem sem a tam a svatební šaty při každém kroku šustily.

„Možná bychom měli zavolat policii.“ – Navrhla jsem a třela si ruce o sebe.

Fabian mě objal kolem ramen. „Dejme tátovi a bratrům ještě trochu času. Určitě ji najdou.“

Ale když už uplynula hodina, cítila jsem se nejistá. Kostel byl plný tichých rozhovorů a ustaraných pohledů.

„Nemůžu uvěřit, že se to děje,“ zamumlala jsem k Fabianovi. „Co když se jí stalo něco strašného?“ ‚Ne,‘ řekl jsem.

Přitáhl si mě k sobě. „Tak o tom nepřemýšlej. Najdeme ji, slibuju.“

Zrovna když jsem chtěl trvat na tom, že zavolám úřady, otevřely se dveře kostela. Dovnitř vletěla máma a za ní táta a moji bratři. Její dokonalé vlasy byly rozcuchané, make-up rozmazaný a zlaté šaty pomačkané.

„Mami!“ – Vykřikla jsem a běžela k ní. „Co se stalo? Kde jsi byla?“

Ale než stačila odpovědět, její pohled se setkal s někým v první řadě. Tvář se jí zkřivila vztekem.

„TY!“ – vykřikla a ukázala třesoucím se prstem.

Sledovala jsem její pohled a šokovaně jsem spatřila svou budoucí tchyni Grace, jak se krčí na svém místě.

„Mami, co se děje?“ – Zeptala jsem se a srdce mi bušilo.

Otočila se ke mně a oči jí plály. „Tvoje tchyně mě zamkla ve skříni! Věřila bys tomu? Jen proto, že jsem měla na sobě drahé zlaté šaty.“

Kostel vybuchl šokovaným vzdycháním a zuřivým šepotem. Připadala jsem si jako v nějakém podivném snu.

„Cože, to je šílené,“ zamumlala jsem a dívala se sem a tam mezi mámou a Grace.

Grace vyskočila ze židle a zbledla v obličeji. „To je absurdní! Nikdy bych…“

„Nech to být!“ – Máma ji přerušila a vykulila oči. „Zaslechla jsem, jak říkáš sestře, že bys měla být ta zlatá! Není to poprvé, co žárlíš, ale je to poprvé, co jsi kvůli tomu udělala něco tak hrozného.“

Fabian vykročil vpřed se zaťatou čelistí. „Mami, je to pravda? Ty jsi zamkla paní Jacobsovou ve skříni?“

Grace ztratila klid. Třela si ruce a třásl se jí hlas. „Já jen… myslela jsem si… že se mě snaží zastínit!“

Fabiánova tvář potemněla hněvem. „Mami, tohle je Bellin den, ne tvůj! Jak jsi mohla udělat něco tak malicherného a krutého? Musíš odejít. Hned.“

„Ale…“ – Grace se zarazila: „Jen jsem udělala malou chybu! Nemohla jsem snést, že se na ni v těch šatech upírá veškerá pozornost.“

„Žádné ale,“ zavrčel Fabian. „Už takhle jsi zničila dost dnešního dne. Jdi pryč.“

Gracein obličej se zkřivil do zlostné grimasy. „Fajn! Budeš toho litovat!“ Popadla kabelku a odešla, přičemž za sebou nechala ohromené ticho.

Chvíli se nikdo nehýbal