Dáma spatřila dceru a zetě, kteří „tragicky zemřeli“ před pěti lety, a vydala se za nimi – Příběh dne

Miriamina odpočinková dovolená na pláži byla narušena, když v hotelové hale spatřila svou dceru Pamelu a zetě, lidi, které před pěti lety se slzami v očích pohřbila. S bušícím srdcem se Miriam musela rozhodnout, zda se postaví přízrakům před sebou, nebo je nechá vyklouznout do sluncem zalitého davu.

Miriam vystoupila z letištního autobusu a zhluboka se nadechla. Plíce jí naplnil slaný bahamský vzduch a byla to vítaná změna oproti dusné kabině letadla.

Ve svých pětašedesáti letech se už dlouho chystala na dovolenou. Pět let smutku se na Miriam podepsalo a kolem očí a úst se jí vykreslily vrásky, které tam předtím nikdy nebyly.

Před ní se rýsoval hotel Ocean Club. Jeho nablýskaná stavba slibovala jen odpočinek a únik, a tak si Miriam dovolila usmát se, když následovala poslíčka do vstupní haly.

Z mramorové podlahy se ozývalo štěbetání nadšených turistů a cinkání vozíků se zavazadly a Miriam pozorovala jejich spokojené tváře a doufala, že se nakonec bude také cítit jako oni.

Vítejte v Ocean Clubu, madam. Mohu znát vaše jméno pro registraci?“ Veselý hlas recepční vytrhl Miriam ze zamyšlení.

„Learyová. Miriam,“ odpověděla a vytáhla z kabelky průkaz totožnosti.

Zatímco recepční pracovala na počítači, Miriam bloudila pohledem. A pak je uviděla.

Bylo to, jako by se zastavil čas.

Vyrazilo jí to dech.

Před obchodem se suvenýry stáli dva lidé, kteří si prohlíželi výstavu barevných mušlí, ale nemohli tam být. Její dcera Pamela a zeť Frank.

Ale byli mrtví. Zemřeli při autonehodě před pěti lety… Tak si to myslela.

„Madam? Klíč od vašeho pokoje,“ ozval se vzdálený hlas recepční.

Miriam natáhla ruku a vzala klíč, aniž by se podívala, a nespouštěla oči z páru, který se otočil od obchodu se suvenýry a zamířil k východu.

„Podržte mi zavazadla,“ vyštěkla Miriam a už se chystala k odchodu. „Hned jsem zpátky.“

Spěchala přes halu a snažila se popadnout dech. Byla úplně zadýchaná a dvojice už byla skoro u dveří.

„Pamelo!“ zavolala Miriam. I její vlastní uši slyšely zoufalství.

Žena se otočila a oči se jí rozšířily šokem. Byla to jednoznačně Pamela!

Náhle popadla manžela za paži a něco mu naléhavě zašeptala. Frank se rozhlédl a Miriam viděla, jak se jeho tvář změnila v masku paniky.

Bez dalších řečí se dali na útěk.

Miriam zběsile bušilo srdce, když je následovala ven do jasného slunečního světla.

„Zastavte tady!“ – vykřikla a její hlas se rozléhal ozvěnou po příjezdové cestě lemované palmami. „Nebo zavolám policii!“

Výhrůžka zabrala.

Dvojice ztuhla a ramena jim poraženě poklesla. Pomalu se k ní otočili čelem.

Pameliny oči se zalily slzami, ale Miriam nevěděla proč. Plakala Pamela kvůli pocitu viny, kvůli té lži, nebo kvůli něčemu jinému?

„Mami,“ zašeptala její dcera. „Můžeme to vysvětlit.“

Dveře hotelového pokoje Pamely a Franka se za nimi zabouchly a vyrušily je z veselé atmosféry jejich dovolené. Uvnitř byl vzduch těžký, nabitý Miriaminým pětiletým smutkem a jejím současným hněvem.

Stála se zkříženýma rukama. „Začni mluvit,“ dožadovala se pevně.

Frank si odkašlal. „Paní Learyová, nechtěli jsme vás urazit.“ Miriam se usmála.

„Urazit?“ Miriam se ostře zasmála. „Pohřbila jsem vás. Vás oba. Truchlila jsem pět let. A teď tu stojíš a říkáš mi, že jsi mi nikdy nechtěl ublížit?“

Pamela přistoupila blíž a pokusila se natáhnout ruku. „Mami, prosím tě. Měli jsme své důvody.“

Miriam se od dcery odvrátila, ačkoli i ona měla stejnou touhu. „Jaký důvod by to mohl ospravedlnit?“

Frank a Pamela si vyměnili znepokojené pohledy a uplynula vteřina, než Frank promluvil. „Vyhráli jsme v loterii.“

Nastalo ticho, které přerušoval jen vzdálený zvuk vln tříštících se o pláž za oknem.

„Loterie,“ zopakovala Miriam vyrovnaně. „Takže jste předstírali smrt… protože jste vyhráli peníze?“

Pamela přikývla a začala vyprávět, i když její hlas byl sotva slyšet.

„Bylo to hodně peněz, mami. Věděly jsme, že kdyby se to lidé dozvěděli, chtěli by si z toho urvat svůj díl. Chtěli jsme prostě začít znovu, bez jakýchkoli závazků.“

„Závazek?“ Miriam zvýšila hlas. „Jako třeba vrátit peníze, které sis půjčila od Frankovy rodiny na ten neúspěšný obchod? Jako být tu pro děti tvého bratrance po smrti jejich rodičů? Takový závazek?“

Frankova tvář ztvrdla. „Nikomu jsme nic nedlužili. Tohle byla naše šance žít život, jaký jsme vždycky chtěli, a nedovolíme, aby nám někdo stál v cestě.“

„Na úkor všech, kteří vás milovali, a vsadím se, že se taky vyhýbáte placení daní,“ opáčila Miriam. Obrátila se k dceři. „Pamelo, jak jsi to mohla udělat? Mně?“

Pamela sklopila oči a zakňourala. „Je mi to líto, mami. Nechtěla jsem to udělat, ale Frank říkal…“

„Nesváděj to na mě,“ vložil se do toho Frank. „Ty jsi s tím plánem souhlasila.“

Miriam sledovala, jak její dcera pod manželovým pohledem bledne. V tu chvíli jasně viděla, co se mezi nimi děje, a srdce jí znovu puklo.

„Pamelo,“ řekla tiše. „Pojď se mnou domů. Můžeme to napravit. Všechno napravit.“

V Pameliných očích se na okamžik zableskla naděje. Pak jí Frank sevřel ruku na rameni.

„Nikam nepůjdeme,“ řekl pevně. „Naše životy jsou teď tady. Máme všechno, co potřebujeme.“

Pamelina ramena poklesla. „Je mi to líto, mami,“ zašeptala. „Nemůžu.“

Miriam stála a zírala na cizince, v něž se její dcera a zeť proměnili. Beze slova se otočila a odešla z místnosti.

Po tomhle si dovolenou nemohla užít a okamžitě změnila své plány. Cesta domů však uběhla jako voda.

Miriam se pohybovala na autopilota a v hlavě si stále dokola přehrávala proběhlou konfrontaci. Co by měla udělat? Byla zinscenovaná smrt nezákonná? Mohl Frank skrývat něco jiného?

Než však došla k prázdnému domu, rozhodla se. Nebude je hlásit. Ještě ne.

Nechá dveře otevřené a bude doufat, že jimi jednoho dne projde Pamela.

Uplynuly tři roky.

Miriam se snažila žít dál, ale tíha tajemství a bolest ze zrady ji neopouštěly. Jednoho deštivého odpoledne někdo zaklepal na její dveře.

Miriam otevřela dveře a uviděla Pamelu, jak stojí na verandě, promočená deštěm, s rukama obtočenýma kolem sebe a vypadá naprosto ztraceně.

„Mami,“ ozval se Pamelin zlomený hlas. „Můžu dál?“

Miriam zaváhala a pak ustoupila stranou.

Pamela vstoupila do domu a zanechala na dřevěné podlaze stopu vody. V ostrém světle chodby Miriam viděla, jak moc se její dcera změnila.

Značkové oblečení a dokonale upravené vlasy byly pryč, nahradily je obnošené džíny a nedbalé vlasy. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy.

„Co se děje?“ zeptala se Miriam a snažila se zachovat neutrální tón.

Pamela se sesunula na pohovku, ramena měla shrbená. „Všechno je pryč,“ zašeptala. „Peníze, dům, všechno. Frank… dostal se do nějakých špatných investic. Začal hrát hazardní hry. Snažila jsem se ho zastavit, ale…“

Zvedla hlavu a poprvé se setkala s Miriaminým pohledem. „Je pryč. Vzal, co mu zbylo, a zmizel. Nevím, kde je.“

Miriam seděla naproti své dceři a přemýšlela o informacích, které dostala.

Miriam chtěla Pamelu utěšit, obejmout ji a říct jí, že všechno bude v pořádku. Ale rány byly ještě příliš čerstvé, zrada příliš hluboká.

„Proč jsi tady, Pamelo?“ zeptala se Miriam. – zeptala se tiše.

Pameliny rty se zachvěly. „Nevěděla jsem, kam jinam jít. Vím, že si tvou pomoc nezasloužím po tom všem, co jsme spolu udělali. Jaká jsem byla sobecká. Ale… chybíš mi, mami. Je mi to tak líto. Za to všechno.“

Zavládlo mezi nimi ticho, protože Miriam nevěděla, co má dělat. Tohle bylo přesně to, po čem toužila od toho dne na Bahamách.

Zkoumala tedy dceřinu tvář a hledala v ní známky té dívky, kterou znala dřív. Po několika minutách si Miriam povzdechla.

„Nemůžu jen tak odpustit a zapomenout, Pamelo. To, co jste s Frankem udělali… bylo to víc než jen lhaní. Myslím, že jste porušili zákon. Předstírání smrti možná není úplně nezákonné, ale vsadím se, že jste z těch peněz nezaplatili žádné daně. Kromě toho jste ublížili spoustě lidí, nejen mně.“

Pamela přikývla a po tvářích jí stékaly nové slzy. „Já vím,“ zašeptala. „A máš pravdu. Frank chtěl částečně odejít proto, aby nemusel platit daně. Ten zbytek… ty věci, které nechtěl vrátit rodině… no, to byla jen třešnička.“

„Jestli chceš se mnou a se všemi ostatními všechno napravit,“ pokračovala Miriam pevným hlasem, “budeš muset nést následky. To znamená jít na policii. Všechno jim řekni. O těch zinscenovaných úmrtích a o všem ostatním, co jste s těmi penězi udělali. O všem.“

Pameliny oči se rozšířily strachem. „Ale… mohla bych jít do vězení.“

„Ano,“ souhlasila Miriam. „Mohla bys. Nechci, abys to udělala, ale je to jediná cesta vpřed. Jediný způsob, jak to skutečně napravit.“

Pamela na dlouhou minutu ztuhla na místě a lehce si odfrkla. Pak pomalu přikývla. „Dobře,“ řekla tiše. „Udělám to. Ať mě to stojí, co mě to stojí.“

Miriam cítila, jak se přes hněv a zášť prodral záblesk hrdosti. Možná její dcera přece jen nebyla úplně ztracená. Odloučení od Franka jí rozhodně prospělo.

„Dobře,“ řekla a vstala. „Převlékneme tě do suchého oblečení. A pak se vydáme na stanici.“

Když o chvíli později vyšly k autu, Pamela zaváhala. „Mami?“ – Zeptala se. „Zůstaneš… zůstaneš se mnou? Než si s nimi promluvím?“

Miriam se zarazila, pak natáhla ruku a stiskla dceři ruku, dovolila si znovu pocítit a projevit všechnu lásku, kterou k ní cítila. „Ano,“ řekla vřele a zoufale. „Určitě přijdu.“

„Děkuji,“ přikývla Pamela a zhluboka se nadechla. Náhle se její výraz změnil. Ústa se jí stiskla do pevné linky a oči se jí naplnily odhodláním. „Pojďme.“

Tady je moje holka!