Když mi bylo 13 let, bydlel jsem s mámou ve zchátralém přívěsu a sotva jsem vystačil s penězi.

Když mi bylo 13 let, bydlel jsem s matkou ve zchátralém přívěsu a sotva jsem vystačil s penězi. Už tehdy jsem věděl, že chci náš život zlepšit. Jednoho dne, když jsem se procházel po městě, jsem dostal nápad, který navždy změnil náš život.

Běžel jsem za maminkou a okamžitě ji požádal o peníze. Řekla, že jí zbývá jen 13 dolarů a že to je vše, co máme na jídlo.

Řekl jsem jí to: „Mami, svěř mi těch třináct dolarů“. Byl jsem si jistý svým plánem. Stačí mi jen to, co máš ty. „Budeš ráda, že jsi to udělala.“

Na těch 13 dolarech jsem vydělal spoustu peněz, protože mi věřila.

Máma se na chvíli zamyslela a držela v ruce zmačkaných 13 dolarů. Vypadala ustaraně, ale v očích měla i náznak naděje. Vždycky mi říkala, že jsem chytrý, a možná to byl dostatečný důvod, aby se rozhodla, že mi dá šanci, když jsem byl ještě hodně mladý. Podala mi peníze a lehce potřásla rukou a řekla: „Dobře, ale buďte opatrný.“ „Věřím ti.“

Rychle jsem s těmi 13 dolary běžel do nejbližšího obchodu. Koupila jsem 12 citronů, velký pytel cukru a několik plastových kelímků pro svůj jednoduchý plán. Děti prodávaly limonádu už dřív, ale já to hodlala udělat po svém. Kolem procházeli stavební dělníci o polední pauze, zatímco já jsem si postavil malý stánek vedle rušné hlavní ulice. Dělníci měli žízeň, protože venku bylo velké horko, a já si myslel, že když jim udělám tu nejlepší limonádu, jakou kdy ochutnali, budou se vracet.

Ale u toho jsem nezůstal. Věděl jsem, že obyčejná limonáda nebude fungovat. Musela jsem být jiná. Několik dalších hodin jsem strávila vymýšlením vlastního receptu, který měl nádech máty a správnou dávku sladké a kyselé. Také jsem vyrobila velkou, pestrobarevnou ceduli s nápisem „Pouze 50 centů za nejchladnější a nejčerstvější limonádu!“.

Stála jsem tam celý den, usmívala se a volala na kolemjdoucí: „Čerstvá limonáda!“. Velmi studená a osvěžující! Jen padesát centů za sklenici!“ První lidé, kteří si ode mě koupili sklenici, byli stavební dělníci. Po několika doušcích byli závislí. Mnozí si říkali, že je to ta nejlepší limonáda, jakou kdy ochutnali. Prodal jsem každý kelímek a na konci dne jsem vydělal téměř 30 dolarů. Byl jsem tak šťastný, že jsem běžel domů a dal mamince peníze.

S úsměvem jsem jí řekla: „Říkala jsem ti, že toho nebudeš litovat.“

Když přepočítávala peníze, nezmohla se na slovo. Měla rozšířené oči. „To jsi udělal… za jeden den?“ – Zeptala se téměř šeptem.

„Ano,“ odpověděl jsem. „A zítra udělám víc.“

Druhý den jsem šel znovu na trh, nakoupil další věci a udělal svůj stánek dvakrát tak velký. Přidala jsem také jahodovou limonádu a speciální směs s tajnou přísadou, o kterou jsem se nechtěla s nikým podělit. Lidem se líbily nabídky, které jsem jim začala dávat, například „Kup dva, jeden dostaneš zdarma“. Rychle jsem přišla na to, jak prodat víc, když jsem se lidí ptala, jestli chtějí větší kelímek za příplatek.

Do konce týdne jsem vydělal přes 200 dolarů. Většinu dostala moje maminka, ale nechala jsem si dost pro sebe, abych si mohla koupit další zásoby. Tehdy jsem si uvědomila, že chci dělat něco víc než jen prodávat limonádu.

Za výtěžek jsem si koupil malý přenosný chladicí box na led a lepší stolek do stánku. Začal jsem vstávat brzy, abych získal nejlepší místo na ulici. Zkoušel jsem nové příchutě a vždy jsem dbal na to, aby moje limonáda byla velmi studená a chutná. Dokonce jsem si najal kamaráda, aby mi v nejrušnějších chvílích pomáhal, a platil ho z vydělaných peněz. Zdokonalovali jsme naši metodu tak dlouho, dokud jsme nedokázali vyrobit více limonád rychleji, aniž by to bylo na úkor kvality.

Jednou odpoledne přišel k mému stánku muž v obleku. Koupil si kelímek limonády, napil se a pak stál a vychutnával si její chuť. Řekl: „To je skvělé.“ „Vy jste opravdu podnikatel, že?“ „Ano.

Tehdy jsem nevěděl, co to slovo znamená, ale stejně jsem přikývl. Řekl jsem: „Děkuji, pane.“ „Dělám, co můžu.“

S úsměvem mi podal vizitku. Řekl ji: „Zavolejte mi, až si budete chtít promluvit o rozvoji tohoto podnikání.“ „Věřím, že máte něco jedinečného.“

Vizitku jsem měl v kapse a moc jsem o ní nepřemýšlel, ale vzpomněl jsem si na ni. Během několika následujících týdnů jsem svůj malý limonádový byznys dál rozvíjela. Zanedlouho jsem vydělával asi 200 dolarů týdně. Část vydělaných peněz šla mamince na zaplacení účtů a nákup jídla. Vidět úsměv na její tváři, když skončila, stálo za každou minutu strávenou u stánku.

Jak měsíce ubíhaly, o mém stánku s limonádou věděli všichni v okolí. Moje jedinečná limonáda byla tak lahodná, že se na ni lidé sjížděli z celého města. V tu chvíli jsem si vzpomněl na vizitku, kterou mi ten muž dal, a začal jsem přemýšlet, jak ji ještě zvětšit. Vytáhla jsem ji a dlouho si ji prohlížela, než jsem se rozhodla zavolat.

Když jsme se seznámili, řekl mi, že je investor, který pomáhá malým podnikům růst. Zeptal se mě, jaké mám plány do budoucna, a já mu odpověděla, že chci otevřít další stánky, vyrábět vlastní značku balené limonády a možná si jednou otevřít i malý obchod. Po chvíli přemýšlení řekl: „Myslím, že to zvládneme.“

Řekl, že bude investovat do mého podnikání, pomůže mi koupit lepší nástroje a povolení otevřít další stánky po městě. Na oplátku by dostal malý podíl ze zisku. Podstoupil jsem obrovské riziko a vyplatilo se mi to. V následujících letech se můj obchod s limonádami rozrostl z jednoho stánku na rohu rušné ulice na malou síť stánků po celém městě.

Když mi bylo 18 let, měla jsem vlastní řadu limonád v lahvích s nápisem Lisa’s Fresh Lemonade: a prodávala se v obchodech s potravinami. Měla jsem opravdový byznys a vydělala jsem dost peněz na to, abych přestěhovala matku z přívěsu do pěkného domu. Dokonce jsem jí koupil auto, po kterém vždycky toužila, ale nikdy si nemyslela, že by ho mohla mít.

Je těžké uvěřit tomu, co se stalo, když jsem měl jen 13 dolarů a sen. Během let se z těch 13 dolarů staly miliony, protože se moje značka limonád rozšířila do dalších států a měst. V kavárnách, které jsem otevřel, si lidé mohli koupit nejrůznější nápoje a občerstvení. Na každé z nich visela vedle pultu malá cedulka s nápisem: „Inspirovala mě moje maminka, která mi věřila, když jsem to nejvíc potřebovala.“ A tak jsem se rozhodla, že si ji koupím.

Na poličce v maminčině kuchyni stále leží jeden z prvních hrnků z mého stánku s limonádou. Vypadá trochu zašle a opotřebovaně, ale ukazuje, jak daleko jsme došli. Vzpomínám na ty dlouhé letní dny, na vůni čerstvých citronů a na pocit možnosti, který přichází s vědomím, že když si dáte tu práci, můžete téměř z ničeho vyrobit něco úžasného.

A to nejlepší? Máma už se nemusela starat o peníze. Mohla se v klidu věnovat zahradničení a dalším věcem, které milovala, ale na které neměla čas, když musela vyjít s penězi. Vždycky jsem mohla říct, že má důvěru, že ji nezklamu, protože se na mě vždycky usmívala.

Tak nám 13 dolarů a trocha víry změnily život. Uvědomil jsem si, že vždycky existuje způsob, jak věci zlepšit, jen ho musíte hledat.