** BOHATÝ STAŘEC PŘEDSTÍRAL, ŽE JE BEZDOMOVEC, ABY NAŠEL DĚDICE SVÉHO OBCHODU**.

Larry Hutchins, devadesátiletý muž, který vytvořil největší řetězec obchodů s potravinami v Texasu, žil život, o jakém se mnohým může jen zdát. Vydělal obrovské jmění a získal si respekt, ale jeho úspěch se změnil v osamělost. Larry se nikdy neoženil, neměl děti a od mládí byl sirotkem bez rodiny. Jak stárnul, začal přemýšlet, komu zanechá své dědictví.

Nechtěl své jmění odkázat charitě, protože věřil, že jeho bohatství by měl dostat někdo, kdo zná hodnotu práce. Larry také nedůvěřoval náhodným známým a takzvaným přátelům, protože si uvědomoval, že obchodní vztahy jsou často plné podvodů. Při hledání řešení se obrátil na svého právníka Williama Cartera. Ten slíbil, že se nad celou záležitostí zamyslí a do konce týdne ji projedná.

Larry se však nemohl dočkat. Ještě téhož večera seděl ve své kanceláři, psal do svého zápisníku a škrtal jedno jméno po druhém, dokud stránka nezůstala prázdná. Najednou mu došlo, že odpověď možná není v jeho společenském kruhu, ale mezi těmi, kdo pro něj pracují.

Druhý den ráno si Larry oblékl nejstarší oblečení, které našel, nalepil si neupravené vousy, vzal ošuntělou hůl a vydal se do hlavního obchodu svého řetězce, aby zjistil, jak se k němu budou chovat jako k člověku, který nic nemá.

Od chvíle, kdy vešel dovnitř, na sobě Larry cítil chladný přístup. Pokladní Lydie se na něj dívala s opovržením.
– ‚Jdi pryč, dědečku,‘ řekla nevrle. – Tohle není místo pro žebráky.

– Chci se jen najíst,“ zašeptal Larry roztřeseným hlasem.

– Patříš na ulici, ne do obchodu! – odsekla mu.

Zklamaný Larry se vydal na trh v naději, že najde nějaký soucit. Místo toho se však setkal s pohrdáním. Žena se svraštělým nosem na něj křičela:
– Kdo sem pustil toho špinavého dědka?
Další zákazník se přidal:
– Dejte mu peníze, ať odejde!

I personál držel krok. Prodavačka Larissa k němu přistoupila, nařídila mu odejít a omluvila se zákazníkům.
– Všechny děsíte,“ zasyčela.

Když už byl Larry téměř zoufalý, ozval se ze zadní části obchodu hlas:
– Všichni se uklidněte a nechte toho muže na pokoji!

Larry se otočil a uviděl mladého správce Leonida. Leonid byl známý svou pracovní morálkou a skromností. Sám kvůli finančním potížím zanechal studia na univerzitě, ale nikdy si nestěžoval. Leonid se přiblížil k Larrymu a přísně se obrátil na Lydii:
– Lydie, tohle je nepřijatelné. Jestli pan Hutchins zjistí, jak se chováš k potřebným, bude zuřit.

Leonid odvedl Larryho na klidné místo, sám vyzvedl košík s potravinami, zaplatil za ně a podal mu je.
– ‚Tady máš,‘ řekl s úsměvem. – Omlouvám se za všechno, co se tu stalo.

– Proč pomáháš někomu, jako jsem já, když se všichni ostatní odvrátili? – Zeptal se Larry, dojatý až do morku kostí.

Leonidova odpověď byla jednoduchá a dojemná:
– Když jsem tu začal pracovat, sám jsem nic neměl. Pan Hutchins mi dal šanci a dokonce mi zaplatil byt, abych se mohl postavit na vlastní nohy. Jeho laskavost mi změnila život a já chci tuto dobrotu vracet ostatním.

V tu chvíli si Larry uvědomil, že našel svého dědice. Poté, co Leonidovi poděkoval, s lehkým srdcem opustil obchod.

O sedm let později Larry zemřel. Krátce nato Leonidovi nečekaně zavolal William Carter. Právník mu sdělil, že mu Larry odkázal celé své jmění, a přiložil dopis, v němž vysvětloval svá rozhodnutí. V dopise Larry popsal svou proměnu a utrpení v obchodě. Obdivoval Leonidův soucit a poctivost, což byly vlastnosti, které považoval za nezbytné pro řízení svého impéria.

Leonid, dojatý až do morku kostí, dědictví vděčně přijal. Vedení obchodu se ujal s pocitem povinnosti a cílevědomosti. Leonid zavedl programy na podporu zaměstnanců a směřoval zdroje společnosti na pomoc potřebným.

Larryho odkaz tvrdé práce a laskavosti žil prostřednictvím Leonida dál a dokázal, že skutečnou hodnotou bohatství je jeho využití ve prospěch druhých.