„Když za tebe rozhoduje osud – Příběh zachráněného psa“

Eva nikdy nemyslela, že kvůli psovi vznikne v její rodině takové napětí. Když Tamás a Lajos odešli do zverimexu, byla si naprosto jistá, že se vrátí domů s malým, roztomilým psem. Pudl, jorkšírský teriér – něco, co odpovídá jejím představám, něco, s čím by mohla hrdě chodit po ulici.

Ale když se večer vrátili a Eva uviděla v rohu třesoucího se, hubeného, nečistokrevného psa, kterého její syn radostně objímal, okamžitě pocítila, že došlo k velkému nedorozumění.

„Co to je?!” vykřikla a odhodila tašku. „Tamási! Chtěla jsem čistokrevného psa, a ty jsi přivezl z útulku… takovéhohle…

Pes se vyděšeně schoulil na podlaze, jako by přesně věděl, že se mluví o něm.

„Mami, je to jediný, koho nikdo nechtěl!“ rozplakal se Lajos. „Všichni šli kolem… ale já ji nemohl nechat tam! Podívala se na mě a já pochopil, že ji musím vzít domů.“

Eva se na psa pohrdavě podívala.

„A co řeknu svým přátelům, když se mě zeptají, jaké je to plemeno? S takovým psem se nedá chodit mezi lidi!

Tamáš se zhluboka nadechl a pohladil syna po rameni.

„Evo, není to módní doplněk. Je to živá bytost, které dáváme šanci na lepší život.“

Ale Eva o tom nechtěla slyšet. Celý večer vřela vztekem. Jak se to mohlo stát? Jak to, že její ideální život teď závisí na nějakém psovi bez plemene?

Převalovala se v posteli, až se jí v hlavě začal rodit plán.

Tichý plán

Když v noci všichni usnuli, Eva tiše vstala. Podívala se na hodiny: byla půl druhé v noci. Tamáš vedle ní tvrdě spal a ticho v domě poskytovalo ideální příležitost k realizaci jejího plánu.

Opatrně se vplížila do obývacího pokoje, kde se pes stočil do klubíčka na dece a podřimoval. Jakmile se přiblížila, pes zvedl hlavu a v jeho hnědých očích se zableskla naděje. Stačil jediný pohyb… stačilo jen popadnout vodítko a vyjít s ním ze dveří. Útulek byl jen deset minut odtud.

Ale v tu chvíli se za jejími zády ozval tichý, ospalý hlas.

„Mami…?“

Eva ztuhla. V chodbě stál Lajos v pyžamu, se spícíma očima.

„Co to děláš?“

Eva rychle sundala ruku z vodítka.

„Já jen… jen jsem kontrolovala, jestli je v pořádku.“

Lajos pomalu přistoupil a posadil se vedle psa, který se k němu okamžitě přitulil.

„Ona si vybrala mě, mami. Víš? Když jsme vešli do útulku, všichni psi štěkali, skákali… a ona se na mě jen tiše dívala. Jako by věděla, že jsem její šance.“

Eva pocítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Dívala se na syna, který něžně hladil psa, a najednou ji napadla myšlenka.

Stará vzpomínka

V dětství měla také psa. Malého bílého psa bez plemene, kterého její dědeček zachránil z ulice. Tehdy nechápala, proč je ten pes tak výjimečný, ale pamatovala si den, kdy ho ztratila. Bolest… prázdnota, kterou po sobě zanechal.

A tady je její vlastní syn, v jehož očích zářila stejná láska. Pokud mu toho psa vezme… jak moc ji bude nenávidět?

V tu chvíli Lajos tiše promluvil.

„Ty ji nevezmeš, mami?“

Eva si povzdechla.

„Pokud zůstane… musíme jí dát jméno.“

Chlapcovy oči se rozzářily.

„Co třeba jméno Naděje? Protože právě dostala druhou šanci.“

Eva se podívala na psa, který jí nesměle položil tlapku na ruku, jako by také cítil změnu.

„Naděje… Myslím, že jí to jméno sedí.“

A v tu chvíli Eva pochopila: nejen pes našel tu noc svůj domov, ale i ona sama našla novou formu lásky.