Laskavost se vždy vrátí.

Laskavost se záhadným způsobem vrací, když to nejméně čekáte. Jednoduchý projev štědrosti v mrazivém zimním dni odstartoval příběh, který se odehrál o mnoho let později.

Jemně padal sníh, pokrýval ulice bílou patinou a město bylo o něco klidnější. V útulném malém bistru popíjel pan Harrison, učitel na penzi s laskavýma očima a řídnoucími šedivými vlasy, horkou kávu a četl si svůj ošoupaný výtisk knihy Zabít drozda.

Miloval tohle místo. Bylo tu ticho, teplo a důvěrně známé. Když otočil stránku, všiml si, že se dveře bistra otevřely a ozvalo se ostré zazvonění. Dovnitř vstoupil chlapec, který se třásl zimou a podupával nohou ve snaze zahřát se.

Chlapci nebylo víc než třináct let. Měl na sobě tenkou bundu, příliš velkou na jeho malou postavu, a boty, které se zdály být o číslo větší. Tváře měl červené od chladu a tmavé vlasy se mu lepily na čelo, vlhké od tajícího sněhu.

Pan Harrison odložil knihu a pozoroval ho. Chlapec u vchodu zaváhal a pomalu se vydal k automatu v rohu bistra. Třesoucíma se rukama prohrábl kapsy, vytáhl hrst mincí a pečlivě je přepočítal. Tvář mu poklesla, když si uvědomil, že to nestačí ani na malou svačinu.

Pan Harrison zavřel knihu, napil se kávy a tiše zavolal:

– Promiňte, mladý muži.

Chlapec sebou trhl a podíval se jeho směrem, ve tváři výraz nedůvěry a rozpaků.

– Ano?“ odpověděl váhavě.

– Proč si ke mně na chvíli nesedneš? Hodila by se mi společnost,“ řekl pan Harrison s vřelým úsměvem.

Chlapec zaváhal a nepříjemně se posunul.

– Já… já jen…“ zamumlal a podíval se na automat.

– To je v pořádku,“ uklidňoval ho pan Harrison, jeho tón byl mírný, ale pevný. – Je příliš chladno na to, abychom tu stáli. Pojď, já tě nekousnu.

Po několika okamžicích váhání vystřídal pýchu hlad a chlad. Chlapec přikývl a pomalu se přiblížil ke stolu, ruce přitom držel zastrčené v kapsách bundy.

– Jak se jmenuješ? – Zeptal se pan Harrison, když se chlapec posadil.

– Alex, – odpověděl tiše a vyhýbal se očnímu kontaktu.

– No, Alexi, já jsem pan Harrison,“ řekl a natáhl k němu ruku.

Alex zaváhal, než mu ji podal. Jeho stisk byl malý a ledový.

– A teď,“ řekl pan Harrison a mávl na servírku, ,,co takhle nějaké teplé jídlo? Co říkáte na polévku a sendvič?

– Nepotřebuju…“ Alex začal, ale pan Harrison zvedl ruku a přerušil ho.

– Žádné argumenty. Je to na mně. Kromě toho by se mi konverzace hodila.

Servírka brzy přinesla parní misku kuřecí polévky a sendvič. Alex zpočátku jedl opatrně, ale jak se mu teplo jídla rozlévalo po těle, začal se uvolňovat. Postupně se panu Harrisonovi svěřoval s kousky svého života.

– „Moje máma tvrdě pracuje,“ řekl šeptem. – „Má dvě zaměstnání, takže jsem po škole na všechno sám.

– Musí to být těžké,“ poznamenal pan Harrison.

Alex přikývl.

– Snaží se, jak nejlépe umí, ale někdy je to těžké.

Pan Harrison se chápavě usmál.

– ‚Připomínáš mi některé mé studenty,‘ řekl. – Chytrá, odhodlaná… Máš velký potenciál.

Alex se začervenal a sklopil pohled k talíři.

– Tak chytrý zase nejsem… – zamumlal.

– Nikdy se nepodceňuj, Alexi. Někdy stačí jen podat pomocnou ruku v pravou chvíli. Jen mi něco slib: až budeš mít možnost někomu pomoci, udělej to. Předávej tu laskavost dál.

Chlapec chvíli přemýšlel a vstřebával učitelova slova. Když dojedl poslední lžíci polévky, vzhlédl a zamumlal:

– Děkuji.

Pan Harrison se usmál.

– Není zač, mladíku.

O sedm let později

Zaklepání na dveře bylo nečekané. Pan Harrison, již zestárlý a pohybující se pomalým krokem, přišel ke vchodu svého malého bytu. Byla opět zima a okny se dovnitř vkrádal chlad.

Když otevřel dveře, rozšířily se mu oči. Stál před ním dobře oblečený mladý muž v jemném kabátě a s pečlivě učesanými tmavými vlasy. V rukou držel velký koš plný čerstvého ovoce, chleba a dalších pochutin.

– „Pane Harrisone,“ řekl mladík a jeho hlas byl plný emocí. – Nevím, jestli si mě pamatujete.

Učitel chvíli zíral na známou tvář a snažil se vzpomenout. Pak se mu oči rozzářily poznáním.

– Alex? – zeptal se téměř nevěřícně.

Mladík se široce usmál a přikývl.

– Ano, pane. Je to už sedm let, ale stále jsem nezapomněl, co jste pro mě udělal.

Pan Harrison o krok ustoupil a gestem ho vyzval, aby šel dál.

– Pojďte dál, pojďte dál! Podívej se na sebe – tolik jsi vyrostl!

Alex vstoupil dovnitř a položil košík na stůl. Očima přelétl malý, skromný byt, kde podél stěn stály stohy knih a u okna staré křeslo.

– Našel jsem tě přes bistro,“ vysvětlil Alex. – Majitel si tě pamatoval a pomohl mi tě najít. Chtěl jsem ti oplatit laskavost, kterou jsi mi té chladné noci prokázala.

Pan Harrison se podíval na košík a pak na Alexe, v očích se mu mihly emoce.

– ‚To jsi nemusel dělat, chlapče.

– Udělal jsem to já,“ odpověděl Alex pevně. – Naučil jsi mě něco velmi důležitého: laskavost se vždycky vrátí. A teď je řada na mně, abych ti to oplatil.

Pan Harrison se usmál a v hrudi se mu rozhostilo hřejivé štěstí.

– Tak se posaď, chlapče,“ řekl. – Dáme si kávu a popovídáme si.

A tak se v tom malém bytě laskavost opět objevila.