Dala jsem peníze chudé ženě s dítětem – druhý den ráno jsem byla šokována, když jsem ji viděla, jak něco dělá na hrobě mého manžela.

Když Rhiannon dá před obchodem s potravinami peníze zoufalé ženě s dítětem, považuje to za prostý projev laskavosti. Ale druhý den ráno najde stejnou ženu u hrobu jejího zesnulého manžela. Když se jejich světy střetnou, je Rhiannon nucena dozvědět se pravdu o svém manželovi.

Neměli byste čekat, že se život v úterý nevydaří. Je to ten typ dne, který v sobě nenese nic zvláštního, jen zastávku v týdnu.

Ale právě tehdy, v obyčejné úterý, se mi život otevřel a já vyšla do mrholícího deště z místního obchodu s náručí plnou potravin.

A v tu chvíli jsem ji uviděl.

Seděla na obrubníku a kolébala dítě zabalené do vybledlé modré deky. Tvář měla bledou a pohublou a oči tmavé únavou. Ale v její nehybnosti, ve způsobu, jakým se držela dítěte, jako by mohlo odplout, bylo něco, co mě přimělo zaváhat o půl kroku.

„Prosím,“ zašeptala, když jsem ji míjel, a její hlas se sotva zvedal nad hukot deště. „Jakoukoli pomoc, madam.

Nikdy nedávám peníze cizím lidem. To je moje pravidlo. Říkám si, že mám být praktická, ne bezcitná. Ale toho dne mě její žádost přiměla ztuhnout na místě. Možná to bylo tou malou dětskou tvářičkou, kulatou a zapomnětlivou, s očima příliš velkýma na její drobný rámeček…..

Šmátrala jsem po peněžence a podala jí padesát dolarů.

„Děkuju,“ zašeptala a rty se jí chvěly.

Jen jsem doufal, že ta žena dostane chlapce z deště někam do tepla. Měl být v suchu a bezpečí.

A to mělo být všechno. Laskavý čin, prchavý okamžik v mém životě. Ale život se vždycky nevyvíjí tak čistě, že?

Druhý den ráno jsem jela na hřbitov navštívit manželův hrob. James byl pryč už téměř dva roky. A i když se zdálo, že neuplynulo mnoho času, připadalo mi, že uběhla desetiletí.

Autonehoda mě zdrtila, ale čas, krutý a neúprosný, otupil nejostřejší hrany mého žalu.

Teď jsem ho v sobě nosila jako přízračnou končetinu, která tam pořád byla a slabě bolela. Ze všech sil jsem se snažila zbavit pocitu bolesti, ale nic mě nedokázalo přimět jít dál.

Navždy jsem zůstala vdovou po Jamesovi.

Ráda jsem k němu chodila brzy ráno, dokud byl svět ještě vzhůru. To ticho naplňovalo mou potřebu být s ním o samotě, se vzpomínkami na něj. Ale toho rána už tam někdo byl.

Ona.

Ta žena z parkoviště.

Stála u Jamesova hrobu s dítětem na boku a trhala čerstvé lilie, které jsem před časem zasadil. Zatajil se mi dech, když jsem ji viděl, jak stonky skládá do igelitového pytle.

„Co to sakra děláš?“ vykřikla jsem.

Slova ze mě vypadla dřív, než jsem je stačila zastavit.

Otočila se a oči se jí rozšířily poplachem. Dítě vypadalo vyděšeně, ale neplakalo.

„Já… já ti to vysvětlím,“ zašeptala a zakoktala se.

„Kradete květiny. Z hrobu mého manžela. Proč?“ dožadovala jsem se.

Zírala na mě, jako bych ji praštila přímo do obličeje.

„Tvůj manžel?“

„Ano!“ vyhrkla jsem. „James. Proč jsi tady?“

Tvář se jí zkřivila a pevněji k sobě přitiskla dítě, těžce dýchala, jako by se usilovně snažila neplakat.

„Nevěděla jsem… nevěděla jsem, že je to tvůj manžel. Nevěděla jsem, že James je s někým jiným…“

Zdálo se, že studený vzduch kolem nás zhoustl. Dítě zakňučelo.

„O čem to mluvíš? Promiňte? O čem to sakra mluvíš?“

V očích jí stály slzy.

„Jamesi. James je otec mého dítěte, madam.“

Země pod mýma nohama se prudce pohnula a já si byla jistá, že se každou chvíli zhroutím.

„Ne,“ zalapala jsem po dechu. „Ne, on není otec. Nemůže jím být. Je to… Ne!“

Rty se jí chvěly, když přikývla.

„Ani jsem mu to nestihla říct,“ zašeptala. „Zjistila jsem, že jsem těhotná, týden předtím, než zmizel z povrchu zemského. O jeho smrti jsem se dozvěděla teprve nedávno. Narazila jsem na někoho, kdo nás oba znal – na ženu z jeho kanceláře. Seznámila nás. A řekla mi to. Ani jsem nevěděla, kde je pohřbený, dokud mi to neřekla. Bydlíme nad supermarketem. V malém bytě.“

Její slova na mě dopadla jako pěsti bušící do mého těla. Každá byla těžší než ta předchozí. James, můj James, žil život, o kterém jsem nic nevěděla.

„Lžeš,“ řekla jsem a hlas se mi zlomil.

„Přála bych si to,“ řekla. „Kdybych byla, moje dítě by mělo možnost poznat svého otce.“

Chvíli bylo ticho, než znovu promluvila.

„Nikdy mi o tobě neřekl. Kdybych to věděla…,“ zamumlala. „Podívej, byla jsem na něj tak naštvaná, že nás opustil. Řekl mi, že má pracovní závazky, které musí splnit, a jakmile ho povýší, vrátí se ke mně. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, propustili mě z práce. Spoléhala jsem na své úspory. Chtěla jsem, aby mi James pomohl. Dokonce i ve smrti. Napadlo mě vzít květiny a prodat je… Zní to hrozně, ale měla jsem pocit, že nám tolik dluží. Je mi to moc líto.“

Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se jeden na druhého.

V jejích očích jsem viděl zoufalství, syrovou pravdu, kterou nesla v třesoucích se rukou. A co to dítě?

Jamesovo dítě. To samé dítě, které se na mě dívalo širokýma, nevinnýma očima.

Konečně jsem promluvila.

„Květiny si nechte,“ řekla jsem a slova mi zhořkla na jazyku. „Jen se o něj postarej.“

Její tvář se znovu zkřivila, ale otočila jsem se a odešla, než jsem uviděla její slzy.

Tu noc jsem prostě nemohla usnout. V hlavě mi vířily stovky otázek. Otázek, na které neexistovaly odpovědi. James byl pryč. Nebyla žádná konfrontace, žádné vysvětlení, žádné řešení.

Jen jeho duch, roztříštěný na kousky, které bych nepoznala.

Třetí bezesnou noc se ve mně něco změnilo. A vzduch kolem mě se změnil.

Po třetí bezesné noci se ve mně něco změnilo. Vzduch kolem mě byl jiný.

Zloba jako by vyprchala, zůstala jen podivná bolest za dítě. Byl to jen nevinný malý chlapec, který se ocitl v bouři, kterou jeho rodiče vytvořili.

Druhý den ráno jsem se znovu vydal na hřbitov v naději, že ji znovu uvidím. Nevěděl jsem proč… Možná jsem potřeboval důkaz. Nebo jsem to prostě chtěl mít za sebou.

Ale ona tam nebyla.

Potom jsem zamířil k jejímu domu. Vzpomněl jsem si, že říkala něco o tom, že bydlí v bytě nad místním supermarketem. Ve městě byl jen jeden takový supermarket, takže se to zúžilo.

Zaparkoval jsem před domem a zíral na popraskaná okna, loupající se barvu a zvedal se mi žaludek. Jak tady mohla vychovávat dítě?

Jak ji James mohl nechat žít v takových podmínkách? Copak mu na ní nezáleželo víc? Z toho pomyšlení se mi zvedal žaludek. Už tak byla jeho nevěra dost těžká, ale tohle ji ještě zhoršovalo.

Než jsem se nadála, byla jsem v obchodě s potravinami a kupovala plný košík potravin a plyšového medvěda z jednoho z výkladů. Pak jsem vyšla po špinavých schodech do uličky mezi dvěma budovami.

Otevřela dveře a v její tváři se zrcadlil šok, když mě uviděla.

„Nic nepotřebuju,“ řekla jsem rychle. „Ale napadlo mě… že bys mohla potřebovat pomoc. Pro něj.“

Oči se jí zalily slzami, ale ustoupila stranou a pustila mě dovnitř. Dítě leželo na dece na podlaze a žvýkalo kousátko. Podívalo se na mě Jamesovýma očima.

Když jsem položila nákup na podlahu, něco ve mně zesláblo. Možná mě James zradil, ano. A možná žil ve lži. Ale dítě nebyla lež.

To dítě bylo skutečné a bylo tady.

A nějakým způsobem, který jsem si zatím nedokázala vysvětlit, byl jako druhá šance.

„Já jsem Rhiannon,“ řekla jsem tiše a hlas se mi třásl. „Jak se jmenuje? A ty?“

Zaváhala, než odpověděla.

„Elliot a já jsem Pearl,“ řekla.

Usmála jsem se a do očí mi vstoupily slzy.

„Ahoj, Elliote,“ řekla jsem.

Mrkl na mě a poprvé po dvou letech mi tíha smutku v hrudi trochu povolila.

„Nevím, co to znamená,“ řekla jsem opatrně a podívala se mezi ni a dítě. „Ale myslím, že ani jeden z nás to sám nezvládne.“

Pearl se roztáhly rty, jako by chtěla něco říct, ale slova jí uvízla v hrdle. Místo toho přikývla.

Elliot zavrčel a ignoroval bouři, která nás sem přivedla. Natáhl jsem se po jeho malé ručičce a on mě překvapivě silně chytil za prst. Vyprskla jsem smíchy, nečekaně a bez zábran.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Jamesova zrada nebyla celá. Jeho nepřítomnost nás svedla dohromady, dvě ženy spojené ztrátou, láskou, špinavým a komplikovaným dědictvím muže, kterého jsme znaly jinak.

Nevěděla jsem, jestli je odpuštění možné.

Nevěděla jsem, jestli ho chci.

Ale věděl jsem jedno: Našel jsem důvod, proč žít dál.

Pokud se vám tento příběh líbil, tady je pro vás další:

Carol, její manžel Rob a jejich syn Jamie chodí v sobotu do obchodu a na pohoštění. Den se vyvíjí přesně tak, jak si Carol naplánovala. Dokud nenarazí na obchod s látkami, kde Carol shání materiál na Jamieho halloweenský kostým, ale objeví tajemství, o kterých nikdy netušila, že jsou jádrem její rodiny. Carol musí zachytit nitky smutku, o kterých nikdy nevěděla, že je má.