BĚHEM TĚHOTENSTVÍ JSEM MĚLA OBROVSKÉ BŘICHO A LIDÉ SE MĚ ZAČALI PTÁT, JESTLI NELŽU O TERMÍNU PORODU.

„Na konci šestého měsíce jsem nemohla vyjít z domu, aniž by se na mě někdo nedíval, jako bych měla začít rodit přímo uprostřed nákupu. Cizí lidé se na mě s trapným poloúsměvem ptali: „Už to bude?“ A já se musela falešně smát a říkat: „Vlastně mi do porodu ještě pár měsíců zbývá.“ A tak jsem se musela smát. Pak by se jejich obličeje stáhly, jako bych jim právě řekla, že čekám slona.

Chápu to. Byla jsem obrovská. Ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu, že si všichni myslí, že dělám něco špatně. Že se přejídám nebo že dvojčata skrývám nebo že lžu o tom, jak daleko jsem ve skutečnosti. Dokonce i moje teta Lela, kterou zbožňuju, si mě na rodinném grilování vzala stranou a pošeptala mi: „Zlato, jsi si jistá, že je jen jedno?“

Ano, teto Lelo. Jsem si jistá. Na ultrazvuku byl vidět jen jeden malý knedlíček, který kope, jako by mu to tu patřilo. Doktor říkal, že mám tekutinu navíc, ale nic nebezpečného. Je jen… velká. Opravdu velká.

Pak se ale začaly dít divné věci.

Na hodině předporodní jógy se mi žena jménem Trina neustále dívala na břicho. Po hodině mě dohonila na parkovišti a řekla: „Musíš jít na kontrolní vyšetření. Měla jsem kamarádku, která vypadala jako ty, a…“ Přestala mluvit. „Prostě… si nech udělat další vyšetření.“

Nejdřív jsem se smála, ale tu noc jsem nemohla usnout. Její slova mi stále zněla v hlavě. Druhý den ráno jsem zavolala svému gynekologovi a požádala ho o schůzku na poslední chvíli. Přijali mě o dva dny později.

Kéž bych mohla říct, že mě to uklidnilo. Ale během té návštěvy se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.

Můj lékař, doktor Mahmood, začal vyšetření jako obvykle, povídal si se mnou o pálení žáhy a chuti na jídlo. Pak se však odmlčel. Až příliš mlčenlivý.

Přimhouřil oči, trochu pohnul snímačem a opřel se a řekl: „Vydržte. Chci přivést kolegu, aby ještě něco zkontroloval.“

Srdce mi udělalo ten příšerný „hloupý“ tep a já vyhrkla: „Je všechno v pořádku?“

Usmál se, ale ten úsměv byl napjatý. „Jen chci být důkladný. Nebude to trvat dlouho.“

O deset minut později vešel další lékař, žena jménem doktorka Clara, která měla klidný hlas a unavené oči. Zíraly spolu na obrazovku a šeptaly si o něčem, co jsem nedokázala rozeznat.

Nakonec se ke mně doktor Mahmood otočil a řekl: „Tak… tohle je trochu neobvyklé. Stejně nosíte jen jedno dítě, ale je tu něco, co musíme zkontrolovat. Máte tam útvar – pravděpodobně nezhoubný -, ale způsobuje, že se vaše děloha příliš roztahuje.“ ‚Cože?‘ zeptal jsem se.

Útvar?

Cítila jsem, jak mi vyschlo v krku. „Jako nádor?“

„Mohl by to být myom,“ řekl tiše. „Jsou docela běžné. Často jsou neškodné. Ale jeho velikost v kombinaci s přebytečnou tekutinou způsobuje, že vaše břicho vypadá větší než obvykle.“

Přikývla jsem, jako bych rozuměla, ale upřímně řečeno se mi zatočila hlava.

Z té schůzky jsem odcházela s tím, že si držím výtisk a doporučení ke specialistovi. Dvacet minut jsem seděla v autě a snažila se dýchat a nebrečet.

Specialista to o pár dní později potvrdil – jeden velký myom, ne rakovinový, ale dost velký na to, aby mi kluka zatlačil do podivné polohy a moje břicho vypadalo jako trojčetné těhotenství.

Najednou všechno dávalo větší smysl. Ta tíseň. To, jak jsem se zadýchávala po vystoupání jednoho patra. Dokonce i občasné záchvaty bolesti, o kterých jsem si myslela, že jsou v těhotenství normální.

Ale tady je ten zvrat: myom také ztěžoval správné sledování dítěte. Blokoval některé úhly a ovlivňoval průtok krve k jedné straně placenty. Museli jsme stav sledovat každý týden. „Jen pro jistotu,“ říkali, ale já věděla, že jde o víc.

Byl to začátek nové rutiny – ultrazvuky, kontroly, zátěžové testy, opakování. Břicho mi dál rostlo, jako bych v něm skrývala plážový volejbalový míč. Přestala jsem chodit na jógu. Začala jsem se vyhýbat nákupu potravin.

Jednoho večera, sedm týdnů před očekávaným termínem porodu, jsem ucítila hlubokou, pulzující bolest, která nechtěla zmizet. Zkoušela jsem pít vodu, ležet na levém boku, dokonce i chodit po domě. Nic nepomáhalo.

Tu noc jsem skončila v nemocnici a ukázalo se, že rodím předčasně.

Od té chvíle se všechno začalo rozmazávat – monitory pípaly, sestry něco rychle říkaly, máma vběhla do nemocnice s napůl obutými botami. Tentokrát se jim podařilo porod zastavit, ale varovali mě: to dítě může přijít na svět dřív, než se čekalo.

Několik následujících týdnů jsem skutečně strávila na gauči s polštářem na tělo a pytlíkem mraženého hrášku kolem pasu.

A pak – jednoho deštivého úterního rána – přišel.

Nico.

Pět kilo a jedenáct uncí. Vysoký křik. Hlava plná černých vlasů.

Kvůli poloze myomu museli provést císařský řez a rekonvalescence byla těžká, ale nikdy v životě jsem se necítila tak vděčná. Všechny ty pohledy, šeptání, obavy… teď už na tom nezáleželo. Byl tady. V bezpečí.

A ten myom? Po několika měsících se sám zmenšil. Nepotřebovala jsem operaci.

Ale to mi zůstalo:

Ten pocit odsouzení. Jak rychle lidé usoudí, že je něco špatně, jen proto, že něco vypadá jinak. Přála bych si, aby více lidí projevovalo laskavost před zvědavostí.

Pokud někdy uvidíte těhotnou ženu s obrovským břichem, možná se jen usmějte. Možná se neptejte, jestli „se chystá rodit“. Je pravděpodobné, že má mnohem větší starosti, než si myslíte.

A pokud jste tou těhotnou ženou, která se cítí zdrcená a sledovaná – nejste sama. Důvěřujte svým pocitům. Mluvte nahlas. Zajděte si na další vyšetření, pokud se vám něco zdá divné. Své tělo znáte lépe než kdokoli jiný.

Děkujeme vám za přečtení. Pokud s vámi tento příběh rezonoval, dejte mu prosím like a sdílejte ho – možná někomu pomůže, aby se necítil tak sám.