Chlapec se vzdal bot svých snů, aby koupil boty pro svého chudého spolužáka, a brzy k jeho domu přijel nákladní vůz, aby ho odměnil.

David vždy sedával ve školním autobusu na cestě domů u okna. Jako vždy otevřel okno dokořán a nechal odpolední vánek ovívat svou tvář, zatímco si vzpomínal na zápas, kterého se toho dne zúčastnil, moment po momentu.

„To, co jsi dnes předvedl na hřišti, bylo prostě neuvěřitelné!“ řekl jeden z jeho kamarádů.

„Kluci, myslím, že máme hráče národní úrovně. Získejte jeho autogram, dokud můžete!“ škádlil Davida jiný hráč a poplácal ho po zádech trochu příliš silně.

Bylo to vzdálené snění – hrát za svou zemi a tvořit historii, jako všichni jeho fotbaloví idole.

David téměř cítil chuť vítězství a hrdosti, když jeho tým a on sám drželi v rukou zlatý pohár šampionátu a usmívali se na fotografy.

David neustále nacvičoval, co řekne před kamerami a novináři po zápase. Jak se vypracoval z nižších pater. A jak vděčí své matce za vše, čeho dosáhl.

„Promiň, můžu si sem sednout?“

David byl tak ponořen do svých snů, že si nevšiml, jak jeden z jeho spolužáků požádal o povolení sednout si vedle něj.

Chlapec se posadil vedle Davida, objal svůj batoh a začal snít o svém snu. „Chci se stát nejlepším fotbalistou ve škole. Přesně jako David. Nemůžu uvěřit, že sedím vedle něj!“

Chlapec byl opravdovým fanouškem Davida a nevynechal jedinou příležitost podívat se, jak hraje. V jeho představách byl David vším, čím chtěl být. Chtěl hrát jako on, mít stejně mnoho přátel jako on a dokonce nosit stejné módní kopačky jako David.

„Tyhle staré ošoupané kopačky budou stačit… zatím,“ pomyslel si chlapec a stydlivě schoval nohy pod sedadlo.

Guillermo byl vždy plachý a těžko si nacházel přátele. Jednoho dne se chlapec konečně odvážil promluvit se svým idolem.

„Ahoj, Davide! Já jsem Guillermo. Jsem tvůj největší fanoušek!“

„Oh? Ahoj, Guillermo! Děkuji.“

Nastalo trapné ticho a David se znovu ponořil do svých snů.

„Moc se mi líbí tvoje kopačky!“ vyhrkl Guillermo první věc, která mu přišla na mysl.

„Tyhle? Jsou už hodně staré a podrážky se začínají odlepovat. Kdybys viděl ty nové kopačky, které si chystám koupit…“ Davidovy oči se rozzářily, když pomyslel na ten pár tenisek svých snů, na který šetřil peníze.

„Pověz mi o nich víc!“ řekl Guillermo a pomalu si podsunul nohy pod sedadlo. Nechtěl, aby David viděl, jak ošklivé a ošoupané byly jeho vlastní boty.

„No, jsou prostě perfektní! Jsou neonově oranžové a mají bezkonkurenční přilnavost k povrchu…“

Uplynulo sedm měsíců od chvíle, kdy David začal šetřit peníze na nákup tenisek, které si přál. Bylo to poprvé, co si dvanáctiletý chlapec chtěl koupit něco pro sebe. A chtěl to udělat, aniž by zatěžoval svou matku. Věděl, jak tvrdě pracuje, aby zajistila jeho a jeho dvě mladší sestry-dvojčata.

„Mami, nemusíš do toho investovat peníze. Tracy a Katie budou brzy mít narozeniny a ty musíš našetřit na oslavu, pamatuješ?“

David si našetřil dost peněz. Udělal to díky malé práci roznáška novin každé ráno a úsporám z limonádového stánku, který otevřel během posledních prázdnin. A tak jednoho dne byla jeho pokladnička plná a on konečně našetřil dost peněz, aby si koupil boty svých snů.

Ten den, když jel autobusem ze školy domů, nemohl o tom přestat mluvit s Guillermem.

„Guillermo! Dokázal jsem to! Dnes večer, po škole, půjdu rovnou do obchodu a koupím si nejlepší tenisky ve městě. Navíc tě vezmu s sebou, abys mohl jít se mnou do obchodu. Bude to nejlepší pocit v mém životě!“

Guillermo se upřímně radoval za svého idola. V tu chvíli autobus najel na výmol a jedna z Guillermoových bot spadla na podlahu autobusu.

David byl ohromen, když uviděl opotřebovanou, zčernalou botu. Byla to dvojice tenkých, nekvalitních letních bot, které prošly příliš mnoha sezónami. V podrážce byly díry, plátno se rozpadalo a tkaničky byly dávno pryč.

Guillermo, podlehne pocitu studu, upustil i druhou botu.

David se díval na svého kamaráda se slzami v očích, schovával si obličej v dlaních a tiše, ale nekontrolovatelně plakal. Po zbytek cesty oba kluci nevěděli, co si mají říct.

„Buď připravený v 5 hodin!“ David konečně připomněl Guillermovi večerní plán jít do obchodu. David by za žádnou cenu nešel do obchodu sám. Ne po tom, co viděl.

„Ach, Davide! Přišel sis pro svůj nový pár kopaček? Už jsem je zabalil, jsou tady.“

„Počkejte, pane. Mohl byste mi ukázat pár stejného typu, ale menší velikosti?“ řekl David a ukázal na pár pohodlných bot.

Vždy pomáhejte potřebným, když můžete.
Majitel obchodu, pan Manning, byl zmatený. „Ale ty, které jsem zabalil, jsou přesně tvé velikosti, Dave.“

„Ne pro mě, pro mého kamaráda,“ odpověděl Dave.

Guillermo nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Nemohl Davida nechat to udělat.

„Ne, Davide, já to nepotřebuju…“

David stiskl Guillermovu ruku a jemně zamrkal, aby ho uklidnil. „Všechno zařídím, Guillermo. Vždycky mi říkáš, že jsem tvůj hrdina. Dovol mi, abych se pokusil být jím pro tebe.“

Pan Manning zaslechl rozhovor mezi chlapci a pocítil, jak se mu v hrudi rozlévá teplo lásky a náklonnosti. Věděl přesně, co má dělat.

„Páni, moc ti sluší, kamaráde. A jsou to ty nejlepší, co v tomhle obchodě máme.“

David byl konečně spokojený s párem bot, které koupil pro svého kamaráda. Guillermoův stud vystřídaly přetékající pocity vděčnosti a čisté radosti z nečekaného daru.

Když chlapci vyšli z obchodu a odjeli na kolech, pan Manning zamával rukou svým zaměstnancům. „Poslouchejte, musíme okamžitě něco udělat…“

„Davide! Někdo za tebou přišel! Přijel s celou dodávkou.“ Davidova matka také nemohla pochopit, kdo je ten podivný návštěvník.

David spěchal ke dveřím a uviděl známou tvář. Byl to pan Manning, majitel obchodu s obuví. „Slyšel jsem, jak jsi mluvil se svým kamarádem v obchodě, Dave. Vím, co jsi udělal.“

Davidova matka se k němu naklonila a na jejím čele se zračilo podezření.

„Vím, jak moc jsi chtěl ty tretry s hroty, a viděla jsem, jak jsi prodával limonádu a roznášel noviny. A dnes jsem viděla, jak jsi se vzdal svého snu, abys pomohl kamarádovi, který se ocitl v těžší situaci než ty.“

David sklonil hlavu z rozpaků, ale koutkem oka zahlédl hrdý pohled své matky.

„A myslím, že v dnešní době je třeba takovou laskavost a přátelství ocenit. Tak pojď! Vlez do korby náklaďáku a vezmi si tolik párů bot, kolik chceš. Pro tebe, tvou maminku a dvojčata… O peníze se nestarej, všechno zaplatím.“

David váhal a čekal na souhlas matky. Jakmile přikývla, vrhl se k nákladnímu vozu s očima zářícími vzrušením.

„Pospěš si, ještě musíme zajet k tvému kamarádovi. Tam jsou také boty zdarma pro něj a jeho rodinu!“