Bohatý starší muž se převlékne za bezdomovce a vydá se do velkého obchodu s potravinami, aby zjistil, kdo se stane jeho dědicem.

Když bylo panu Larrymu Hutchinsovi 90 let, zamyslel se nad tím, že stále nemá závěť. Jednoho dne se převlékl za bezdomovce a vydal se do svého obchodu s potravinami hledat budoucího dědice. Ukázalo se však, že to není snadný úkol.

Pan Hutchins byl devadesátiletý majitel největšího obchodu s potravinami v Texasu a velmi bohatý muž. Navenek vypadal na svůj věk atraktivně: hnědé oči, stříbrná barva vlasů. Obchod mu však zabíral veškerý čas a navzdory svému přirozenému šarmu nikdy neměl ženu ani děti.

S přibývajícími léty se stále více obával o dědictví. „Kdo zdědí všechno, co jsem vytvořil, když zemřu?“ ptal se. – uvažoval jednou.

Nebyl nakloněn dobročinnosti a nechtěl své jmění věnovat na dary. Snil o tom, že vše daruje někomu, kdo jeho práci skutečně ocení. Neuvažoval ani o tom, že by dědictví odkázal příteli, protože v podnikání je více nepřátel než přátel. To se naučil z vlastní zkušenosti.

Když byly všechny možnosti vyčerpány, zavolal svému právníkovi, panu Williamu Carterovi, a požádal ho o radu.

– Co si o tom myslíte, Williame? – Zeptal se. – Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nebyl jsem schopen se rozhodnout.

– No, pane Hutchinsi, určitě nechcete všechno věnovat na charitu, takže to nepřipadá v úvahu. Máte nějaké vzdálené příbuzné?

– Když jste od dětství sirotek, nikdo za vás nechce převzít odpovědnost, Wille,“ vzpomínal smutně pan Hutchins. – Přišel jsem do Texasu téměř bez ničeho a léta jsem budoval svůj podnik. Chci ho odkázat někomu, kdo chápe hodnotu tvrdé práce, ne jen příbuznému.

– Rozumím, pane. Je to těžký případ. Dejte mi trochu času a já něco vymyslím. Sejdeme se v pátek.

– Dobře, Wille,“ souhlasil pan Hutchins a zavěsil. Po rozhovoru si však uvědomil, že řešení problému se hned tak nenajde.

Druhý den si sedl ke stolu ve své kanceláři a začal sestavovat seznam možných dědiců. Po několika hodinách si uvědomil, že se na seznamu neobjevilo ani jedno jméno.

Zklamaně odhodil pero a chystal se odejít, když ho napadlo. „Co kdybych otestoval své zaměstnance?“ – napadlo ho. – „Třeba se mezi nimi najde někdo, kdo stejně jako já zná hodnotu práce.“

Druhý den se oblékl do starých šatů, koupil si hůl z druhé ruky a nalepil si umělé vousy. Takto přestrojen zamířil do svého obchodu.

– Vypadni odsud, starče! – vykřikla pokladní jménem Lynsey. – Lidé jako vy tu nejsou vítáni!

– Ale madam, já jen potřebuji nějaké jídlo. Už jsem nejedl několik dní, pomozte mi, prosím,“ prosil pan Hutchins.

– Tak tady to pro vás není,“ řekla Lynsey chladně. – Bezdomovci jako vy by měli žebrat na ulici, ne v luxusních obchodech!

„Páni, opravdu pro mě pracují zlí lidé,“ pomyslel si pan Hutchins. – „Třeba se mezi zákazníky najde i slušný člověk?“

Ale ani mezi zákazníky neměl štěstí.

– Kdo pustil toho špinavého dědka dovnitř? – vykřikla žena ve frontě. – Držte se ode mě dál, strašně smrdíte!

– Ale, madam…“ začal pan Hutchins, ale byl přerušen.

– ‚Dejte mu nějaké peníze a pošlete ho na ulici! – Muž ji podpořil.

Když se znovu pokusil vysvětlit, že chce jen jídlo, přistoupil k němu úředník.

– Okamžitě odejděte! – nařídila. – Zákazníci si stěžují, to nemůžeme dopustit! Kdo vás sem vůbec pustil? Měla vás zastavit ochranka!

– Ano, Lindo,“ přidal se stálý zákazník pan Drummonds. – Vyveďte ho, nebo sem už nikdy nepřijdu! A řekněte ochrance, ať sem takové lidi jako on nepouští!

– Omlouvám se za nepříjemnosti, pane,“ omluvila se Linda. – ‚Hned zavolám ochranku.

„Copak v tomhle obchodě není ani jeden hodný člověk?“ ‚Ne,‘ odpověděla Linda. – Pan Hutchins si trpce pomyslel, když se chystal odejít. V tu chvíli se však ozval hlas:

– Odejděte od toho starého muže!

Pan Hutchins se otočil a uviděl svého správce Lewise. Tomuto mladíkovi bylo teprve 25 let, kvůli finančním potížím opustil školu a byl jedním z nejmladších zaměstnanců v obchodě.

– Lewisi, opravdu si myslíš, že by pan Hutchins souhlasil s tím, aby tu byl takový člověk? – Lynsey se opovržlivě zeptala.

– Znám pana Hutchinse lépe než ty, Lynsey,“ odpověděl Lewis. – Tak se věnuj své práci, než mu nahlásím tvé chování.

Pak se obrátil k panu Hutchinsovi.

– „Omlouvám se za hrubost svých zaměstnanců, pane. Pojďte prosím se mnou.

Lewis vzal košík a začal ho plnit potravinami, pak za ně zaplatil z kapsy a podal je panu Hutchinsovi.

Starému muži se zalily oči slzami.

– Děkuji vám, mladý muži,“ řekl roztřeseným hlasem. – Mohu se vás na něco zeptat?

– Jistě, pane, usmál se Lewis.

– Proč jste se navzdory všemu vydal pro bezdomovce? Mohl jste mě prostě vyhodit a váš šéf by se o tom nikdy nedozvěděl.

– Jednou jsem sem přišel hledat práci,“ vysvětlil Lewis. – Nic jsem neměl. Ani střechu nad hlavou jsem neměl. Ale pan Hutchins mi dal šanci. Zaplatil mi malý byt pod podmínkou, že budu tvrdě pracovat. Tehdy jsem si uvědomil, jak je důležité být laskavý.

Pan Hutchins se usmál. ‚Našel jsi svého dědice, Larry,‘ pomyslel si. Poděkoval Lewisovi a odešel.

O sedm let později, když pan Hutchins zemřel, Lewisovi zavolal právník. Ukázalo se, že mu podnikatel odkázal celé své jmění a krátký dopis, v němž vysvětloval, proč si vybral právě jeho.

Co nás tento příběh učí?

• Buďte laskaví a respektujte druhé. Lewisovo chování je toho dokonalým příkladem.
• Dobrota se vrací. Lewisova upřímnost a pracovitost pana Hutchinse dojala a učinil ho svým dědicem.