K narozeninám mi manžel dal váhu – o rok později jsem mu dala ten nejlepší dárek z pomsty.

K mým 35. narozeninám mi manžel daroval krásně zabalenou krabici a samolibý úsměv. Uvnitř byl dárek, který mi zničil sebevědomí a zároveň ve mně zažehl oheň. O rok později jsem pro něj měla vlastní překvapení – takové, které ho donutilo prosit o odpuštění.

Dům se naplnil smíchem a rozhovorem. Ze stropu se vznášely balónky v jemných pastelových barvách a přes obývací pokoj se táhl transparent „Všechno nejlepší!“. Na každém stole ležely talíře s občerstvením a kousky dortu.

Moje děti pobíhaly kolem a smály se s tvářemi ulepenými od polevy. Přátelé a rodina zaplnili místnost a jejich gratulace doprovázelo cinkání sklenic.

– Ticho, ticho! – zvolal můj manžel Greg a zvedl telefon. Široce se usmál, když zapnul nahrávání. – Oslavenkyně se chystá rozbalit dárek!

Nervózně jsem se usmála, srdce mi zběsile bušilo. Greg si obvykle na překvapení nepotrpěl, takže ten dárek musel být výjimečný.

Podal mi krabici zabalenou v lesklém papíru.

– Tak pojď, zlato,“ kývl povzbudivě.

– Co je to? – Zeptala jsem se opatrně a držela krabici v ruce. Nebyla příliš těžká, ale její váha byla citelná.

– Otevři ji a podívej se! – Řekl Greg s úsměvem a nezastavil video.

Roztrhl jsem obal a uviděl stylovou černou krabičku. Otevřel jsem ji a úsměv mi zmrzl na rtech. Uvnitř byla nablýskaná digitální váha.

– Páni,“ řekla jsem a snažila se usmát. – Podlahová váha?

– Ano!“ vykřikl Greg a hlasitě se rozesmál. – Už žádné výmluvy na to, že jsem „širokoúhlá“, zlato. Jen čísla!

Místnost ztuhla, jen několik hostů se nervózně usmálo. Mé tváře se rozhořely. Rozhlédla jsem se kolem – nikdo se na mě nedíval. Během třetího těhotenství jsem hodně přibrala a neměla jsem čas zhubnout – na dítě a domácí práce mi nezbývalo moc času.

– Děkuju,“ zamumlala jsem a spolkla knedlík v krku. – To je… velmi, ehm, pozorné.

Greg tleskl rukama.

– Věděl jsem, že se ti to bude líbit! – prohlásil a vůbec si nevšímal mých rozpaků.

Ten večer, když hosté odešli, jsem ležela v posteli a zírala do stropu. Po tvářích mi stékaly tiché slzy, zatímco můj manžel vedle mě nevědomky chrápal.

Vzpomněla jsem si na jeho smích, na pohledy hostů. Ta hanba byla nesnesitelná.

Ale pak přišel další pocit: vztek.

– Takhle to neskončí,“ zašeptala jsem a utřela si slzy. – Já mu to ukážu. Bude toho litovat.

Ráno jsem si uvázala své staré tenisky.

– Jen se projít,“ řekla jsem si. – Jeden kilometr. To zvládneš.

Venku bylo svěží. Svaly mě bolely z námahy, nohy protestovaly při každém kroku. Když jsem procházela kolem výlohy, zahlédla jsem svůj odraz. Srdce se mi sevřelo.

– To nemá cenu,“ pomyslela jsem si a zpomalila. – Jedna procházka nic nezmění.

Ale pak jsem si vzpomněla na Gregův smích a jeho krutá slova. Zaťala jsem pěsti.

– Jedna procházka je začátek,“ řekla jsem si pevně. – Prostě pokračuj dál.

Domů jsem přišla zpocená a unavená, ale s malou jiskřičkou hrdosti uvnitř. Druhý den jsem to udělala znovu. A pak znovu a znovu.

Sladkou ranní kávu jsem nahradila zeleným čajem. Zpočátku mi to připadalo jako hřejivá bylina, ale nevzdala jsem to. Místo chipsů jsem jedla jablka. Bylo to těžké. Dětské přesnídávky mě lákaly z regálů, pokušení vzdát se mi šeptalo do ucha.

Jednoho dne jsem se zadívala na čokoládovou tyčinku, kterou Greg nechal na stole.

– Ne,“ zašeptala jsem. – Už nešlo o mě.

Místo toho jsem si vzala hrst mandlí.

O dva měsíce později jsem denně ušla dva kilometry. Moje tempo se zrychlilo, dýchání se zklidnilo. Váha ukazovala minus sedm kilo. Nebylo to moc, ale byl to začátek.

Zkusila jsem jógu. Video na YouTube slibovalo „jemné protahování pro začátečníky“, ale po deseti minutách jsem se potila a proklínala instruktora.

– Mami, vypadáš směšně! – smál se můj nejmladší syn.

– Děkuji, drahá,“ usmála jsem se. – Taky se tak cítím.

Týdny plynuly a já sílila. Oblečení mi lépe padlo a kamarádka, která mě dlouho neviděla, zvolala:

– Páni, vypadáš úžasně! Jaké je tvé tajemství?

– Jen to, že o sebe pečuji,“ odpověděla jsem hrdě.

Když šel můj nejmladší syn do školky, přihlásila jsem se do posilovny a najala si trenéra.

O šest měsíců později byla moje proměna zřejmá. Zhubla jsem 30 kilo, ale hlavně jsem se cítila jinak.

Pak jsem se rozhodla jít dál a přihlásila se do kurzu pro fitness trenéry. Nebylo to snadné – studium, trénink, děti – ale byla jsem odhodlaná.

V den, kdy jsem obdržela certifikát, jsem objala své děti:

– Maminka je teď trenérka!

– Jsi ta nejsilnější maminka na světě!

– Ne,“ usmála jsem se. – Prostě nejšťastnější.

Mezitím si Greg začal všímat změny.

– „Vypadáš skvěle, zlato,“ řekl jednoho večera s úsměvem.

Pak dodal:

– Vidíš, moje pošťouchnutí ti pomohlo!

Ztuhla jsem.

Jeho „pošťouchnutí“… Váha, jeho ponižující dárek, nebylo pošťouchnutí – byla to rána.

Pak jsem se rozhodla, že k narozeninám dostane dárek i on.

Oslava byla skromná. Předala jsem mu krabici ve stejném lesklém obalu.

Greg dárek netrpělivě rozbalil a… ztuhl při pohledu na štos rozvodových papírů.

– Co to je? – zamumlal a zbledl.

– Čísla, drahá,“ řekla jsem klidně. – Už žádné „manželské výmluvy“. Podala jsem žádost o rozvod.

Hosté ztuhli. Gregův obličej zbledl a zrudl.

– To má být vtip?! – vykřikl.

– Ne,“ řekla jsem pevně. – Kvůli tobě jsem si připadal bezvýznamný. Ale věřil jsem si. A teď odcházím.

Popadla jsem sportovní tašku, vyšla z domu a nadechla se svěžího večerního vzduchu.

Ten týden jsem se přestěhovala do nového bytu plného světla a tepla.

Poprvé po letech jsem se cítila svobodná.

A to byl ten nejlepší dárek ze všech.