Cestovatel na ostrově náhodou objevil vyhublého psa a vzal ho s sebou🥰🥰😍😍.

Dítě bylo velmi vyhublé, a tak ho Artur nemohl nechat doma.

Arthur plaval na kajaku, aby pořídil barevné fotografie. Pak na malém ostrůvku uviděl vyhublého psa. Schovával se za několika větvemi. Zvíře vypadalo velmi žalostně a hladově.

Pes vrtěl ocasem, když spatřil člověka, i když byl velmi slabý. Malý se třásl zimou a velmi těžce dýchal. Přes kůži mu bylo vidět každé žebro.

Jak se sem vůbec dostal? Jak dlouho žil bez lidí? Je jasné, že tyto otázky zůstaly nezodpovězeny. Mladík v žádném případě nemohl nebohé zvíře opustit. Byl za osud psa zodpovědný.

Jak Artur později vzpomínal, cítil takové vzrušení, že si myslel, že mu každou chvíli pukne srdce.

Arthur se vrhl k psovi. Chtěl jí rychleji pomoci.

Na ostrově hlasitě křičel v naději, že tam někde jsou lidé. Ale v okolí nebyla ani živáčka. Pes tu byl sám. Muž vzal zvíře do náruče a odnesl ho do kajaku. Uvědomil si, že má velmi málo času.

Arthur psa zahřál a nakrmil. A pak si vzpomněl, že by mohly nastat potíže, protože se plaví po Střední Americe. Muž si uvědomil, že musí vzít psa k veterináři, ale jak se ujistit, že nenastanou žádné problémy?

Za čtyřiadvacet hodin se muž musel vrátit. Ani ho nenapadlo, že by psa opustil.

Lidé, kterým na něm záleželo, se mu rozhodli pomoci. Někdo přinesl jídlo a někdo pomohl odvézt Bariho k lékaři. Veterinář provedl všechna potřebná vyšetření, aby zkontroloval zdravotní stav dítěte. Měl spoustu blech, takže musel být řádně ošetřen a vykoupán.

Po několika hodinách se Artur musel vrátit do hotelu. Bari zůstal na klinice. Lékař mu slíbil, že ho bude o stavu psa informovat.

Pes neměl žádné vážné zdravotní problémy – potřeboval jen vykrmit. Arthur byl šťastný, ale měl obavy, co bude dělat dál. Začal hledat lidi, kteří by byli ochotni se psa alespoň dočasně ujmout.

Tak se Melanie stala „pěstounkou“ pro psa. Bari u ní byl dva měsíce. Neustále Arthurovi posílala fotografie a videa. Zvíře aktivně přibývalo na váze. Dítě bylo velmi kontaktní a mazlivé a chovalo se dobře, aniž by dočasné paní dělalo potíže.

Bari vypadala velmi pohledně. Strach v jeho očích byl také pryč. Jeho uši teď vytrvale zachycovaly každý zvuk, místo aby se svíraly bolestí a hladem.

O několik měsíců později si Artur vzal psa zpět. Jejich setkání na letišti bylo zážitkem. Jen slzy tekly proudem.

Arthur se skutečně velmi obával, že si ho pes nebude pamatovat. Bari se prvních pár minut opravdu tvářil zmateně, ale pak začal Artura aktivně očichávat. Vzpomněl si na něj a začal být nadšený.

Žili spolu v Montaně, protože tam Arthur pracoval. Po horkém podnebí bylo pro psa stresující ponořit se do zimy. Ale Bari se brzy přizpůsobil.

Muž opakovaně říká, že setkání s Barim bylo osudové. Nesetkali se jen tak pro nic za nic. Arthur říká, že pes ho zachránil před samotou a on ji před smrtí.

Takové příběhy se v životě stávají. Ten muž, i když byl v cizí zemi, nalezence neopustil. Zaslouží si úctu. Nebo ne?