Když jsem byla těhotná, manžel mě opustil kvůli své šéfové a ta mi pak nabídla, že mi dá dům výměnou za jedno z mých dětí.

V sedmém měsíci těhotenství s dvojčaty mi manželova šéfová poslala fotku Erika v posteli. O několik hodin později mi oznámili vrcholnou zradu – opouští mě kvůli ní a ona chce jedno z mých dětí výměnou za bydlení. Nevěděli, co mám v plánu.

Byla jsem těžce těhotná s dvojčaty, když se mi zhroutil život.

Skládala jsem malé pleny a snila o jménech pro děti, když mi zazvonil telefon.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem uviděla, že je to zpráva od Veroniky, šéfky mého manžela. Okamžitě jsem předpokládala, že se Erikovi v práci stalo něco zlého, ale pravda byla mnohem horší.

Otevřela jsem zprávu v očekávání, že se dozvím o nehodě, ale našla jsem tam fotku Erika, jak leží v cizí posteli a má svlečené tričko. Usmíval se do kamery.

Pokud jsem ještě pochybovala o tom, co to znamená, popisek pod obrázkem mi to objasnil: „Je čas, abys to zjistila. Je můj.“

Zamrazilo mě v rukou. Děti ve mně pištěly, téměř vycítily mou úzkost. Erik mě podváděl se svým šéfem.

Okamžitě jsem Erikovi zavolala, ale telefon se okamžitě přepnul do hlasové schránky. Zkoušela jsem to dál, ale žádný z mých hovorů se neuskutečnil.

V tu chvíli už jsem měla pocit, že se dvojčata střídají v zacházení s mým močovým měchýřem jako s trampolínou. Pomalu jsem se spustila na pohovku a položila si ruku na břicho.

„Jen klid, maličcí,“ zašeptal jsem. „Maminka se o vás vždycky postará. A ať se teď stane cokoli, vím, že tatínek… Erik vás neopustí, ani kdyby mě zradil.“

Netušila jsem, jak moc se mýlím.

Když se toho večera Erik vrátil z práce, nebyl sám.

Veronika vešla dovnitř, jako by jí to tu patřilo. Vysoká, sebevědomá, oblečená do šatů, které nejspíš stály víc než náš nájem. Byl to ten typ ženy, která si získá pozornost pouhým dechem.

„Eriku… co se děje?“ Stál jsem v obývacím pokoji a díval se na oba, snažil jsem se být silný, i když jsem cítil, že nejsem.

Erik si povzdechl. „Je to jednoduché, Lauren. Miluju Veroniku, takže tě opouštím. Chovejme se jako dospělí a nedělejme scény, ano?“

Ta slova na mě padala jako fyzické rány. Každá z nich zasáhla přesně to místo, kde to bolelo nejvíc.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zašeptala jsem. „Za dva měsíce budeme mít děti.“

„Život se stává,“ pokrčil rameny. Pokrčení ramen! Jako by se bavil o změně plánů na večeři, ne o tom, že opustí těhotnou manželku.

Veronika zkřížila ruce a její dokonale upravené nehty ťukaly o značkové sako.

„A protože je to Erikův byt, budeš se muset do konce týdne vystěhovat.“

Zrudla jsem. „To jste se oba zbláznili? Nemám kam jít! Nosím JEHO děti!“

„Dvojčata, co?“ Naklonila hlavu a chladně si prohlížela mé břicho. „Nebo jsou to trojčata? Jsi poněkud… nafouklá. Myslím, že ti můžu nabídnout řešení.“

Její rty se zkřivily v úsměvu, který jsem předpokládal, že si spletla s úšklebkem. „Pronajmu ti dům a zaplatím ti všechny výdaje, ale chci jedno z tvých dětí.“

Ztuhla mi krev v žilách. „Cože?“

„Ráda bych měla dítě, ale v žádném případě bych to neudělala se svým tělem.“ Přejela mi prstem po břiše. „Nikdy nezvládneš vychovávat dvojčata sama, takže je to pro obě strany výhodné.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Ta žena zněla, jako by mluvila o adopci štěněte!

„Budu to dítě vychovávat jako vlastní. Budou mít ty nejlepší chůvy, budou chodit do těch nejlepších škol…“ ‚A co?‘ zeptala jsem se. – Pohladila Erika po hrudi a on na její dotek zareagoval. „A ty budeš mít střechu nad hlavou. Je to férová dohoda.“

Erik při její řeči přikývl, jako by výměna za jedno z našich dětí byla rozumná.

Nemohla jsem dýchat. Jak se opovažují udělat z mých dětí směnný artikl? Chtěla jsem je oba vyhodit, ale zahnali mě do kouta. Neměla jsem rodinu ani blízké přátele, na které bych se mohla obrátit.

Pak se mi ale v hlavě zrodil plán.

„Nemám kam jinam jít,“ zašeptala jsem a přinutila se rozlít si slzy do očí. „Souhlasím s vaší nabídkou, ale mám jednu podmínku.“

Veronika se usmála. „Chytrá holka. Jaká je ta podmínka?“

„Chci si vybrat, které dítě dostaneš.“ Vyhrkla jsem a sklopila oči, jako bych se styděla. „Jen mi s nimi dej čas, abych se rozhodla, kterému z nich bude lépe žít s tebou.“

Vyměnila si pohled s Erikem. Mysleli si, že jsem poražená – viděla jsem jim to na očích.

„Dobře,“ souhlasila. „Ale ať ti to netrvá moc dlouho. Jakmile se narodí, vezmeme si toho, kterého nechceš.“ ‚Toho, kterého nechceš,‘ řekla jsem.

Přikývla jsem a otřela si falešnou slzu. „A… ještě jedna věc.“

Veronika si dramaticky povzdechla. „Co teď?“

„Koupíš mi dům, ne ho pronajmeš,“ řekl jsem pevně. „Potřebuju jistotu. Jestli nebudeš souhlasit, odejdu a ty už nikdy neuvidíš ani jednoho z nich.“

Erik si posměšně odfrkl, ale Veronika zvedla ruku.

„Jsi neodbytný, ale já souhlasím,“ řekla. „Ušetří mi to práci s hledáním alternativního řešení. Ale ty bys měl raději dodržet svou část dohody.“

Přikývla jsem a vypadala úplně jinak než zlomená, bezmocná žena, za kterou mě považovali.

Ale uvnitř? Usmála jsem se. Protože neměli ani tušení, co je čeká.

Několik následujících měsíců byla hra na trpělivost.

Veronika mi koupila třípokojový dům v klidné čtvrti. S Erikem se na něj ani nepodívali, ani se nesešli s agentem, až do dne, kdy jsme podepsali papíry.

Když jsme ten den vyšli z realitní kanceláře, vydechl jsem si úlevou. První krok byl hotový a oni stále ničemu nerozuměli.

Informovala jsem je o návštěvách u lékaře a nechala Veroniku, aby se dotýkala mého břicha, když přišla na návštěvu, a vrkala o „svém“ miminku. Řekla jsem jí, že se trápím tím, které dítě si nechat.

Chvíli to byla jen hra, protože jsem se připravovala na poslední ránu.

V úterý večer jsem začala rodit. Když jsem jela do nemocnice, napsala jsem Veronice, ale ujistila jsem se, že sestry vědí, že nechci, aby byla na porodním sále ona nebo Eric.

V jednu chvíli jsem je slyšela, jak si venku stěžují, ale kontrakce už byly silné a rychlé, takže jsem nerozuměla, co říkají.

O šest hodin později se moje děti dostaly ven. Dvě dokonalé holčičky s hřívou tmavých vlásků a plícemi, které fungovaly naprosto skvěle.

Sestra se usmála. „Chcete, abych to řekla vašemu manželovi a vaší… kamarádce?“

„Řekněte jim, že děti jsou v pořádku, ale potřebuji tři dny,“ řekla jsem a objala své dcery.

Sestra vypadala zmateně, ale přikývla.

Dívky jsem pojmenovala Lily a Emma. Pamatovala jsem si jejich tváře, jejich pláč a pocit jejich drobných prstíků, které tiskly ty moje.

A dokončila jsem svůj plán.

Druhý den jsem si děti vzala domů. Třetí den jsem zavolal Veronice.

„Jsem připravená si promluvit.“

Ona a Erik přijeli o hodinu později. Veronika prakticky vibrovala vzrušením a Erik ji následoval jako stín.

„Takže,“ houkla, když vstoupila do mého domu. „Který je můj?“

Zhluboka jsem se nadechl a v každé ruce držel jedno dítě. „Ani jedno.“

Její úsměv zmrzl. „Co prosím?“

Pomalu jsem vstal. Tělo mě bolelo, ale hlas jsem měla silný.

„Nedám ti své dítě, Veroniko. Ani jedno z nich.“

Erik zasténal. „Ale, nezačínej s těmi dramatickými nesmysly…“

„Vy dva jste si mysleli, že si ode mě můžete koupit dítě? Jako bych byl nějaký zoufalý idiot? Tak to je novinka: nejsem.“

„Tak to tě vykopnu z tohohle domu,“ zavrčela Veronika. „Pro mě za mě můžeš žít na ulici!“

Usmála jsem se. „To nemůžeš udělat. Tenhle dům je napsaný na mě.“

Veroničina tvář ztratila barvu. „Cože, ne, to není možné! Eriku, řekni jí to!“

Erik vypadal stejně zmateně. „Podepsali jsme ty papíry spolu!“

„Ano. A oba jste mi je kompletně podepsali. Byl jsi příliš zaneprázdněný škodolibostí, než aby sis toho všiml. Na smlouvě je jen moje jméno.“

Veronika sebou trhla, jako bych jí dal facku.

„Ty malá zákeřná…“

„A ještě jedna věc,“ dodal jsem a jemně pohoupal Lily, která se rozčilovala. „Řekla jsem pár lidem o tom, jak Erik podváděl svou těhotnou ženu a jak se s milenkou snažil koupit si dítě.“

Kývla jsem směrem k telefonu na stolku.

„Klidně se podívej na sociální sítě. Včera večer jsem všechno zveřejnila. Zprávy. Fotky. Tvoje nemocné dítě. Všechno je tam. Označil jsem vaši společnost, Veroniku a vaše investory. Dokonce i ty charitativní rady, ve kterých jsi.“

Veronika mi vzala telefon. Její obličej zbledl do šeda, jak projížděla stránku.

„Jak vidíte, vaše chování je pro ně velmi zajímavé.“

Veronika křičela, v hlase vztek a zoufalství.

Erik jí vytrhl telefon, tvář měl bílou jako papír. „Ty… ty jsi nás zničil!“

„Ne. Zničili jste sami sebe.“

Erik přišel o práci. Snaha prodat své dítě se neslučovala s image jeho firmy, která vyznávala „rodinné hodnoty“. Veronika nebyla jen vyhozena: dostala se na titulní stránky novin z těch nejnevhodnějších důvodů a její společenské i obchodní kruhy byly poznamenány černým cejchem.

A já jsem každý večer houpala své holčičky v našem krásném domě s vědomím, že se mi jen tak někdo nepomstí.

Vyhrála jsem.