Jmenuji se Daphne. Je mi 78 let. Žiji v malém cihlovém domku v Leedsu v Anglii se svým manželem Tomem. Je nemocný už tři roky.

Jmenuji se Daphne. Je mi 78 let. Žiji v malém cihlovém domku v Leedsu v Anglii se svým manželem Tomem.

Je nemocný už tři roky. Není to na něm nijak viditelné.

Jeho mysl slábne.

Někdy se na mě usmívá, jako by věděl, kdo jsem.

Jindy se mě ptá, co dělám v jeho kuchyni.

Je to těžké.

Velmi těžké.

Ráno někdy jen sedím u kuchyňského stolu a pláču do šálku čaje.

Jedno úterý jsem potřebovala na vzduch.

Šla jsem k autobusové zastávce poblíž obchodů.

Je to jen kovová lavička pod vybledlou modrou stříškou.

Kolem rachotí staré autobusy.

Lidé čekají se skloněnými hlavami, unavení.

Uviděla jsem tam mladou ženu, asi dvacetiletou.

Dívala se do telefonu, ale měla napnutá ramena.

Jako by na nich ležel celý svět.

Vypadala tak osamělá.

Přesně tak, jak se někdy cítím vedle Toma.

Vrátila jsem se domů.

Vzala jsem z police knihu – Alchymista od Paula Coelha.

Četla jsem ji před mnoha lety.

Kdysi mi dala naději.

Napsala jsem na kousek papíru vzkaz: „Pro případ, že se ztratíš.

Tato kniha mě našla, když jsem ji potřebovala.

Možná pomůže i tobě.

Po přečtení ji předej dál.

Daphne, 78“.

Vložila jsem vzkaz na první stránku.

Následujícího rána jsem knihu nechala na lavičce autobusové zastávky.

Trochu se mi třásly ruce.

Co když ji vyhodí?

Co když si budou myslet, že jsem blázen?

Dva dny jsem se tam neodvážila jít.

Bála jsem se.

Třetí den už tam kniha nebyla.

Ale na jejím místě byla jiná – „Běžící za větrem“.

Uvnitř vzkaz: „Tato kniha mi zlomila srdce, ale znovu mě přiměla věřit v dobro.

Doufám, že pomůže i tobě.

— Aisha“.

Oči se mi zalily slzami.

Někdo si toho všiml.

Někdo se o to zajímal.

Pak jsem tam nechala další knihu – „Anna ze Zelených mezaninů“.

Vzkaz: „Pro snílky.

Nejste hloupí, pokud vidíte kouzlo tam, kde ho ostatní nevidí.

— Daphne.“

Pak — „Člověk jménem Uwe“.

Poznámka: „Pro zamračené srdce.

Jste důležitější, než si myslíte.“

Lidé také začali nechávat knihy.

Nejen brát moje.

Muž v uniformě kurýra nechal knihu „Chlapec, krtek, liška a kůň“ s poznámkou: „Moje dcera nakreslila dovnitř obrázek.

Řekla, že je to pro někoho, kdo potřebuje obejmout.“

Teenager nechal ošoupaného „Harryho Pottera“: „Tato kniha mi pomohla v nemocnici.

Předávejte dál tuto magii.“

Nešlo o knihy.

Ale o vzkazy.

„Pro ty, jejichž otcové dnes zapomněli jejich jména.

Se mnou je to stejné.“

(Tento vzkaz jsem nosila týden v kapse).

„Pro osamělé matky.

Jste silnější, než si myslíte.“

„Pro tiché.

Váš hlas je důležitý.“

Jednoho mrazivého rána jsem uviděla pana Holdena, nevrlého pošťáka, který nikdy nikoho nezdraví.

Seděl na lavičce a četl knihu, kterou tam někdo nechal – „Neuvěřitelné putování Harolda Frayera“.

Zvedl oči, uviděl mě a pokývl.

Skutečné kývnutí.

Ne jeho obvyklé mručení.

Později tam sám nechal knihu – Malý princ.

Jeho vzkaz zněl: „Pro Daphnu.

Moje žena měla Alzheimera.

Vím, co jsou tiché dny.

Děkuji.“

Tom měl těžký týden.

Vím, co jsou to klidné dny.

Děkuji.

Tom měl těžký týden.

Vůbec mě nepoznal.

Cítila jsem prázdnotu.

Šla jsem na zastávku.

Prostě jsem tam seděla, zmrzlá a ztracená.

A pak jsem to uviděla.

Pod nohou lavičky, zabalená do fólie, aby nezmokla v dešti, ležela nová kopie Alchymisty.

Ta samá kniha, kterou jsem tam nechala jako první.

Uvnitř byl vzkaz od neznámého člověka: „Dafno, ať jsi kdokoli, tvé knihy mě tuto zimu zachránily.

Prosím, pokračujte.

Svět potřebuje vaše tiché světlo.

Vidí vás.“

Rozplakala jsem se přímo tam, na lavičce.

Ale nebyly to slzy smutku.

Bylo to proto, že jsem nebyla sama.

Protože Tomova nemoc je stále vážná, ale toto malé místo… stalo se teplým.

Lidé tu nezanechávají jen knihy.

Píšou si navzájem malé vzkazy: „Doufám, že pohovor dopadl dobře!“ (pro toho, kdo zanechal kariérního průvodce), „Zvládneš to, mami!“ (na knize o výchově dětí).

Autobusová zastávka už není jen místem čekání.

Je to místo, kde cizí lidé říkají: „Vidím tě.

Vím, že je to těžké.

Nejsi sám.“

Jen knihy a upřímnost, které někdo nechal na studené lavičce.

Tom si stále občas zapomíná moje jméno.

Ale když procházím kolem zastávky a vidím někoho číst knihu, kterou tam nechal neznámý člověk, cítím teplo.

Cítím se o něco méně ztracená.

Možná laskavost nepotřebuje velké gesta.

Možná potřebuje jen jednoho člověka, který v úterý nechá kousek svého srdce tam, kde ho najde někdo jiný.

Podejte to dál.

Prosím.

Svět to potřebuje. (A vy také).