Díval jsem se na fotku své zesnulé ženy, když vtom něco vypadlo z rámečku a já zbledl.

V den, kdy jsem Emily pohřbil, mi zbyly jen naše fotky a vzpomínky. Ale když mi ten večer něco vyklouzlo zpoza naší zásnubní fotografie, roztřásly se mi ruce. To, co jsem objevil, mě přimělo pochybovat o tom, jestli jsem svou ženu vůbec někdy poznal.

Pohřební ústav přivázal na naše vchodové dveře černou stuhu. Díval jsem se na ni, zatímco jsem držel klíč v zámku, a přemýšlel, kdo to považoval za nutné.

Jako by sousedé už nevěděli, že jsem byl celý den na hřbitově a sledoval, jak mou ženu spouštějí do země, zatímco reverend Matthews mluvil o andělech a věčném odpočinku.

Když jsem konečně otevřel dveře, třásly se mi ruce. Dům byl cítit něčím nedobrým – leštěnkou na kůži a kondolenčními kastrůlky.

Emilyina sestra Jane mi „pomáhala“ s úklidem, když jsem byl posledních pár dní v nemocnici. Teď se všechno lesklo umělým jasem, až mě z toho bolely zuby.

„Domov, sladký domov, co, Em?“ vykřikla jsem strojeně, ale hned jsem se přistihla, že o tom přemýšlím. Ticho, které přišlo v odpověď, působilo jako fyzická rána.

Uvolnil jsem si kravatu, tu modrou, kterou mi Emily koupila loni o Vánocích, a zul jsem si společenské boty. Se žuchnutím dopadly na zeď.

Emily by mi za to vynadala, stiskla rty tak, jak to dělala, a snažila se neusmívat, když mě poučovala o otlacích.

„Promiň, miláčku,“ zamumlala jsem, ale boty jsem nechala na místě.

Naše ložnice byla ještě horší než zbytek domu. Jane vyměnila ložní prádlo – nejspíš chtěla být laskavá -, ale vůně čerstvého prádla jen zdůrazňovala, že Emilyina vůně je pryč.

Postel byla ustlaná v nemocničních koutech, každá vráska vyhlazená, což vymazávalo nedbalý nepořádek, který byl naším společným životem.

„Tohle není skutečné,“ řekl jsem prázdnému pokoji. „Tohle nemůže být skutečné.“

Ale bylo. Kondolenční lístky na prádelníku to dokazovaly, stejně jako prášky na nočním stolku, které nakonec nestačily na její záchranu.

Všechno se to stalo tak náhle. Em onemocněla už loni, ale s nemocí bojovala. Chemoterapie ji stála obrovské úsilí, ale já jsem tu byl pro ni a podporoval ji na každém kroku. Nakonec se rakovina dostala do remise.

Mysleli jsme si, že máme vyhráno. A pak se při kontrole ukázalo, že rakovina se vrátila a je všude.

Em bojovala jako puma až do konce, ale… ale byl to prohraný boj. Teď jsem si to uvědomil.

Zhroutil jsem se na její stranu postele a neobtěžoval se převléknout do pohřebního oblečení. Matrace už nedržela její tvar. Opravdu ji Jane převrátila? Ta myšlenka mě iracionálně rozčílila.

„Patnáct let,“ zašeptal jsem Emily do polštáře. „Patnáct let, a takhle to skončí? Stuha na dveřích a kastrol v ledničce?“

Pohled mi padl na naši zásnubní fotografii ve stříbrném rámečku, osvětlenou pozdně večerním světlem. Emily na ní vypadala tak živě, její žluté letní šaty se jasně vyjímaly na letní obloze, její smích utichl, když jsem ji otočil.

Chytil jsem ji, chtěl jsem být blíž tomu okamžiku a radosti, kterou jsme tehdy oba cítili.

„Pamatuješ si na ten den, Em? Říkala jsi, že kamera zachytí naše duše. Říkala jsi, že proto nesnášíš, když tě někdo fotí, protože…“

Moje prsty se zachytily o něco za rámečkem.

Pod podložkou byla boule, která tam neměla být.

Znovu jsem ji sledovala a zamračila se. Aniž bych přemýšlela o tom, co dělám, podklad jsem oddělila. Něco vyklouzlo ven a spadlo na koberec jako spadlý list.

Srdce se mi sevřelo.

Byla to další fotografie, stará a mírně ohnutá, jako by ji někdo před schováním často držel v rukou.

Emily (bože, vypadala tak mladě) na ní seděla na nemocničním lůžku a držela novorozeně zabalené do růžové deky.

Její tvář byla taková, jakou jsem nikdy předtím neviděla: strhaná, vyděšená, ale s prudkou láskou, která mi vyrazila dech.

Nedokázala jsem pochopit, na co se dívám. Ačkoli jsme se o to snažili, Emily a já jsme nikdy nemohli mít děti, takže čí to bylo dítě?

Roztřesenými prsty jsem fotografii otočil. Emilyin rukopis, ale roztřesenější, než jsem znala: „Maminka tě bude mít vždycky ráda.“

Pod tím bylo telefonní číslo.

„Cože?“ To slovo znělo jako výkřik. „Emily, co je to?“

Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit.

Telefon mi ztěžkl v ruce, když jsem vytočila číslo a bylo mi jedno, že je skoro půlnoc. Každé zazvonění mi znělo v hlavě jako kostelní zvon.

„Haló?“ Ozvala se žena, její hlas byl vřelý, ale opatrný.

„Omlouvám se, že volám tak pozdě.“ Hlas mi zněl v uších podivně. „Jmenuji se James. Já… právě jsem našel fotku své ženy Emily s dítětem a tohle číslo…“

Ticho trvalo tak dlouho, až jsem si myslel, že mi zavěsila.

„Konečně,“ řekla tak tiše, že jsem si to málem nechal ujít. „Ach, Jamesi. Na tenhle telefonát jsem čekala celé roky. Od chvíle, kdy se Emily ozvala, uplynula celá věčnost.“

„Emily je mrtvá.“ Ta slova zněla jako popel. „Pohřeb byl dnes.“

„Je mi to moc líto.“ Hlas se jí zlomil opravdovým zármutkem. „Já jsem Sarah. Já… adoptovala jsem Emilyinu dceru Lily.“

Místnost se naklonila na stranu. Chytila jsem se okraje postele. „Dceru?“

„Bylo jí devatenáct,“ vysvětlila Sarah tiše. „Byla v prvním ročníku vysoké školy. Věděla, že svému dítěti nemůže dát život, jaký si zaslouží. Bylo to nejtěžší rozhodnutí jejího života.“

„Léta jsme se snažili mít děti,“ řekla jsem a v mém zármutku náhle vzplál hněv. „Roky léčby, specialistů, zklamání. Nikdy přede mnou neřekla ani slovo o tom, že by chtěla mít dítě. Nikdy.“

„Byla vyděšená,“ řekla Sarah. „Bála se, že ji odsoudíš, bála se, že odejdeš. Tolik tě milovala, Jamesi. Někdy nás láska nutí dělat nemožné věci.“

Zavřel jsem oči a vzpomněl si na její slzy během léčby neplodnosti a na to, jak mi příliš pevně tiskla ruku, když jsme procházeli kolem dětských hřišť.

Předpokládal jsem, že to bylo proto, že jsme oba tak zoufale toužili po dítěti, ale teď mě zajímalo, nakolik za to mohl stesk po dceři, které se vzdala.

„Vyprávěj mi o ní,“ slyšela jsem se říkat. „Pověz mi o Lily.“

Sářin hlas se rozjasnil. „Teď je jí pětadvacet. Učitelka v mateřské školce, jestli tomu můžeš věřit. Má Emilyin smích, její schopnost navazovat kontakt s lidmi. Vždycky věděla, že je adoptovaná, a ví o Emily. Chtěla… chtěla by ses s ní seznámit?“

„Samozřejmě!“ odpověděla jsem.

Druhý den ráno jsem seděla v rohovém boxu kavárny, příliš nervózní, než abych se dotkla kávy. Zvonek nade dveřmi zacinkal a já vzhlédla.

Bylo to jako rána pěstí do hrudi.

Měla Emilyiny oči a její úsměv. Dokonce si zastrčila vlasy za ucho, jako by to udělala Amy, když se rozhlížela po místnosti. Když se naše pohledy setkaly, obě jsme si uvědomily jedna druhou.

„Jamesi?“ Hlas se jí zachvěl.

Vstal jsem a málem jsem převrhl židli. „Lily.“

Vrhla se dopředu a objala mě kolem ramen, jako by na to čekala celý život. Přitáhl jsem si ji k sobě a vdechoval vůni jejího šamponu – levandulového, stejně jako Emily.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tady,“ zašeptala a přitulila se k mému rameni. „Když mi dnes ráno volala máma… Vždycky jsem se zajímala o tebe, o toho muže, kterého si máma vzala.“

Povídali jsme si několik hodin. Ukazovala mi fotky na mobilu: její promoce na vysoké škole, první třída a její kočka. Vyprávěla jsem jí příběhy o Emily, o našem společném životě a o tom, jakou ženou se její matka stala.

„Každý rok posílala mámě přání k narozeninám,“ říká Lily a utírá si slzy z očí.

„Nikdy jsme spolu nemluvily, ale máma mi říkala, že mi čas od času zavolá a zeptá se, jak se mi daří.“

Při pohledu na tuto krásnou, skvělou dívku, které v očích zářila Emilyina laskavost, jsem začala Emilyino tajemství chápat jinak.

Nebyl to jen stud nebo strach, co ji drželo v mlčení. Chránila Lily a umožňovala jí žít v bezpečí a stabilitě se Sarah. Pro Amy muselo být velmi bolestné udržet toto tajemství, ale dělala to z lásky ke svému dítěti.

„Kéž bych o tom věděla dřív,“ řekla jsem a natáhla k Lily ruku. „Ale myslím, že chápu, proč mi to neřekla. Je mi líto, že ji nemůžeš poznat lépe, ale chci, abys věděla, že tu pro tebe vždycky budu, ano?“

Lily mi stiskla prsty. „Myslíš… že bychom to mohli zopakovat? Poznat se lépe?“

„To bych ráda,“ řekla jsem a poprvé od Emilyiny smrti jsem cítila, jak mi v hrudi rozkvétá něco hřejivého. „To by se mi opravdu líbilo.“

Ten večer jsem si schovanou fotku položil na noční stolek vedle naší zásnubní fotky.

Emily se na mě usmívala z obou snímků, mladá i stará, předtím i potom, vždy s láskou v očích. Přes sklo jsem se dotkl její tváře.

„Vedeš si skvěle, Em,“ zašeptal jsem. „Jsi vážně dobrá. A slibuju ti, že se o ni postarám. S vámi oběma.“