Chudák chlap utíká v den svatby a nevěsta po 50 letech zjistí, že to byl plán jejího otce – Příběh dne

Carl byl nucen ze svatby utéct, ale Jessica nikdy nepochopila, proč ji nechal před oltářem. Po letech dostala poštou vzkaz s jeho jménem. Bez ohledu na to, kolik času uplynulo, Jessica na něj nikdy nezapomněla a to, co napsal, ji ohromilo.

„Okamžitě opustíš tento kostel a už se nikdy nevrátíš. Rozumíš mi, chlapče?“ Hubert Pennigton, Jessičin otec, pohrozil Carlovi přísným pohledem. Stáli v pánské šatně za kostelem a Jessica se připravovala v jiné místnosti na druhé straně chodby.

„Já nejsem chlapec, pane. Jsem muž a miluji vaši dceru. Neopustím ji. Tohle je náš svatební den,“ naléhal Carl a prosil svého budoucího tchána, aby ho pochopil.

„Nikdy se mi nelíbilo, že spolu vy dva chodíte, a nedovolím, aby to pokračovalo. Moje dcera si nevezme ztroskotance, který pracuje od výplaty k výplatě,“ ušklíbl se starší muž. „Slyšíš mě? Mám přátele na vysokých místech a konexe na několika dalších. Můžu ti ze života udělat noční můru. Pokud nezmizíš dobrovolně, donutím tě odejít jakýmikoliv prostředky.“

„To má být výhrůžka?“ zeptal se Carl, přitáhl se k Hubertovi blíž a snažil se nedat najevo, jak moc se bojí. Věděl, že Jessičina rodina je spojena s několika důležitými a nebezpečnými lidmi, takže Carl pochopil, že slova staršího muže nejsou marná.

„Já ti nevyhrožuju, chlapče, já ti jen slibuju. Teď odsud okamžitě odejdeš, aniž by si kdokoli čehokoli všiml, a navždy opustíš přízračnou Jessiku, NEBO JINAK!“ dokončil Hubert a zvýšil hlas, aby se vyjádřil. Ukazováčkem bolestivě šťouchl Carla do hrudi, vrhl na něj pohrdavý pohled a odešel.

Carl nevěděl, co má dělat. Jessiku upřímně miloval, ale její otec byl ochoten ublížit jim oběma, jen aby dosáhl svého. Ještě několik minut bloumal po místnosti a pak se rozhodl odejít, než ho přijdou hledat svatebčané. Rychle vyšel zadními dveřmi zednářského chrámu v Detroitu ve státě Michigan a hned na místě si chytil taxík.

„Kam, pane?“ – Zeptal se taxikář.

„DTW, prosím,“ odpověděl Carl. Byl na cestě na letiště a letěl přes celou zemi, aby se dostal pryč od těch lidí. Doufám, že mi Jessica odpustí, pomyslel si Carl, opřel se loktem o parapet a podíval se ven.

O padesát let později…

Ve svých pětasedmdesáti letech Jessica ráda sedávala na verandě a pozorovala děti pobíhající po historické čtvrti Rosedale Park, jedné z nejlepších detroitských čtvrtí. Vždy si s sebou brala šálek čaje a knihu ke čtení. Byl to klidný čas, ale Jessica v těchto chvílích nevyhnutelně přemýšlela o svém životě. Dnes byl právě takový den.

Na svou první svatbu vzpomínala dobře, protože to byla jediná příležitost, kdy byla šťastná, že ji má. Carl byl láskou jejího života, tak si to myslela. Když však došla na konec uličky, pod otcovou paží, uviděla ustarané tváře všech přítomných. Carl zmizel a nikdo nevěděl proč. Na jeho návrat čekali celé hodiny.

Jeho svatebčané odjeli k němu domů a vše bylo v pořádku. Carl se však nevrátil a Jessica ještě několik hodin plakala na schodech zednářského chrámu. Bylo to jedno z nejlepších svatebních míst ve městě a ona vždycky snila o tom, že se tam vdá. Nebylo jí však souzeno, aby se tak stalo. Matka ji utěšovala, jak nejlépe uměla, ale otec byl vlastně šťastný.

O pět let později ji otec seznámil s Michaelem Kellerem, synem rodinného přítele. Byl bohatý a měl konexe, a tak její otec naléhal, dokud nepřijala jeho nabídku k sňatku. Vzali se a téměř okamžitě se jim narodila dcera Cynthia. Jessica však ihned po otcově smrti požádala o rozvod.

Manžel ji po celou dobu jejich vztahu podváděl a byl rád, že se s ní rozešel, takže to byla situace výhodná pro všechny zúčastněné. Jessica si vzala šestiletou Cynthii, nastěhovala se do svého domu ve čtvrti Rosedale Park a zapomněla na svůj neúspěšný milostný život.

Jak roky plynuly, Cynthia vyrostla a stala se z ní úžasná kariéristka. Provdala se přímo v zednářském chrámu a dala Jessice tři nádherná vnoučata, která často navštěvovala.

Měla jsem báječný život, pomyslela si Jessica a usrkla čaje. Byla to pravda, i když se už o rande nesnažila. Ale čas od času si vzpomněla na Carla a stále přemýšlela, proč zmizel.

Z úvah ji náhle vytrhl pošťák se zářivým úsměvem a hlasitým „Dobrý den, paní Penningtonová!“.

„Ach, drahá. Vylekal jste mě,“ odpověděla Jessica a málem upustila čaj.

Pošťák se zasmál a žertem se omluvil. „Omlouvám se, madam. Ale mám pro vás dopis. Myslím, že ho dokonce někdo napsal ručně. Jak nóbl! To už se dneska nedělá,“ řekl pošťák a podal Jessice dopis. Ta mu s úsměvem poděkovala a on odešel a zamával jí na rozloučenou.

Poslední, co Jessica čekala, že na obálce uvidí, bylo jméno „Carl Pittman“, ale bylo tam spolu s jejím jménem a adresou.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ povzdechla si a třesoucí se rukou postavila šálek s čajem na zábradlí verandy. Najednou byla zpátky v tom kostele a plakala matce na ramenou.

Ruce se jí stále třásly, když se snažila otevřít obálku. Zhluboka se nadechla, než začala číst Carlovo nezaměnitelné písmo.

„Drahá Jessiko,

Nevím, jestli budeš mít radost, že ti píšu. Ale po tom všem chci, abys věděla, že neuplyne den, abych na tebe nemyslel. Tvůj otec mi vyhrožoval v den naší svatby a já byla mladá a vystrašená. Neměla jsem ho poslouchat, ale poslechla jsem a utekla jsem. Odstěhovala jsem se do Kalifornie jen s oblečením na zádech.“

Jessica musela na chvíli přestat číst a utřít si slzy. Věděla, že s tím má něco společného její otec. Věděla, že ji Carl miluje a že by neudělal nic jinak. Nic to nezměnilo, ale utišilo to starou bolest, která nikdy nezmizela. Carl udělal dobře, že odešel. Její otec jí nikdy vážně nevyhrožoval a nikdy nebral ne jako odpověď. Znovu se soustředila na dopis a pokračovala ve čtení.

„Nikdy jsem se nevdala ani neměla děti. Byl jsi láskou mého života a já nechtěla nic jiného. Doufám, že ti tento dopis pomůže najít sebe sama. Nechávám ti tu své telefonní číslo a adresu, abys mi mohl napsat, pokud budeš chtít. Neumím používat Facebook a všechny ty věci, které dnes děti mají. Ale doufám, že se mi ozveš.

S pozdravem, Carl.“

Jessice po dopsání dopisu několik minut tekly slzy, ale pak se rozesmála. Také nevěděla, jak používat všechny ty technologie, které jsou dnes k dispozici. Vstala tedy a šla do domu najít své psací potřeby. Byl čas napsat odpověď.

Několik následujících měsíců si často psali a vzpomínali i na ty nejbezvýznamnější okamžiky v životě toho druhého. Až jí Carl nakonec zavolal a mluvili spolu po telefonu celé hodiny. O rok později se přestěhoval zpět do Detroitu a obnovili svůj ztracený vztah.

Byli plnoletí a pravděpodobně spolu nestrávili mnoho času, ale hodlali si užívat lásky toho druhého, dokud to půjde.

Co se z tohoto příběhu můžeme naučit?

Na znovunalezení lásky není nikdy pozdě. Jessica na dlouhá léta na vztahy rezignovala, až v 75 letech znovu našla lásku svého života.
Řekněte svému partnerovi pravdu. Kdyby Carl Jessice řekl o výhrůžkách jejího otce, mohli spolu utéct nebo to nějakou formou vyřešit. Ale on je pryč a oni se nikdy nedozvědí, co mohlo být.

Podělte se o tento příběh se svými přáteli. Možná jim rozjasní den a inspiruje je.