Jeden muž pronajal svůj byt staršímu páru – když se odstěhovali, byl ohromen tím, co objevil uvnitř.

**Jeden muž pronajal svůj byt milému staršímu páru – když se odstěhovali, byl ohromen tím, co našel uvnitř.

Když jsem poprvé pronajal svůj byt Ivanu a Gretě, milému staršímu páru s vřelými úsměvy a okouzlujícím přízvukem, myslel jsem si, že jsem našel dokonalé nájemníky. Ale když se odstěhovali, zjistil jsem, že jsem zapleten do záhady, která otřásla mou důvěrou a vedla k neuvěřitelnému zvratu událostí.

Ivan a Greta vypadali jako nejmilejší pár, jaký jsem kdy potkal. Pozdní sedmdesátníci, zdvořilé způsoby a vřelé úsměvy, které dokázaly rozpustit i to nejchladnější srdce.

Ivan měl úhledný stříbrný knírek, který mu při smíchu cukal, a Greta měla takové to milé, mateřské chování. Mluvili se zvláštním přízvukem, který jsem nedokázala identifikovat – směs něčeho evropského a starobylého.

– Doufám, že vám tenhle byt bude vyhovovat,“ řekl jsem a ukázal jim byt.
– Je perfektní,“ řekla Greta s úsměvem. – Přesně jako doma.

Nastěhovali se bez problémů a po celý rok, co tam bydleli, se nevyskytly žádné komplikace. Nájem platili včas, byt udržovali v bezvadném stavu, a dokonce mi nechávali malé děkovné vzkazy, když jsem je přišla zkontrolovat.

Často mě zvali na čaj a vyprávěli mi příběhy o svých dobrodružstvích v mládí. Bylo těžké představit si ideálnější situaci.

– Moc ti děkujeme, že jsi nás tu nechal bydlet, Marku,“ řekl jednou Ivan. – Byl jsi skvělý domácí.
– A vy jste ti nejlepší nájemníci. Kéž by všichni byli jako vy,“ odpověděla jsem a usrkávala čaj, který uvařila Greta. Byl to heřmánkový čaj – voňavý a uklidňující.

– Vzpomínáš si, jak jsme se ztratili ve Schwarzwaldu? – Zeptala se Greta Ivana a v očích jí jiskřily zlomyslnosti.
– Ach ano, to bylo opravdové dobrodružství! – smál se Ivan. – Byli jsme mladí a hloupí a mysleli jsme si, že se obejdeme bez mapy.
– Nakonec jsme spali na salaši,“ dodala Greta a zavrtěla hlavou.

Když se však jejich pronájem blížil ke konci, stalo se něco zvláštního. Ivan a Greta, obvykle tak klidní a vyrovnaní, jako by spěchali.

Pořád někam pospíchali, balili krabice a něco energicky organizovali. Když jsem se zeptala, jestli je všechno v pořádku, ujišťovali mě svými vřelými úsměvy, že je všechno v pořádku.

– Jen rodinné záležitosti,“ vysvětlila Greta. – O nic nejde.
– Jsi si jistá? Oba vypadáte velmi ustaraně,“ naléhala jsem znepokojeně.
– To je v pořádku, Marku. Je to jen naléhavá rodinná záležitost. Bude se nám tu stýskat,“ řekl Ivan a uklidňujícím způsobem mě poplácal po rameni.

V den jejich odjezdu mi pevně podali ruku a omluvili se za svůj náhlý odjezd. Popřál jsem jim vše dobré a pocítil mírný smutek z jejich odjezdu.

– Díky za všechno, Marku. Doufáme, že se ještě někdy uvidíme,“ řekla Greta a jemně mě objala.
– Opatrujte se,“ odpověděl jsem a zamával jim na rozloučenou.

Druhý den jsem šel byt zkontrolovat a očekával jsem, že ho najdu ve stejně bezvadném stavu, v jakém ho udržovali. Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř, ale to, co jsem uviděl, mě přimělo překvapeně zalapat po dechu.

Nebyla tam žádná podlaha. Dřevěná prkna, která tam byla, byla úplně pryč a zůstal jen holý beton. Stál jsem tam jako omráčený a snažil se přijít na to, co se stalo.

– Kde je sakra podlaha? – Zamumlala jsem si pro sebe a chodila po prázdných místnostech.

Vytáhl jsem telefon, vyfotil prázdnou podlahu a poslal jim zprávu.

– Co se stalo s podlahou? – Zeptala jsem se a přiložila fotku.

O několik minut později mi telefon zavibroval. Byla to zpráva od Ivana.

– Drahý Marku, moc se omlouváme za nedorozumění! V Nizozemsku existuje tradice, že když se stěhujete, berete si podlahu s sebou. Předpokládali jsme, že u nás je to stejné. Strašně jsme spěchali, protože naše vnučka právě porodila a nutně potřebovala pomoc s miminkem. Neměli jsme čas na vysvětlování. Doufáme, že vám to nezpůsobilo velké potíže. Dovolte nám, abychom vám to vynahradili. Přijeďte do Nizozemska a my vám ukážeme naši krásnou zemi. S láskou, Ivan a Greta.

Několikrát jsem si zprávu přečetl znovu a mé zmatení postupně vystřídal překvapený úsměv. Byla to taková zvláštní tradice, ale začínalo to dávat smysl. Nechtěli mi ublížit, jen dodržovali zvyky své země.

Zasmál jsem se a odpověděl:
– Děkuji za vysvětlení. Budu muset vyměnit podlahu, ale nic ve zlém. Možná přijmu vaše pozvání a přijdu. Přeji vám i vaší rodině vše nejlepší.

Ale něco mě přesto trápilo. Ta tradice odnášení podlahy? Je to tak? Rozhodl jsem se zjistit víc. Zašel jsem za svým kamarádem, který byl soukromým detektivem, a celý příběh mu vylíčil. Souhlasil, že se na to podívá.

O týden později mi zavolal a sdělil mi šokující zprávu.

– Marku, tomu nebudeš věřit,“ řekl. – Ivan a Greta nejsou tím, za koho se vydávají. Jsou součástí promyšleného podvodného systému, který se zaměřuje na pronajímatele bytů tím, že kradou cenné věci a vytvářejí dojem nevinného omylu. Tato podlahová prkna? Mají obrovskou cenu.

– Cože? To mě překvapilo. – Jak je to možné? Důkladně jsem zkontroloval jejich údaje, všechno bylo perfektní. Měli platná víza, dobrou úvěrovou historii a žádný záznam v trestním rejstříku.

– Jsou to profesionálové,“ pokračoval můj přítel. – ‚Stěhují se z města do města a vybírají si dobromyslné pronajímatele, jako jsi ty. Jejich plán spočívá v tom, že si berou cenné věci, které se dají snadno prodat.

Byl jsem v šoku. – Nemohl jsem tomu uvěřit. Vypadali tak upřímně, tak… laskavě.

– To je přitahuje. Vybudují si důvěru a pak ji využijí,“ řekl.

– Našli jsme je,“ dodal. – Ukradené podlahové desky se chystají prodat na trhu se starožitnostmi. Můžeme zorganizovat operaci a chytit je při činu.

– Jdeme na to,“ odpověděla jsem odhodlaně, abych dosáhla spravedlnosti.

Plán byl jednoduchý. Museli jsme je chytit při prodeji kradeného zboží. Můj kamarád, který vystupoval jako kupec, přistoupil k Ivanovi a Gretě, kteří už rozkládali své zboží včetně mých podlahových prken.

– Promiňte,“ řekl můj přítel. – Mám o ty desky zájem. Vypadají skvěle.

Ivan se usmál. – Ach, ano. Pravé holandské řemeslo. Víme to, protože sami pocházíme z Nizozemska. Je to velmi vzácné a cenné dřevo.

– Kolik za ně chcete? – zeptal se můj přítel.

– Speciální cena pro vás,“ odpověděl Ivan a uvedl částku, ze které se mému příteli rozšířily oči.

Když byl obchod téměř dokončen, policie podle plánu obklíčila pult.

– Ruce vzhůru! Jste zatčen za krádež a podvod,“ nařídil hlasitě jeden z policistů.

Ivan a Greta vypadali šokovaně, ale nekladli odpor, když jim byla nasazena pouta a byli odvedeni. Zpovzdálí jsem to sledoval a cítil uspokojení i smutek. Jak jsem se mohl v lidech tak mýlit?

Podlahová prkna byla vrácena a ukázalo se, že jsou skutečně vyrobena z drahého dovezeného dřeva. V následujících týdnech jsem podlahu vyměnil a vrátil se k normálnímu životu. Často jsem však myslel na Ivana a Gretu, na tu podivnou vymyšlenou tradici, kterou mě napálili, a na jejich zdánlivě upřímnou laskavost.

O měsíc později jsem dostal dopis. Byl od skutečného Ivana a Grety z Nizozemska. Jejich identitu ukradl zločinecký gang, který si najal herce, aby se za ně vydávali. Skuteční Ivan a Greta už byli vyrozuměni Interpolem a informováni o zločinu.

Pozvali mě, abych přijel do Nizozemska a poznal pravou holandskou pohostinnost.

– Milý Marku, je nám velmi líto, že se ti to stalo. Doufáme, že najdeš sílu a přijedeš nás navštívit, abys poznal skutečné Nizozemsko a setkal se s jeho upřímnými obyvateli. S láskou, Ivan a Greta.

Opřel jsem se, držel dopis v rukou a přemýšlel o celém zážitku. Důvěra je křehká věc, pomyslel jsem si, ale také neuvěřitelně silná, když je dána správným lidem. Možná jednoho dne skutečně navštívím skutečného Ivana a Gretu a obnovím svou víru v důvěru a lidskost.