V 78 letech jsem všechno prodal a koupil si jednosměrnou letenku, abych se znovu setkal se svou životní láskou, ale osud tomu chtěl jinak.

Prodal jsem všechno, co jsem měl, a koupil si jedinou letenku, abych se znovu setkal se svou první láskou. Ale osud tomu chtěl jinak. Infarkt během letu mě přivedl do města, kde jsem se musel rozhodnout: vzdát se, nebo se vydat nejdelší cestou k lásce.

V osmasedmdesáti jsem prodal všechno, co jsem měl. Svůj byt, starý pickup, dokonce i sbírku vinylových desek, které jsem léta sbíral. Na věcech už nezáleželo.

Elizabeth mi napsala jako první. Dopis přišel nečekaně, ztracený mezi účty a reklamními brožurami, jako bych si neuvědomoval, jakou má sílu.

„Pořád na tebe myslím.“

To bylo vše. Jedna věta, která mě vrátila o desítky let zpátky. Přečetla jsem si ji třikrát, než jsem si dovolila vydechnout.

Dopis. Od Elizabeth. Prsty se mi třásly, když jsem rozkládal zbytek stránky.

„Zajímalo by mě, jestli si na ty dny pamatuješ. Na náš smích, na to, jak jsi mě tu noc u jezera držela za ruku. Vzpomínám si. Vždycky jsem si vzpomínala.“

– Jamesi, ty starý blázne,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Minulost byla minulostí. Ale poprvé po letech se mi nezdála tak vzdálená.

Znovu jsme si začali psát. Nejdřív krátké vzkazy, pak dlouhé dopisy, které odhalovaly vrstvu za vrstvou. Vyprávěla mi o své zahradě, o tom, jak stále hraje na klavír, a o tom, jak jí chyběly moje vtipy o její příšerné kávě.

A pak mi jednoho dne poslala svou adresu. A tehdy jsem všechno prodal a koupil si jednosměrnou letenku.

Když letadlo stoupalo k obloze, zavřel jsem oči a představoval si, jak na mě čeká.

Bude se pořád stejně zvonivě smát? Pořád by při poslechu mírně nakláněla hlavu?

Ale najednou mě podivné sevření v hrudi přinutilo napnout se. Po paži mi sklouzla ostrá, pronikavá bolest. Zatajil se mi dech. Letuška se ke mně vrhla.

– Pane, je vám špatně?

Snažil jsem se odpovědět, ale slova ze mě nešla. Světla v kabině se rozmazávala. Hlasy splývaly v šum. Pak to zmizelo.

Probudil jsem se v jiném světě. V nemocnici. Bledě žluté stěny. Vedle mé postele tiše pípal přístroj.

Vedle mě seděla žena a držela mě za ruku.

– Vyděsil jsi nás. Jsem Lauren, vaše zdravotní sestra,“ řekla tiše.

Ztěžka jsem polkla.

– Kde to jsem?

– Ve všeobecné nemocnici v Bozemanu. Vaše letadlo nouzově přistálo. Měla jsi menší infarkt, ale jsi ve stabilizovaném stavu. Doktoři říkají, že v nejbližší době nemůžete létat.

Položil jsem si hlavu na polštář.

– Takže můj sen bude muset počkat.

Kardiolog si unaveně povzdechl.

– Vaše srdce už není tak silné jako dřív, pane Cartere.

– Uvědomil jsem si to, když jsem se probudil v nemocnici místo toho, kam jsem měl namířeno,“ zamumlal jsem.

Něco si zapsal do chorobopisu a odešel. Lauren se zdržela ve dveřích.

– Nevypadáš jako člověk, který poslouchá doktory.

– Nevypadám jako člověk, který jen sedí a čeká na smrt,“ odsekla jsem jí.

Nic nenamítala. Mírně sklonila hlavu a upřeně se na mě dívala.

– K někomu jsi letěla.

– Pro Elizabeth. Psali jsme si… Po čtyřiceti letech mlčení. Požádala mě, abych přijel.

Lauren přikývla, jako by to už věděla. Možná to věděla – ve svých poloblábolech jsem mluvil o Elizabeth.

Druhý den ráno mi Lauren předala svazek klíčů.

– Co je tohle?

– Odchod.

– Lauren, jsi…

– Odcházíš? Jo. Povzdechla si. – Byla jsem v pasti příliš dlouho. Nejsi jediný, kdo něco hledá, Jamesi.

Hledal jsem v jejím pohledu pochybnosti. Žádné tam nebyly.

– Vždyť mě ani neznáš.

Ušklíbla se.

– Znám toho dost. A chci ti pomoct.

Jeli jsme několik hodin. Cesta se táhla před námi jako nevyřčený slib.

– Jak daleko ještě? – Zeptala se.

– Pár hodin.

– Dobře.

– Spěcháš?

– Ne,“ usmála se. – Jen se ujišťuji, že cestou neomdlíš.

Zasmála jsem se. Lauren se v mém životě objevila zčistajasna, ale nedokázala jsem si tuhle cestu představit bez ní.

Adresa z dopisu nás nevedla k žádnému domu. Vedla do domova důchodců.

– Je to tady? – Lauren se zamračila.

– Tohle je adresa, kterou uvedla.

Šli jsme dovnitř. Vůně čerstvého prádla a starých knih se snažila místo zútulnit.

A pak jsem ji uviděl.

Seděla u okna, štíhlé paže položené na plédu. Stříbrné vlasy. Laskavé, unavené oči.

Ale Elizabeth to nebyla.

– Susan,“ zašeptal jsem.

Slabě se usmála.

– Jamesi. Přišel jsi.

Hořce jsem vydechl.

– Podvedl jsi mě.

Susan sklopila pohled.

– Nechtěl jsem být sám.

– Nechal jsi mě věřit…“ Zaťal jsem zuby. – Proč?

– Našel jsem vaše dopisy. Nechala si je a znovu si je přečetla. Ale před rokem zemřela.

Zavřela jsem oči a cítila, jak se všechno hroutí.

– Neměla jsi na to právo.

– Já vím.

– Kde je pohřbená?

Susan mi dala odpověď. Přikývla jsem a mlčky odešla.

Mezi náhrobními kameny zavyl vítr. Stál jsem před jejím jménem vyrytým na kameni.

– Přišla jsem,“ zašeptala jsem. – Ale příliš pozdě.

Celý život jsem utíkal před ztrátou. Ale co bylo teď ještě ke ztrátě?

Vydechl jsem a odvrátil se.

– Pojďme,“ řekla jsem Lauren.

Později jsem koupil Elizabethin dům.

– Jamesi, nechci být přítěží,“ řekla Susan, když jsem ji požádal, aby se mnou bydlela.

– Ty nejsi přítěž. Jen jsi hledal dům. To já taky.

Lauren zůstala taky.

Večer jsme sedávali na zahradě, hráli šachy a pozorovali západ slunce.

Život mi přepsal plány. Ale nakonec mi jeden výlet dal víc, než jsem mohl doufat. Stačilo jen otevřít srdce a důvěřovat osudu.

Podělte se o tento příběh se svými přáteli. Možná je inspiruje a rozzáří jejich den.